Plánované zprovoznění malešické spalovny vyneslo na světlo řadu otázek, které se dotýkají samé podstaty vyvíjející se české demokracie.Jsem Američanka žijící v České republice a tuto zemi i její obyvatele jsem si zamilovala. Vidím zde potenciál pro vytvoření nové společnosti, která spojí bohaté intelektuální a umělecké tradice s novými technologiemi a může vytvořit zcela nové paradigma lidské existence. Málokdy cítím, že k tomu mohu něčím přispět, ale v případě malešické spalovny mám znalosti a zkušenosti, které mi dovolují pokusit se vrátit něco zemi a lidem, kteří tolik obohatili můj život.
Jako profesionální politický organizátor jsem v New Yorku pracovala v občanských iniciativách, které se snažily zabránit škodám, které na lidském zdraví a životním prostředí působí spalovny. Hlavním nebezpečím spaloven jsou emise dioxinů, které vznikají reakcemi mezi jinak neškodnými látkami v peci spalovny. Dioxiny způsobují rakovinu, sterilitu a poškození plodu. Americká Agentura pro životní prostředí (EPA), která mimochodem není příliš radikální, když dojde ke střetu mezi komerčními a veřejnými zájmy, označila dioxiny za jednu z nejjedovatějších látek vůbec. V oblastech Love Canal, New York, Times Beach Missouri a v italském Sevesu byly kvůli zamoření dioxiny evakuovány celé obce.
Spalovny nejsou dobré samy o sobě. Nejen kvůli emisím, které produkují i ty nejmodernější spalovny. Popel, který vzniká společným spalováním nebezpečného a neškodného odpadu, je toxický a musí se s ním nakládat jako s nebezpečným odpadem. Spalovny nás nezbavují skládek, pouze prodlužují jejich životnost. Toxicita popela přitom vyžaduje jeho ukládání na velmi dobře zbudované a provozované skládky, aby nedocházelo k prosakování jedů do spodních vod a půdy.
Ale co je ještě horší, spalovny potlačují potřebu usilovné snahy o snížení množství odpadů: omezování, opakované používání a recyklaci materiálu. To umožňuje výrobcům produkovat nerecyklovatelné výrobky. Občané nejsou motivováni, aby se zajímali o to, kde jejich odpad končí a snažili se omezovat množství odpadů. Krátce řečeno, spalovny znevažují potřebu odpovědného odpadového hospodářství.
Když jsem před pěti lety přišla do této země poprvé, téměř všechno, co jsem koupila v obchodě, bylo zabaleno v papíře nebo nebylo zabaleno vůbec. Pivo, nealkoholické nápoje a jogurty se prodávaly ve skleněných lahvích, za které jsem platila zálohu a byla tudíž motivována je vrátit. Naučila jsem se brát si na nákup vlastní tašku, protože obchody je neposkytovaly.
Od té doby jsem pozorovala zavádění obalů z plastů. Nerecyklovatelné plastové lahve a hliníkové plechovky (které se dají snadno recyklovat; to, že se tak nečiní, je enormním plýtváním přírodními zdroji), malé i velké plastové nákupní tašky v mnoha obchodech. Potřebuje tržní hospodářství všechen tento nadbytečný materiál? Nikoli, je to pouze pohodlné. Pohodlnost je bezpochyby dobrá věc, pokud se za ni neplatí tak vysoká cena. Ale rakovina, vrozené defekty, sterilita a stálý tok jedovatých látek do již tak znečištěného prostředí Prahy a celé České republiky nepochybně vysokou cenou jsou.
Zodpovědnost je klíčovým problémem kolem malešické spalovny. Zodpovědnost vlády: vytvořit nástroje, které nutí obchod a průmysl být opatrný v produkci odpadu; zodpovědnost za to, aby občané měli možnost a motivaci podílet se na redukci množství odpadu; a konečně zodpovědnost za ochranu zdraví a bezpečnost svých občanů, aby spalovna negativně neovlivňovala již tak dost znečištěné prostředí jejich měst a obcí. Vláda také musí naslouchat názorů svých občanů, zajistit možnost veřejné diskuse a pracovat na řešeních, která by byla uspokojivá pro všechny. Ani vláda, ani pražská radnice tyto věci neudělaly.
Občané mají však zodpovědnost také. Když vznikne problém, který může ohrozit jejich zdraví, mají zodpovědnost dát najevo svá přání vládě, přesvědčit vládu, aby jednala v nejlepším zájmu lidí (včetně členů vlády, jejichž zdraví a zdraví jejich dětí je také ohroženo). Co je vláda jiného, než představitelé lidu? Pokud nereprezentuje lid v otázkách veřejné bezpečnosti, je na občanech, aby ji k tomu přinutili.
To nutně neznamená veřejné demonstrace a přímé akce - to je poslední možnost. Jako aktivista občanských iniciativ jsem se v New Yorku účastnila mnoha kampaní, při kterých nebylo těchto kroků zapotřebí. Často je pouze potřebné dát vládě o problému vědět.
Možná, že pražská radnice, která získala balík akcií Pražských služeb výměnou za slib, že spalovna bude v provozu koncem roku 1998, nevidí jinou možnost, než ji zprovoznit bez filtrů, které si nemůže dovolit. Ale věci jsou málokdy černé nebo bílé. Možná by se měli sejít představitelé vedení pražské radnice, odborníci a zástupci ministerstev na straně jedné a členové ekologických a občanských iniciativ na straně druhé. Společně by mohli připravit lepší plán, který by byl uspokojivý jak z hlediska městských finančních závazků, tak z hlediska ochrany občanů. Schopnost spolupráce při hledání řešení je podstatou demokracie. Ale bude záležet na Pražanech, zda k tomu dojde.
Prostředky nejsou složité. Nejsou dokonce ani časově náročné. Udělejte si čas k návštěvě výstavy Dětí Země na Náměstí Míru a poučte se. Podepište jejich petice, které žádají pražské zastupitelství o instalaci nezbytných filtrů. Napište dopisy vašim místním, městským a vládním úředníkům a žádejte, aby se na problém podívali, nebo ještě lépe, běžte s nimi mluvit osobně. Pište dopisy do novin a časopisů. Pokud znáte nějaké novináře nebo členy zastupitelstva, požádejte je, aby se angažovali. Čekali jste přece tak dlouho na svobodu a demokracii - nemůžete teď věnovat trochu času tomu, abyste ji chránili?