Monitor

Reaktory rezivějí na dně moře

Blízko nejznečištěnějšího ruského města Murmansk leží jedno z nejnestabilnějších jaderných zařízení na světě. Následkem nového světového pořádku i vzrůstajících nákladů na údržbu zde v pobřežních vodách chátrá okolo 120 ponorek na jaderný pohon.
Likvidace reaktorů uvnitř ponorek se stala choulostivým mezinárodním problémem. Stejný problém mají pacifické námořní základny u Vladivostoku.
Nyní, podle březnového vydání časopisu Scientific American, zkoumají vědci možnost pohřbení těchto reaktorů a jejich obsahu do hlubin oceánu.
Tato myšlenka se příčí stávajícím názorům, ale výzkumníci mají důkazy, které tuto myšlenku podporují. Vycházejí z několika případů. Za prvé je to bývalá praxe sovětského námořnictva, které běžně vypouštělo radioaktivní tekutý odpad do Tichého oceánu. Experti našli jen malé následky znečištění a užasli, jak účinný je oceán coby houba na radioaktivitu.
Jiný případ ukázal, že oceán je dokonce ještě přizpůsobivější. V roce 1968 se zřítil nad Grónskem bombardovací letoun B-52, následkem čehož se do pobřežních vod dostalo množství plutonia. Dlouhodobá studie mezinárodní agentury pro atomovou energii dospěla k závěru, že sediment z mořského dna obalí radioaktivní částice a izoluje tak plutonium od prostředí. Podle studie žádný znatelný vzestup koncentrace plutonia nebyl naměřen v okolní vodě, zooplanktonu, pelagických rybách, mořských savcích, ptácích nebo domorodé populaci.
Tyto nálezy, říká článek, byly hudbou pro uši nadšenců jako je Charles Hollister z Woods Hole Oceanografic Institution. Ti obhajují další studium možnosti ukládání jaderného odpadu v bahně hlubokých moří.
Dr. Hollister navrhuje průzkum míst dalších námořních katastrof, abychom zjistili, jak se moře dokáže vypořádat se znečištěním. Jde například o sovětskou ponorku s balistickými střelami, která se v roce 1986 potopila v Atlantiku. Na palubě byly dva reaktory a 34 jaderných hlavic.
Myšlenku ukládat jaderný odpad do hlubokého moře nedávno zavrhly USA, když se rozhodly skladovat svůj odpad na pevnině.
Vědci se mezitím musí vypořádat s nízkoradioaktivním tekutým odpadem, který uniká z vyřazených ponorek. Není přitom žádná záruka, že se v moři toto znečištění bezpečně rozředí. Britské a francouzské závody na přepracovaní jaderného paliva vypouštěly radioaktivní látky do pobřežních vod. Tyto chemikálie vytvořily radioaktivní stopu táhnoucí se až do severního Atlantiku. (The Times 26. února 1997)

O čem psal český a slovenský tisk

„Úderem desáté hodiny zřízenec ve fraku se zlatým řetězem slavnostně ohlásil: Soud přichází. Do tiché neorenesanční síně haagského mírového paláce, osvětlené šesti křišťálovými lustry, důstojně vstoupilo 15 postarších panů v černých talárech s bílými límci - členů mezinárodního soudního dvora, kapacit mezinárodního práva.. Slovensko-maďarský proces před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu mohl začít“. Takto poeticky líčí deník Sme z 4. března začátek projednávání sporu o Soustavu vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros (SVD G-N).
Šéf maďarské delegace poukazoval na jednostranné odvedení vody Dunaje na slovenské území a na negativní vliv přehrady na životní prostředí. Podle slovenského vládního zplnomocněnce jsou však výsledky monitorování stavu životního prostředí „krásné“, píše Sme.
Zatímco soud bude o sporu rozhodovat několik měsíců, probíhají kolem vodního díla i spíše komické či tragikomické rozepře. „Otec Gabčíkova“, nyní ředitel Vodohospodářské výstavby Bratislava Július Binder, obvinil podle časopisu Nový čas z 15. března stávkující slovenské herce ze snahy oslabit pozici Slovenska před mezinárodním soudem. „Spojovat vystoupení kulturních pracovníků, opozičních poslanců a nejnověji i studentů proti politice ministra kultury Hudce a proti policejnímu zásahu se snahou zdiskreditovat Slovensko v Haagu je - jemně řečeno - nemístné a zavádějící“, soudí Nový čas.
Deník Pravda 19. března informoval, že vodní dílo v těchto dnech navštívili i členové Konference evropských rabínů. „Myslím si, že je to velmi užitečná stavba, neboť voda neprotéká krajinou bez většího užitku, ale umožňuje rozvoj krajiny“, míní hlavní rabín Bruselu Avraham Guigui. (…) „Ještě bych si sice musel poslechnout Maďary, ale předpokládám, že u našeho soudu byste spor o Gabčíkovo vyhráli“, po prohlídce žertem poznamenává Pinchas Toledano, předseda rabínského soudu v Londýně. Pro úplnost dodejme, že i mezi křesťanskými církvemi je Gabčíkovo populární. Loni v srpnu dokonce vypukl spor mezi slovenskými katolíky a evangelíky, ve kterém byli katolíci obviňováni, že si Gabčíkovo přisvojují, ačkoli je stavbou celonárodní, a tedy i evangelíků. (dek)