Vaše dopisy

Lokálky jsou potřebné
Nejsem odborník na dopravu, ani ekologii, ani ekonomiku. Mám jen základní znalosti, které může mít každý. A je mnoho věcí, které nechápu, ač si myslím, že nejsou nepochopitelné. Utěšuje mne pouze to, že je asi nechápou ani odborníci.
Co nechápu a čemu nerozumím? Třeba tomuto:
Znepokojuje nás vylidňování venkova (a znepokojení je oprávněné) a přitom děláme jen málo proto, aby se venkov nevylidňoval: příkladem je doprava, spojení vesnic a městeček s městy velkými. Zanikla spousta autobusových spojů, dokonce někam jezdí bus jen dvakrát v týdnu, někam již nejezdí. Omezují se vlaky a všichni vědí, že plánované rušení dalších vlaků i tratí je stále reálné.
Víme, že železnice je ekologičtější, šetrnější vůči krajině a přesto budujeme jen nové silnice a novou trať již dlouho nikdo nepostavil.
Říkáme, že minulý režim zanedbal tratě, ale co jsme pro ně udělali za těch 7 let (s výjimkou hlavního tahu, kde se konečně rozběhla přestavba).
Říkáme, že lokálky jsou ztrátové, ale: vozí cestující, kteří je potřebují; vozí zdarma děti a důchodce (a tak to má být); vozí cestující k rychlíkům, čímž jim získávají klientelu; jsou kulturním dědictvím (100 a více let, to už něco znamená); jejich kouzlo je i v citlivém spojení trati s krajinou hladící duši, ale to žádný ekonom nevyčíslí; spojují mnoho měst a obcí i podniků a mohly by převzít spoustu nákladu, který jezdí po silnicích se všemi důsledky, které všichni známe (proč se k tomu nedají vytvořit podmínky?); v jednom motoráčku někdy jedou až tři zaměstnanci drah (ve službě), což je sice příjemné, ale je to luxus.
Zdůrazňuje se, že osobní doprava na sebe nevydělává. Ale proč na ni nelze také pohlížet jako na službu lidem?
Dosud jsem si na železnici vážil toho, že mne doveze až na místo (pokud tam vedou koleje) a že vše najdu v jednom jízdním řádu. Často se ještě dá spoléhat i na to, že něco pojede i pozdě v noci. To je velká výhoda, zejména nyní, když je autobusová doprava rozdrobená, někde nefunkční a také drahá. Vím, že vlakem lze jet třeba ze Strakonic do Tábora, když už autobusy nejedou.
To, že na rychlíky navazují (mnohdy) lokálky, je obrovská výhoda a služba běžným obyvatelům země.
Nejhorší na celé věci je asi fakt, že o osudu železnice a o tratích rozhodují lidé, kteří vlakem nejezdí. Mají svá auta (a někteří i řidiče) a potřebují spíš dálnice.
O osudu tratí rozhodují především ekonomické ukazatele - a přitom živit není postaven jen na nich… Zkuste jet někdy vlakem z Tábora do Bechyně, když jsou zlatá pole, z Veselí do Třeboně, když je opar nad rybníky, z Tábora do Pelhřimova a nebo do Písku, když kvetou louky, z Vimperka do Horní Vltavice, když je modré ráno a chcete být sami, z Volar do Nového Údolí v plném podzimu, z Horaždovic do Kolince za horkého dopoledne, z Budějovic do Velenic na konci léta, z Čičenic do Spálence za vánice, z Rybníka do Lipna o prázdninách, z Obrataně do Kamenice, když se chcete toulat, z Albeře do Kaprouna.
Pročítám ta jména nádraží a nádražíček a vybavují se mi obrázky těch krásných míst. A chce se mi napsat velkými písmeny- lidi koukejte, vždy i toto jsou poklady téhle krajiny, ale většina to dnes nevidí. A vím, že přijde doba, kdy lidi budou mít lepší oči a cit a poklad uvidí a budou šťastni, že nám zůstal zachován. Hlavně, aby naše lokálky přečkali tuto asfaltovou dobu.
Stavení bez oken, usedlost bez hospodáře, kostelík bez faráře, potok bez vody, nádraží bez lidí, koleje bez vlaků… Takovým smutným místům se vyhýbejte.

Další rozměr ekologie
Ekologická situace naší planety je vážná. Stále větší počet jedinců, spolků a institucí se s tímto stavem nehodlá smířit. Jejich aktivity mají čím dál širší záběr a stále rostoucí kvalitu - od ekologických výzkumů po formulování a prosazování ekologických zákonů, od demonstrací proti jaderným elektrárnám a chemickým továrnám až po ekologickou osvětu.
Přesto se celková ekologická situace stále zhoršuje. Jak je to možné?
Vše asi není možné vysvětlit jen tím, že určité, velmi nízké procento těchto aktivit je diskutabilní, že mnohé z těchto aktivit mohou být nedotažené nebo na nedostatečné úrovni. Že řadu lidí nějaká ekologie vůbec nezajímá a že mnoho i velmi vlivných lidí ekologickým snahám brání a hází klacky pod nohy.
Ekologická situace kolem nás je v nepořádku také proto, že je v nepořádku i uvnitř nás. Že uvnitř sebe máme zmatek, neklid a nepokoj, jež tyto ekologické problémy způsobují. Aby se ekologická situace okolo nás zlepšila, je nutné také zlepšit ekologickou situaci uvnitř nás. Je nutné také zmírnit některé naše vnitřní strachy a neklidy, změnit některé naše vnitřní pochody a hnutí.
V naší moderní technické civilizaci se čím dál víc zabydlují různé nauky z mnohých historických dob a mnohých geografických oblastí. Různé školy buddhismu a hinduismu, všelijaké kulty a rituály indiánských a černošských etnik, kabala, gnosticismus… Provádění těchto nauk se mezi sebou při letmém pohledu značně liší. Uvnitř jedince ale je provádění těchto nauk vlastně téměř shodné. Uveďme proto jen jeden z příkladů.
Je možné sednout si někde do ústraní, do ticha a stínu. Sednout si do nějakého tureckého sedu nebo na židli. Neopírat se a mít rovnou páteř. Oči mít zavřené nebo i otevřené. Ruce mít v klíně. Ve vědomí je třeba se snažit mít umístěnou jen jednu věc, jen jeden bod, a to s co nejmenším úsilím, s co nejmenším vnitřním napětím a křečí. Například jen jednu myšlenku nebo jen jeden cit nebo jen jeden vjem zjištěný hmatem (to znamená jen jeden bod vlastního těla) nebo jen jeden vjem zjištěný zrakem (nějaký bod v přírodě, nějaký obrazec atd.). Jinými slovy - ve vědomí je třeba se snažit poznávat jen jeden bod, a to co nejdokonaleji. Podmínka použití co nejmenší vnitřní síly je tu proto, aby ve vědomí byl umístěn skutečně jen jeden bod, jen jedna věc.
Čím víc je toto umisťování jen jednoho bodu ve vědomí úspěšné neboli čím víc je ten jeden bod ve vědomí umístěn se stále menším úsilím a až bez jakéhokoliv úsilí, tím víc se zjišťuje, že se takto dosahuje výrazného prohloubení vědomí. Hlubokého poznání sebe a světa, hluboké citlivosti, výrazného ovládnutí instinktů. Neboli výrazného rozvoje osobnosti. Jistě samotným umístěním jen jednoho bodu ve vědomí je možné dosáhnout hlubokého poznání jen toho jednoho bodu, ničeho víc. Především se ale dosahuje hlubokého poznání mechanismu poznání, jehož je pak možné použít už velmi rychle i při poznávání čehokoliv dalšího. Čím víc je toto umisťování jen jednoho bodu ve vědomí úspěšné, tím víc zjišťujeme, že vedle nám všeobecně známých rozvojů člověka je tu ještě další, a to velmi významný. Tento další rozvoj osobnosti se uskutečňuje daleko víc jen uvnitř jedince, jen v jeho vědomí. Ekologické škody jsou při něm zanedbatelné až nulové.
Někdo možná řekne, že je to stejně k ničemu. Že sice někdo se může nějak vnitřně pročišťovat a očišťovat, ale že vše ostatní zůstane stejně při starém.
Každý, kdo se střetne s prováděními výše jmenovaných nauk, je zaskočen a až ohromen jejich hloubkou a silou. Provádění jakékoliv činnosti se týká, pochopitelně, jen určitého množství lidí. Jsem ale hluboce přesvědčen, že výsledky ekologie vědomí budou mít vliv až na nás všechny.