Plastová záhada může mít nečekané řešení. Moře nám naše odpady vrací zpátky

Počítat plastové odpady v oceánech je podobné, jako hledat pohybující se jehlu v kupce sena. Australští badatelé se teď pokusili zpřesnit zvláště jednu kritickou informaci - kam mizí plastové odpady poté, co se dostanou do oceánů? / Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | James Patrick S. Garcia/GWP / Flickr

Komplikované a poměrně nepříjemné téma nakousl už v roce 2015 tým Jenny R. Jambeckové ze Státní univerzity v Georgii. Proč nepříjemné? Třeba proto, že jedním ze závěrů jejich studie bylo, že posledních čtyřicet let nikdo vnos odpadů do oceánů neřešil. Nebo také, že odpovědnost za tenhle typ znečištění oceánů neneseme všichni rovnou měrou, ale na vině jsou hlavně státy Asie a Afriky. Že většina dalších hrubých odhadů stojí dost slušně řečeno na vodě a různá zjednodušení, například srovnávání největších producentů plastů s největšími znečišťovateli, se míjí poznanou realitou. Typickým příkladem může být role USA coby domnělého znečišťovatele.

Velký producent nemusí být velkým znečišťovatelem

Ano, ze 192 zemí disponujících pobřežím mají ve Státech třetí nejpočetnější „přímořskou“ populaci obyvatel (112,9 milionů lidí). Vyprodukují tu také zdaleka nejvíce plastových odpadů na hlavu (tehdy 2,58 kg/den) a vyrábí tu 13 % světového objemu plastů. Jenže tento objem odpadu jen zřídka míří řetězec odpadového hospodářství. Chybného nakládání se tu dočkají méně než 2 % celkového množství plastů a USA tak znečišťují oceány přídavkem 0,04-0,11 milionů tun plastových odpadů ročně. I když by řada indicií napovídala tomu, že by mohli být třetím největším světovým znečišťovatelem oceánů, jsou vlastně až dvacátí. Indonésie, Turecko nebo Egypt jsou mnohem výraznější.

Výstupem studie Jambeckové bylo také dosud nejpřesnější vyčíslení, informace, že do oceánů celého světa každoročně zamíří ročně kolem 4,8-12,7 milionů tun plastových odpadů. Povšimněte si, že i tento nejpřesnější a hojně citovaný odhad nabízí skoro trojnásobný rozptyl. Jistot tu skutečně není mnoho. A je jich ještě méně, když začneme řešit, co je s tímto odpadem dál. „Záhada chybějících plastů patří k vědeckým otázkám, které se zatím zdály nezodpovězené,“ říká Arianna Olivelliová, která se spolu s kolegy od roku 2011 věnuje mapování cest (nejen plastových) odpadů v oceánech.

Do vody. A kam dál?

Zkrátka a dobře, unášeny na hladině, v plovoucích odpadkových krustách, je jich mnohem méně než 1 %. „Tak kde je zbytek? Výzkum se prozatím omezoval jen na výskyt plastů v těchto krustách, na podíl odpadů ve vodním sloupci, na dno oceánů a na zažívací trakt mořských živočichů,“ říká Olivelliová. S velkou dávkou nepřesnosti se tu pohybujeme na úrovni odhadů z odhadů. Ale i tak se v součtu (ve kterém se může projevit i trojnásobek chybného odhadu původního objemu) pořád ani zdaleka nepřibližujeme množství odpadů, které by do oceánů měly proudit. Což nás vede k závěru, se kterým nyní na příkladu doloženém z Austrálie přichází Olivelliová.

Odpad z pevniny definitivně nezmizel v oceánech. Respektive tam byl splaven, ale už je zase zpátky. Mořskými proudy, vlnami a povětřím byl transportován zpět k pobřeží a je těmito silami stále tlačen na břeh. Nebo ještě konkrétněji: přes 90 % odpadního materiálu, spláchnutého z australské pevniny do moře, se nyní momentálně nachází v litorální zóně, tedy na dně ve vzdálenosti do cirka 8 kilometrů od místa, kam dosáhnou vlny. Zní to divoce, ale Olivelliová se opírá o pět let monitoringu a opakovaného odběrů vzorků z 635 lokalit v celkové délce 100 kilometrů australského pobřeží.

Fragmenty odpadů se stávají součástí pláží, pohlcuje je vegetace. „Litorální zóna pobřeží je velmi významným a neprávem přehlíženým úložištěm oceánských odpadů,“ říká Olivelliová. Pokud se platnost australské studie podaří ověřit i u dalších pobřežních zón, bylo by to dost zásadní zjištění. Nejen ekologické. Když už nic jiného, vracelo by totiž zpět k odpovědnosti země, kterým se odpad z moře vrátil zpátky. Už by nebyl univerzálním problémem všech a nikoho, ale těch, kteří za jeho únik do oceánů skutečně mohou.

Přečtěte si také |

Lidé mají rádi jehličnaté lesy. V Praze jsou ale hlavně doubravy, říká Dan Frantík