Zápůjčky oděvů? Tudy cesta k lepšímu životnímu prostředí nevede

V honbě za udržitelností jinak neudržitelné oděvní produkce se dnes za Atlantským oceánem rozmáhá nový trend, a to půjčovny stylového módního oblečení. Ne jednorázových společenských oděvů, jako šatů svatebních či smutečních, ale oděvů na řekněme běžné denní nošení. Hlavním lákadlem je tu vize snížené a udržitelné oděvní produkce, kterou by opakovaně využívali uvědomělí klienti. Jak ale upozorňuje žurnalistka z magazínu Elle Elizabeth Clineová, k udržitelnosti má tenhle naoko slibný model pořádně daleko.

---

reklama

---

Kde existuje poptávka, vytvoří se nabídka. A tak nepřekvapí, že za patřičný poplatek se dnes dá pronajmout ledacos. Bourací kladivo, auto i dům. Nebo třeba méně či více formální oblečení, protože nikdo neříká, že si luxusní kostýmek nebo slušivé sáčko musíte hned natrvalo koupit a pak odložit do skříně. Zapůjčení oděvu vám dává možnost „ochutnat“ na vlastní kůži svět velké módy, ukázat se v posledním modelu a přitom nezruinovat svou peněženku. A když se k tomu přidá příslib udržitelnosti a zaobalí se to do pohádky o šetrnosti vůči životního prostředí? Pak je to, minimálně v USA dnes, kapitální komerční úspěch.

Byznys na vzestupu

Trendu zápůjček oděvů se chytily jak velké webové platformy (Rent the Runway, Le Tote nebo třeba Gwynnie Bee), které dnes realizují přání milionů klientů. A do rozjetého vlaku slibného byznysu vstoupily také velké obchodní/oděvní domy a výrobci oblečení. Třeba Urban Outfitters, Macy’s, Banana Republic, American Eagle nebo Bloomingdale začali oblečení na zápůjčku nabízet. I pro ně je to fantastické podnikání: kde jinde můžete zboží sice za méně, ale za to opakovaně nabízet a prodávat? Zdá se, že tu nikdo netratí a spokojenost panuje na všech stranách. Něco tu ale nesedí.

Dříve platilo, že jednou prodané zboží zamířilo k někomu do šatníku a většinou tam už zůstalo. Alespoň do doby, než se stalo obnošeným kouskem (a pak mohlo zamířit do sekáče nebo kontejneru). Jenže teď? Cestu mezi oděvy k zápůjčce nabízejícím prodejcem a klienty si jeden kousek šatstva zopakuje třeba desetkrát. Nebo dvacetkrát, stokrát? Clineová upozorňuje na to, že čtvrtina všech emisí v USA, spojených s přepravou zboží vzniká „na poslední míli“, v poslední fázi doručení zboží ke klientovi. A je fakt, že oblečení je už teď ve Státech druhou nejčastěji přepravovanou komoditou.

Na základě výpočtů managementu zásobovacích řetězců z MIT pak Clineová tvrdí, že jeden jediný kousek doručeného oděvu pak „váží“ 20 kilogramů CO2. Respektive, jeho doručení je ekvivalentní takovému množství vyprodukovaných emisí. A může to být i víc. Třeba v rámci spěšných zásilek nebo při doručování během „špiček“ se bilance jednoho takového balíčku vyšplhá až na 50 kilogramů. Oděvy, které si zakoupíte a necháte, jsou samozřejmě také zdrojem emisí. Jenže džíny zakoupené v kamenném obchodě přes ulici „váží“ z hlediska dopravy a zbytku životního cyklu jen kolem 33,4 kilogramů.

Je to zločin, který svádí k recidivě

Zápůjčky módních oděvů jsou svůdné v tom, že jsou cenově relativně dostupné, takže je lidé realizují mnohem častěji, než klasické nákupy. Nebudete si asi kupovat dvacet košil a sak, abyste měli „nové“ na každý den v pracovním měsíci. Ale můžete si za zlomek ceny nechat naposílat dvacet takových balíků. Miliony zákazníků právě tohle teď dělají, což už je na uhlíkové bilanci přepravy zboží zatraceně zdát. A je to vlastně ještě horší. Každý kousek k vám totiž dorazí zabalený jako nový. A je to spousta obalů, včetně krabice, kartonu, výplně.

Roznásobte jej množstvím takových zásilek a spatříte pravou tvář slibované environmentální šetrnosti. Pochopitelně, že oděvy k vám vždy dorazí perfektně čisté. Od toho tu jsou průmyslové prádelny, třeba jako ta v Arlingtonu (provozovaná společností Rent the Runway). Má rozlohu 27 000 metrů čtverečních, je obrovská. A našlapaná pračkami a sušičkami, které rozhodně nejsou energeticky úsporné.

Vlastně, ne jen tahle, ale všechny podobné velkokapacitní prádelny v USA dohromady ročně emitují do ovzduší 40 milionů tun CO2 (ne že by přímo vypouštěly, jen spotřebují množství energie ekvivalentní daným emisím). Tedy tolik, co zvládne zasilatelský gigant Amazon. Prádelny navíc pracují s extrémním objemem chemikálií, které za zrovna šetrné k životnímu prostředí považovat nemůžeme. Třeba perchloretylen (tetrachlorethylen).

Jak uzavírá Clienová, největším zločinem proti životnímu prostředí, kterého se segment módní oděvní produkce dopouští, je ohromná nadprodukce. A zápůjčky oděvů tento problém nikterak neřeší, jen k němu přidávají další provinění.

---

reklama

---