https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/nejvetsi-problem-mestske-zelene-nepustime-k-ni-odborniky-rika-ondrej-fous?fbclid=IwAR38WBfHVCIf9-rJcmsMjh60Stj0vDh48F4JDtfpRfv3hd0Tl2_pfg3Gb24
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Největší problém městské zeleně? Nepustíme k ní odborníky, říká Ondřej Fous

17.6.2019 10:56 | PRAHA (Ekolist.cz)
Společnost obecně těžce nese, že romantická představa o přírodě ve městě je s naším životním stylem neslučitelná.
Společnost obecně těžce nese, že romantická představa o přírodě ve městě je s naším životním stylem neslučitelná.
Foto | just_go / Flickr
O tom, kdo to byl městský zahradník, jak se z facebookového hejtu může vytvořit zajímavé partnerství mezi veřejností a správou zeleně a o „svévolném“ sázení kytek na městské pozemky jsme si povídali se zahradníkem Ondřejem Fousem.
 
Do určité doby fungovali ve městech městští zahradníci a do některých měst se začínají vracet. Co dělal městský zahradník a kdo tu práci dělá dnes?

Kdysi byla městská rada, sadová komise a městský zahradník. Městský zahradník byl vykonavatel, dostával roční služné, dostával otop, byt a deputát, aby byl roven panskému zahradníkovi. Bylo to velmi konkurenční prostředí. Když jste chtěla být profesním zahradníkem, tak jste nejdřív musela několik let za stravu a byt kočovat vandrem po zahradách.

A když jste získala potřebný počet doporučení, tak jste se stala zahradníkem s platem. A teprve když jste byla sakra dobrá, a vystřídala jste třeba dvě panství, tak jste dostala toho hlavního zahradníka. A ten už měl roční služné velice pěkné, měl služební byt, obvykle dům zahradníka na panství, měl deputát a otop. Městský zahradník se musel tomu panskému vyrovnat, jinak by to nikdo nedělal.

Dneska si musí města srovnat, nakolik potřebují městského zahradníka jako řemeslníka s osobní zodpovědností a nakolik krajinářského architekta, se kterým dlouhodobě spolupracují na koncepci zeleně. To jsou dvě různé polohy, vnitřní a vnější pohled nelze slučovat. Přináší ale synergii, jakkoliv to někdy jiskří.

Měla Praha nějakého významného městského zahradníka?

Měla. Několik. Ten neznámější, František Thomayer, byl asi čtvrtý nebo pátý zahradník městských sadů pražských. Rozloha parků v Praze se za jeho působení dramaticky měnila. To, co dělal městský zahradník 40 let před ním, se nedalo srovnat s objemem prací, které dělal František Thomayer.

Tehdy městská rada neměla nikoho, kdo by na rozvalinách hradeb dokázal v tak velkém objemu zakládat sady. A tak pozvali Františka Thomayera, který byl tou dobou v Paříži. Několik let tam na vedoucí pozici parky stavěl. Uměl si zorganizovat lidi i materiál. Vybudoval si v Praze zásobní zahrady, kde si napěstoval stromy, vybudoval si ansámbl lidí. Uměl projektovat. Prostě úžasná osobnost, která se obklopila velmi zajímavými lidmi.

Zahradník, zahradní designér, perenář, vysokoškolský pedagog a publicista. Dlouhodobě spolupracuje na oživení zámeckého zahradnictví při zámku Ctěnice, je autorem zámeckého parku ve Mcelích s jeho květnicí a také je spoluautorem krajinářského řešení Čelakovského sadů a okolí Národního muzea. Dlouhodobě se věnuje prvorepublikovým zahradám a privátním sídlům. Je autorem či spoluautorem stovek projektů. 


Pravidelně přednáší zahradnické veřejnosti, studentstvu i zahrádkářům. Napsal stovky článků o městské zeleni, zahradničení, aktuálních kauzách zeleně i jejích historických souvislostech. Vede atelier „Dynamika v kompozici rostlin“ na ČZU Praha – Suchdol a každoročně otevírá pro studenty program „perenářská škola“.

 
Pochází ze zahradnické rodiny a starého selského rodu. Zahradnímu designu se věnuje od roku 1994. Vystudoval Střední zahradnickou školu va Mělníce, následně obor Zahradní a krajinářská architektura na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Lednici na Moravě. Začínal jako dobrovolník v Anglii u The National Trust a ve specializovaných školkách, pro Technische Universität Berlin pracuje na disertaci o historii květinového dekoru. Během studijních cest navštívil na pět desítek zemí.

Zahradník, zahradní designér, perenář, vysokoškolský pedagog a publicista. Dlouhodobě spolupracuje na oživení zámeckého zahradnictví při zámku Ctěnice, je autorem zámeckého parku ve Mcelích s jeho květnicí a také je spoluautorem krajinářského řešení Čelakovského sadů a okolí Národního muzea. Dlouhodobě se věnuje prvorepublikovým zahradám a privátním sídlům. Je autorem či spoluautorem stovek projektů.

Pravidelně přednáší zahradnické veřejnosti, studentstvu i zahrádkářům. Napsal stovky článků o městské zeleni, zahradničení, aktuálních kauzách zeleně i jejích historických souvislostech. Vede atelier „Dynamika v kompozici rostlin“ na ČZU Praha – Suchdol a každoročně otevírá pro studenty program „perenářská škola“.

Pochází ze zahradnické rodiny a starého selského rodu. Zahradnímu designu se věnuje od roku 1994. Vystudoval Střední zahradnickou školu va Mělníce, následně obor Zahradní a krajinářská architektura na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Lednici na Moravě. Začínal jako dobrovolník v Anglii u The National Trust a ve specializovaných školkách, pro Technische Universität Berlin pracuje na disertaci o historii květinového dekoru. Během studijních cest navštívil na pět desítek zemí.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Malý / IPR Praha
Ty větší zásadní pražské parky udělal on. Karlovo náměstí, Thomayerovy sady, Žofín, Chotkovy sady, Vrchlického sady, Čelakovského sady u Národního muzea. Každý rok dělal třeba dva tři parky. Podle něj pak pracovali další, třeba Leopold Batěk.

A dnes je to jak?

Za totality byl správou zeleně pověřen podnik Sady, lesy a zahradnictví. Ty se po převratu rozpadly a ti, kteří privatizovali jednotlivé segmenty Sadů a lesů, se stali dodavateli jednotlivých městských částí. Tak to fungovalo ještě v 90. letech.

Zvolna pak vypuklo to, čemu se dnes říká fenomén nejnižší ceny. Postupně došlo k vytlačení profesionálních zahradníků z městského prostoru a údržbu převzali velké korporace uklízecích firem se svými předlouhými a nevypověditelnými smlouvami. Firmy, které neměly profesi, vzdělání, etiku. Neměly důvod, který by je vázal ke kvalitnímu provedení. Bezejmenné party se střídaly a práce v parcích se redukovaly na sekání a řezání keřů do kostek a žárovek. Odnaučili jsme keře kvést. Celá Evropa se nám směje.

Zadavatelé selhali v tom, že nezavedli nástroj kontroly a neuměli dát jasné profesionální zadání ani plán péče. Občané selhali v tom, že si to nechali líbit. Zahradníci zase v tom, že se nechali vytlačit.

A bude mít Praha svého městského zahradníka?

Bývalá primátorka, když seděla v komisi na dodavatele proměny Karlova náměstí, si nechala vysvětlit celou genealogii problémů, se kterými se městská zeleň potýká. Pochopila je a řekla: „Tak městského zahradníka obnovíme.“ Což bylo skvělé, ale za pár měsíců byla pryč. Teď jsme zase v bodě nule s panem Hřibem, k němuž informace možná dílčím způsobem prosáknou, ale těžko v komplexní podobě. Bude se řešit populární sázení stromů a systém zeleně s následnou péčí zůstane snadno stranou. Čtyři roky utečou jako voda.

Ve správě zeleně a ve výkonných organizacích je spousta talentovaných a oddaných lidí. Ale neexistuje nástroj, kterým by komunikovali nahoru. Oni potřebují se svým zadavatelem komunikovat.

Myslíte s městkou částí?

Ano. Potažmo s magistrátem. Když podřízený komunikuje s nadřízeným, tak tahá za slabší konec. Vy potřebujete někoho dostatečně kvalifikovaného a nezávislého, kdo připomínky z terénu a z praxe vyhodnocuje, a dává je mandatorně úkolem městské radě. Protože zastupitelé tomu nerozumí. To není jejich poslání.

A čí je to poslání?

Sadové komise. Tak to bylo kdysi. Těžko říct, jak to pojmenovat v našich časech. Dneska je v lepším případě struktura taková, že zastupitelé s gescí v oblasti správy zeleně mají pod sebou vedoucího odboru a pod ním už jsou lidi v terénu. Ti mají přidělené jednotlivé segmenty a zadávají práci firmám, které ji provádí.

Některé firmy jsou s městem přímo propojené, jako je třeba zahradnická sekce Lesů hlavního města Prahy, jiné věci se outsourcují od firem, které to umějí, až po firmy, které jsou jenom uklízeči a v zahradnické sekci mají pár cizinců, kteří neumějí nic. To se velmi liší třeba u jednotlivých městských částí. Všude ale chybí nástroj kontroly. Někde ho suplují místní aktivisté, kteří mají mezi sebou nějakého profesionála. Supluje se tím neschopnost samosprávy uhlídat v rámci veřejných zakázek profesi.

V pražské Stromovce se podařilo vytvořit spolek přátel. Dosáhli toho, aby správa zeleně měla vůli říct, co se ve Stromovce bude dít.
V pražské Stromovce se podařilo vytvořit spolek přátel. Dosáhli toho, aby správa zeleně měla vůli říct, co se ve Stromovce bude dít.
Vy uděláte investici, utratí se 2–4 miliony korun za nové výsevy trávníků, výsadby a za krajinářskou koncepci, všechno to má smysl, ale protože je nějaké datum a politik se u toho potřebuje vyfotit, tak vám tam pustí lidi a ti to nadšeně rozdupou. Následná péče nikoho nezajímá, protože se u toho nedají přestřihovat pásky a nedá se u toho fotit. Je to možná prudce řečeno, ale ti, kteří tam nechali ruce, to říkají i jadrněji.

Nakonec se příští rok utratí dalších 2,5 milionu z městského rozpočtu, protože zase bude příležitost vyfotit se u nějaké pásky. To je na tom to šílené, co my nedokážeme odchytat. Je to fatální problém městské zeleně.

A pojmenovat se dá tak, že chybí kontrolní nástroj, jak se pečuje o zeleň…

Určitě. Já mám jeden pozitivní příklad, který vyšel z britské praxe. Britové investovali několik stovek milionů liber prostřednictvím The National Lottery na parky. Teď kontrolují, co se s těmi penězi stalo a ukazuje se, že jednou z nejúčinnějších praxí je, když má park spolek přátel. To je nesmírně účinný nástroj kontroly. Volič.

Víceméně náhodou se nám ho podařilo založit v pražské Stromovce. Místní lidi si začali stěžovat, že se ve Stromovce kácí. Já jsem tu diskuzi zachytil někde na Facebooku, a napsal jsem k tomu pár příspěvků, že kácení není vždycky špatně, a že je potřeba se s tím trošku líp seznámit. Oni se toho chytli, sešli jsme se a vysvětlili si, o co jde. Pak se sešli se správci zeleně. A z toho původního hejtu na začátku se vlastně vytvořilo zajímavé partnerství.

Ve výsledku to celé vedlo k tomu, že se dělá kosení, uklízení, setí a další akce ve Stromovce. Zahradnici, která to tam má na starosti, i správkyni zeleně ti lidé znají, potkávají se tam, zdraví se, prohodí pár slov. Je to jenom pár aktivních lidí, ale žijí s tou Stromovkou, trošku si ji vzali za své. Brání ji. A najednou se k tomu začali hlásit úředníci a politici.

Takže slouží jako neoficiální kontrolní orgán?

Bezprostřední kontroly myslím nejsou schopní. Ale dosáhli toho, aby správa zeleně měla vůli říct, co se ve Stromovce bude dít. Tím, že se to dostane do společenské úrovně, už to spouští mechanismy přirozené kontroly. Nicméně nespouští to mechanismy odborné kontroly. A ty by tam měly být. Normální vnější audit, který by na parky nezávisle dohlížel.

V Anglii existuje garden advisor. Člověk, který přijede jednou za tři roky, projde park, uvidí principy, udělá z toho zápis. Sedne si pak s hlavním zahradníkem, projdou připomínky a vyhodnotí je. Vznikne z toho zpráva o činnosti hlavního zahradníka a zpráva o managementu. Vlastně je to normální SWOTka, která říká: zamyslete se nad tímhle a tímhle, to a to by mohlo mít návštěvnický dopad.

Samozřejmě se také sbírají názory od lidí, kteří tam chodí, a je tam místní klub, který tomu parku fandí. Jeho činnost je minimální, třeba koupí a umístí jednou ročně lavičku. Ovšem dává jim to právo do parku mluvit. Účastnit se. To je velmi silný nástroj.

Takový klub, který se spojí s odborníkem, by mohl mít i u nás velký úspěch. Zabránilo by to peticím a protestům, které vznikají často z neznalosti problematiky či sentimentů a s nimiž se hrozně těžko hýbe. Když už vás ta společenská nespokojenost vede k tomu, že sepíšete petici a podepíše ji 200 lidí, tak vám to trochu zavírá dveře ustoupit. Vy už vlastně pořád musíte zůstat v obraze toho stěžovatele.

Kosení ve Stromovce. K ochraně parků přispívá, když veřejnost ví, jaké práce v parku budou probíhat, a proč.
Kosení ve Stromovce. K ochraně parků přispívá, když veřejnost ví, jaké práce v parku budou probíhat, a proč.
Foto | Tomáš Princ / Humans of Prague
Proto jsme se třeba dohodli, že pro Čelakovského sady uděláme story board na facebooku, aby každý, kdo chce, si mohl zjistit, jak genealogie takové věci probíhala. Domnívám se, že transparentnost je momentálně nejlepší ochranou parků. Lepší už by bylo jen zvednout občana ze židle i jindy než při kácení. Jako ve Stromovce. Sázet, sít, kosit, hrabat listí, dělat kompost.

Dává se dnes přednost trávníkům oproti květinovým záhonům?

Ve veřejném prostoru? Pak tomu říkejme kosená společenstva, protože ony to trávníky nejsou.

S nimi je to přece nejjednodušší. Máte jenom dvě pracovní operace: sekat, a to podle častých představ zadavatele může dělat každý blbec, a upravovat keře mechanicky strojem.

Pro mě je vlastně nejstrašnější, že ty květinové záhony, které se teď razí, se dělají tak, že úředník jde na školení a tam mu řeknou: „Tohle je dneska v módě, to si kupte.“ Vymyjou mu hlavu jako prodavači hrnců seniorům. On pak jde za radním a řekne: „Nám říkali, že si tohle máme koupit a tady máme takový místo ani ryba ani rak.“ Tak to koupí a plácnou to tam. Lidi chodí kolem a jsou postaveni před hotovou věc. No a tak říkaj: „Proč to sem dáváte? Vždyť to lidi rozkradou, to nevíte? Tady se všechno zničí.“ Takové výtvory pak mizí stejně rychle, jako se objevily. V odborné obci se pak v panelové diskusi umisťovači ptají: „Proč to nefunguje?“ a cítí se podvedeni. Jako ti senioři s hrnci.

Podle mého nemá cenu lidem tyhle produkty vnucovat. Proč to nedělat obráceně. S místními lidmi a pochopením místa.

Jak obráceně?

Uvedu příklad. Dělali jsme projekt u paneláku v Odolené Vodě. Komise životního prostředí koupila pár kytek a sešli jsme s obyvatelkami na místě. Všechny kytky, které tam měly, jsme vyndali, trošku jsme to místo zkultivovali, kytky vrátili a doplnili o nové.

Důležité bylo, že jsme do práce zapojili lidi z domu. A když jsme jeli po třech měsících kolem a okukovali jsme, jak se výsadbě daří, tak už na nás seshora volala paní: „Co tam děláte?“ Prostě si to hlídala.

Druhé téma je, že předprostory u paneláků a vnitrobloky jsou obvykle dotčené individuální výsadbou. Lidi něco dostanou a nemají to kam dát, tak to dají před barák. A vzniká patchwork. Lidi z technických služeb to musí obsekávat, je to drahé a je to extrémně náročné. Občas sekáči vytečou nervy a něco usekne, a lidi si stěžují. Chtěli přece jenom mít hezkou předzahrádku.

A je to tím, že nemají dobrý vzor.

Jaký vzor máte na mysli?

Před tím panelákem v Odolené Vodě jsme udělali jednu předzahrádku. Sousedce z vedlejšího paneláku jsme poradili. Do roka pak všechny předzahrádky byly udělané víceméně podle našeho vzoru. Město na tom vyhrálo to, že ty předzahrádky nemuselo sekat.

Guerilla gardeningu je dost možná projevem poptávky a nespokojenosti lidí, že jim byla vzata možnost být součástí své obce.
Guerilla gardeningu je dost možná projevem poptávky a nespokojenosti lidí, že jim byla vzata možnost být součástí své obce.
Některá města mají ale s aktivitou lidí překvapivě problém. Třeba právě v té Odolené Vodě, kde jsme dělali i evidenci zeleně. Zjistili jsme, že tam je 2800 m2 záhonků, které si na městských pozemcích udělali sami lidi. Zástupci města šli hned do pozoru, jak to, na městským, to přeci nejde! A já jim říkám: „Ale vždyť oni je udržují sami! Jenom je učte, jak to dělat, aby dělali kompletní záhony a nerozstrkávali to na malé plochy. Za chvíli máte kvetoucí město a svoje záhonky si lidi spíš ochrání než ty, které jim vnutíte!“

A jak se díváte na guerilla gardening?

Dobře. To je stejná věc, jenom o dvě generace mladší. Bohužel se ty generace neprolínají, jdou jakoby mimoběžně. Senioři do guerilla gardeningu většinou s mladými nechtějí jít. Výjimečně se najde nějaká hippie babička, která se zapojí. Je to asi holt jiný kulturní okruh.

Jasně, lidé mnohdy dělají při takové výsadbě chyby. Je mi docela jedno, že sází afrikány do úplného stínu. No a co? Prostě je to baví. Jistě, mohlo by to vést k tomu, že si takto budeme města zanášet invazními rostlinami. Nějaká rizika v tom asi budou. Ovšem tady jde především o setkávání a nad kytkama se dobře rozumuje. Vedle počasí je to nejlepší neutrální téma k rozhovoru.

Některé městské části se proti guerilla gardeningu ostře postavily. Co na to říkáte?

Většinou takový úředník či zástupce města sklidil, jak zasel.

Ono se zapomnělo, jak veřejný park vznikl. Když člověk hledá historické prameny, tak zjistí, že ctihodní radní byli úkolováni okrašlovacím spolkem.

Okrašlovací spolek řekl: „Vy jste teď dostali odúmrť od vdovy Polákové, a tak se teď dohodnete s tímhle statkářem a s těmito domkáři, od nich se koupí ten pruh kolem řeky a tam se zřídí park. Jsme jediné město, které ho ještě nemá. My seženeme zahradního architekta a vy ho zaplatíte.“ Tak se taky stalo. Parky vyrůstaly z vůle občanů a občan je město. To se nějak zapomnělo. Ten původní význam slova obec.

Musím ovšem říct, že některé komise životního prostředí tímto způsob skutečně fungují i dnes. Stejně jako obnovené okrašlovací spolky. Protože ony jsou do jisté míry nástrojem voličů. Princip je stejný jako kdysi. S dětmi ze základních škol, z obecních škol, s panem řídícím se sázely květiny do parku, hrála k tomu kapela, zahradníci to celé převzali a pečovali o to. Ta identita byla maximální. Velice podobně se to leckde děje i dnes. Bohužel tomu často chybí ten zahradník a zklamání jsou pak veliká.

Mnohde ale město setrvává v modelu autority veřejné správy kontinuálně převzatém z období centrálního plánování. Musíme si klást otázku, kdo dnes rozhoduje o tom, že se bude revitalizovat park. Respektive kde vznikne myšlenka na nějakou revitalizaci.

Kde?

Typicky bohužel nepřichází od voličů nebo spolků, či od nějaké sadové rady. Nějaký politik či úředník si objedná květinový záhon, nechá ho realizovat. Čistě z domněnky, že je to tak „správně“. Postaví lidi před hotovou věc. Domnívám se, že to je špatně. Reakce lidí to potvrzují.

Proč?

Protože lidi nemají rádi, když se jich nikdo nezeptá. Postaví se proti už jen z toho důvodu a neřeší, jestli je to správně nebo špatně. Proinvestované peníze se mohou snadno stát promarněnou šancí.

Tím se dostávám zpátky k tomu guerilla gardeningu. Dost možná je projevem poptávky a nespokojenosti lidí, že jim byla vzata možnost být součástí své obce. Tvorby jejího obrazu.

Kdyby to bylo na mě, a nebylo na Čelakovského sady rok života, tak bych se snažil, aby tam místní lidi s námi chodili sázet. Protože si myslím, že by to byla nejlepší cesta. Třeba tu šanci ještě dostaneme. Protože macešky u Otýlie se sází každý rok. Tak to tam s dětmi z nějaké blízké školy můžeme vystřihnout…

Chápu správně, že okrašlovací spolky byly dřív propojenější se správou zeleně?

Okrašlovacích spolků na našem území bylo 400. Fungovaly až do 50. let, a to často víc než 100 let. V podstatě mnohde hlavně ony stojí za tváří našich měst. Jistě, ne všechno, co dělaly okrašlovací spolky, bylo dobré…

…například?

Třeba zalesňovaly kopce pod hrady, které jsou dnes zarostlé, a není tak nic vidět. Dělaly to ale v dobré víře, aby výsadby zabraňovaly erozi. To, že jsme se o porosty sto let nestarali, není jejich vina.

Následná péče o zeleň politiky nezajímá, protože se u ní nedají přestřihovat pásky a nedá se u toho fotit.
Následná péče o zeleň politiky nezajímá, protože se u ní nedají přestřihovat pásky a nedá se u toho fotit.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Dnes jsou okrašlovacích spolků desítky a řekl bych, že se zejména na menších městech do své původní role vrací. Někdy tvrdě, opoziční cestou. Když je komise pro životní prostředí a okrašlovací spolek, je to bubínek, na který se dá tlouct.

Problém je, že zeleň je vlastně levná a přitom se s ní dá politicky šermovat a slibovat. U investice do parku jde na zeleň průměrně 3–10 %. U developerských projektů je to ještě míň.

Pro příklad nemusíme jít daleko. Starosta slíbí, že vysadí 200 stromů. Realizace probíhá tak, že někdo ukáže prstem na volné místo a sází se, kam padne, tam padne. U kytek by to nebyl problém, ale u stromů je to vážná věc. Kytky se dají vykopat a přesadit, ale stromem architektonizujete prostor a vytváříte mu zadání na 100 let. Strom není dekorace. Dospělý strom přináší městu roční službu v řádu desetitisíců korun. Proto ho musíme sázet koncepčně a ne si za dva miliony narychlo uvařit předvolební guláš. Sázet proto, aby se kácelo, nemá smysl. Truhlíky na Smíchově byly snad dostatečný důkaz o lidské blbosti.

Jaké jsou další trendy v sázení stromů?

Postupně se upouští od sázení malokorunných tvarových variet stromů. Ukázalo se, že se víc lámaly, a přirozený klad větví v koruně je daleko lepší pro provozní bezpečnost. Nehledě na environmentální benefity stromů s velkými korunami.

Samozřejmě se tak vracíme k původním druhům nebo primárním křížencům, které mají velikou adaptabilitu. Z domácí dendroflóry nám toho do měst moc použitelného nezbylo. Ale monokultury jsou velice nebezpečné. Naštěstí máme i století prověřené sorty neinvazních druhů introdukovaných, které městské prostředí dobře snáší.

Společnost obecně těžce nese, že romantická představa o přírodě ve městě je s naším životním stylem neslučitelná. Stromy z devatenáctého století houfně dožívají, mizí jeden za druhým a s našimi vibracemi z dopravy, sítěmi a znečištěním se už do města nikdy stromy těchto druhů a rozměrů nevrátí. To je holý fakt, o kterém se nemluví.

Naše sázení, zejména ve stromovém patře, musí vypadat podle klimatického posunu. Musíme předjímat horší a doufat v lepší. Při posunu klimatu o sedm rovnoběžek za předpokládaný střední život stromů jsme někde u dnešního podnebí Bordeaux či severní Itálie. S tím musíme počítat. I s vírou v adaptabilitu našich domácích druhů.

Asistovaná migrace je pro města velkou nutností. Proto jsme u Národního muzea vysadili i několik dubů, které klimaticky už spadají do téhle zóny. Našli jsme je v seznamech Kašpara Šternberka, který je dovezl před dvěma sty lety. Neváhali jsme se inspirovat a tuzemský sběratel dubů nám věnoval sběry přímo z těchto extrémně aridních lokací. U Muzea mají perfektní šanci ukázat, co umí.

V zásadě máme dvě možnosti. Buďto budeme sentimentální a budeme mít domácí druhy, které budeme zalévat, kropit a řezat z nich různé vyřezávánky. Anebo asistovanou migrací přeneseme buďto genotypy našich domácích druhů, případně introdukovaný druh, u kterého budeme vědět, že nemá invazní potenciál. Řešením pro města jsou samozřejmě i sterilní primární kříženci, ale tam často narážíme na problém jejich množení.


reklama

Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
foto - Kováříková Zdeňka
Zdeňka Kováříková
Autorka je redaktorkou Ekolistu.cz.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (5)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

MV

Miroslav Vinkler

17.6.2019 08:57
Krásný článek, který říká mnoho o přístupu k veřejné zeleni ve městech a obcích ČR
a ukazuje ,kudy vede správná cesta. Podtržená jednička.
Odpovědět
MV

Martina Vránová

19.6.2019 18:09 Reaguje na Miroslav Vinkler
Opravdu krásný článek. Kdo z povolaných se ale nad ním zamyslí? Ničení (rozuměj- údržba) zeleně ve městě probíhá v pevně daných podmínkách. Tzn. vysoutěžit nejlevnější firmu a pak utratit přidělený obnos. Děj se co děj. Tak potom vznikají holé hliněné plochy místo trávníků a akce "vysázíme 1000 stromů" se provede tak, že přijdou na libovolné malé místo. Také hlavně |"bonsaje" a ne stromy normální formy. A tak se vysadí 5 bonsají do přísných rozestupů a ani 10 cm se neuhne, přestože "v cestě" tomu stojí třeba 2 nějaké dospělé stromy. Tak se "bonsaj" ocitne 20 cm vedle kmenu, pod velkou korunou. A nebo se skupina 5 stromků narve na malý plácek vedle "lesíka" z již starých stromů, ale o 10m vedle z prázdného prostranství paří slunko na dům dál.
No a to je všechno proto, páč ve vysoutěžených firmách pracují najatí lidé bez mozku, kteří krom jiného vyrábějí z právě vypučených forzýtií kostky a žárovky (jak hezky píše autor článku) a košatý ptačí zob vyřežou do takové hloubky, že už neobroste.
A tak mám někdy dojem, že Okrašlovací spolek, byť neodborný, se svou výsadbou prospěje místu lépe. Žádný dobrovolník si neudělá ze své "zahrádky " poušť, nevysadí nový stromek 20 cm od dospělého stromu a nevyrobí ze vzrostlého košatého keře 15 cm pahýly.
Odpovědět

Jan Škrdla

19.6.2019 20:15 Reaguje na Martina Vránová
Bohužel, to co jste psala můžu potvrdit.
Viděl jsem vysázenou jírovcovou alej, aby byl dodržen spon, tak některé stromy nasadili pod korunu mladých vitálních stromů (také jírovců).

Konkrétně v naší obci, ale i jinde v okolí se 80tých letech hromadně vysazovaly na dědinu stříbrné smrky a černé borovice. Aby jich bylo co nejvíce, tak se sázely 2 m od sebe. Nikoho v té době nenapadlo, do jakých rozměrů ty stromy jednou vyrostou a jaký budou potřebovat prostor(ve školce jim snad měli říct, že se jedná o zakrslé stromečky).

Jinak když se před 5-6 lety obnovovala sídelní zeleň, tak se také převážně vysazovaly zakrslé zahradnické kultivary, a to i do míst, kde by mohly růst velké stromy. Dnes docela dost lidí nadává, proč se tenkrát raději nevysadily ovocné stromy.
Odpovědět
KZ

Karel Zvářal

17.6.2019 11:11
Mohu jen souhlasit s předřečníkem. Jakmile nemůžeme blít, držíme hubu. Moc se mi líbí pojem "bezejmenné party" - dycky rozhoduje nejnižší cena, že jó!-) Jen omezenec může tvrdit, že ekologie je pavěda. Přitom dýchá stejný zaprášený vzduch... ale to je přece ve městě normální... Okrašlovacím spolkům zdar!
Odpovědět

Jan Škrdla

17.6.2019 22:47
Zajímavý článek.
Slyšel jsem, že při obnově parku jde většina peněz na cesty, realizaci dostanou většinou stavební firmy a zeleň jde stranou.
Také vím o případu, kdy zakázku na obnovu sídelní zeleně vyhrála nepřekvapivě firma, co nabídla nejnižší částku. Jen pro zajímavost, v té době byla jedním z největších dodavatelů pro LČR. Když se pak reklamovaly uhynulé stromky, zjistilo se, že je firma v konkurzu.
Odpovědět
reklama


Blíž přírodě

 


Pražská EVVOluce
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist