Případ statisíce kachen: dobrý, ale špatně načasovaný nápad likvidace přemnožených sarančat

Vzhledem k "určité disproporci" mezi početností použitelné kachní populace a početností sarančích rojů sázím na vítězství sarančat. Bez ohledu na přístup k vodě.

Zase tak marné bych to neviděl. Pokud každá opravdu zfutruje až 200 sarančat, ale řekněme, že se brzo "přežerou" a budou brát okola sta. I tak je to za den 10 mil. sarančat, za měsíc 300 mil. S těmito počty se dá roj slušně naředit. A tu vodu bych řešil mobilními (gumovými bazény) a po 2-3 dnech jim přístup k vodě dopřál. Tolik jiných predátorů se nikdy k mraku sarančat neslétne, aby měly podobnou efektivitu.

Obávám se, že až se pokusí ty kachny použít v Tanzánii, Keni nebo na Arabském poloostrově, zjistí, že tam je ještě větší horko než v Pákistánu.
Ono použití zvířat k takovému účelu může být úspěšné pouze tehdy, pokud ta aplikace nejde proti jejich optimálním podmínkám a proti jejich pudům a instinktům. A kromě toho neplatí, že když například kachny žerou kobylky, že když se kachny a kobylky dají dohromady, budou je kachny neustále žrát jak zjednané. Zvířata zase pro změnu mají instinkt, který je chrání proti jednostranné stravě. První dny je budou masově žrát, potom se jimi přežerou a budou přednostně hledat jinou stravu. Kobylky pak buďto nebudou žrát vůbec nebo jen jako doplněk k jiné stravě, řekněme v průměru tak 10 - 20% z celkového počtu toho, co sežerou.
Ale zase záleží jak jsou ty kachny vyšlechtěné. Troufám si říct ze svých zkušeností s drůbeží, že pokud se bude jednat o nějaký spíš původní málo vyšlechtěný druh kachen, takové kachny budou mít silný instinkt proti jednostranné stravě a po přežrání velice rychle přestanou ty kobylky žrát. Pokud se bude jednat naopak o kachny vyšlechtěné člověkem na co nejrychlejší dosažení jatečné velikosti, jacísi kachní brojleři, taková drůbež se bude poskytnutou potravou, těmi kobylkami, přecpávat podstatně déle.

Bohužel přesně… v nějakém zahraničním zdroji bylo zmíněno, že ta kačena udolá „až 700 kobylek za den“ (tedy sarančat). Ale pak bude totálně přecpaná, a pár dní o tuhle dietu nebude mít zájem. Takže těch 200 je nějaký odvozený průměr, který nejspíš není úplně dlouhodobě udržitelný.

I to je řešitelné obměnou turnusů po cca 14 dnech.

Budou to bezpochyby zajímavé dostihy a logisticky docela náročná a hlavně rychlá přeprava hladových kachen. A nedejbůh když sarančata změní směr letu, tak to bude fofr.

tedy, nejsem expertem na členovce ani opeřence, ale nebyla by do pakistánských poměrů vhodnější než kachna spíš nějaká obyčejná slepice? ostatně, tam kdesi snad mají pravlast.

Slepice jsou fajn, ale byl k nim uváděný mnohem nižší údaj (snad v průměru 90 kusů za den)

Slepicím jsem nabízel chrousty a celkem brzy byly přežrané a raději si jen tak hrabaly.

Byl jsem v Keni 4-14.2 Leden tam byl nadprůměrně deštivý. Mám obavy, že se sarančata ještě víc namnoží.

Jinak pro vaši informaci, podobné pokusy se dělaly i u nás v raných začátcích socialistického hospodaření, zdánlivě bezproblémové využití drůbeže k "přírodnímu" pasení, dosáhnout přírůstků a tím ušetřit krmení a ještě případně využít nabídku v přírodě. Situace byla taková, že původní chovatelé, drobní a střední byli jaksi upozaděni a spojená hejna drůbeže byly dány do péče nadšených mládežníků bez předchozích zkušeností s drůbeží, kteří začali všelijaká taková pastevní využití drůbeže vymýšlet.
Například bylo běžné dovážet slepice na sklizená pole, aby využily zrní, které kombajnérům propadlo na zem nebo v pozdním podzimu či časném jaru husy a kachny hnát na příliš vyrostlá obilná pole, aby "zkrátily" osení a tím se omezila plíseň atd. (kobylky v hospodářsky významném množství u nás nejsou). Případně se pro drůbež setřásali chrousti ze stromů či získával jiný hmyz.
Ukázalo se, že takové metody mají opodstatnění hlavně pokud se jedná o malá množství drůbeže naučená na takovou pastvu od útlého věku. Například u hus kdysi byly na vesnicích husopasky, které ty husy defakto ovládaly, co se týká je ráno dostat z chlévů na místa pastvy a večer zpět. To je ale velmi náročné na pracovní síly.
Pokud se taková pastva dělá nárazově, je problém v tom, že drůbež v nezvyklém prostředí a vystavená všelijakým ruchům, nárazům, hluku, pachu při převozu, podléhá hodně stresu. Stresovaná drůbež nežere neboli se pase jen velmi málo, potom nepřibírá, slepice nenesou vajíčka a hlavně "nespolupracuje" s "pastýři". Velice těžko se ovládá, co se týká přemísťování z místa na místo nebo návratu do přepravního prostředku, spíš naopak jeví tendenci za každou cenu utíkat a mizet v přírodě. Taky je problém s predátory, liškou, lasičkou, kunou a jinými. Jeden člověk dokáže zvládat s obtížemi maximáně 50, možná snad 100 kusů drůbeže, víc těžko.
Tyhlety pokusy nakonec poměrně rychle ustaly, protože se přešlo z chovů malé až střední velikosti, vyšší desítky až nižší stovky kusů drůbeže na velkodrůbežárny s chovy o velikostech vyšších jednotek tisíc až nižších desítek tisíc kusů, které dokázaly to vajíčk o nebo jatečný kus vyrobit až několikanásobně levněji a s několikanásobně vyšší produktivitou ( jeden pracovník na desetkrát i víc kusů drůbeže) než v těch malých chovech a při takovém přírodním pasení.