V posledních 25 letech se pohled na tuto oblast výrazně změnil a vývoj přinesl některé nové pojmy a představy. Jednou z příznačných změn je větší důraz kladený na vzájemné souvislosti, na kontext, odlišný od dříve zdůrazňovaných jednoduchých, technologicky založených řešení. Samozřejmě, že představa vzájemné souvislosti, propojenosti či souvztažnosti (connectedness) může být redukována na tautologii „vše souvisí se vším”. To je ale nebezpečí týkající se každého obecného pojmu. Náležitě užitý pojem dává možnost vypořádat se s dosud nepoddajnými komplikacemi. „Connectedness” není však myšlenka v oblasti životního prostředí zcela nová, již dříve byla používána v geografii, chemii či fyzice. V současnosti se tento koncept šíří i do oblastí sociologie či ekonomie a technologie. (Přesto si nemohu odpustit dojem, že jde poněkud o „objevování Ameriky”, byť v terminologické oblasti - pozn. překl.)
Tak jako byl dříve chápán sociální kontext jako statické pozadí, tak byly problémy životního prostředí viděny jako pouhé mechanické nedostatky s možností technologické nápravy. Nyní je třeba vše chápat v širších souvislostech a nezapomenout i na proměnlivost těchto souvislostí samých. Například když se na problém výfukových zplodin díváme jako na prostý konstrukční nedostatek, pak se nám katalyzátor bude jevit jako řešení. Věc je však mnohem složitější - již nyní je zřejmý neustálý růst počtu ujetých kilometrů. Komplikací je i zdražení vozů s katalyzátorem, což se zpětně projevuje v delším používání starších typů. Řešení tohoto problému nemůže být tedy pouze technologické (tj. montáž katalyzátorů), musí se týkat i ovlivnění sociálních a ekonomických faktorů. Stejně tak koncepce ochrany jednotlivých živočišných i rostlinných druhů bez současné ochrany celého ekosystému je již záležitostí minulosti. A taková ochrana by také zároveň měla počítat i s činností člověka a nevidět ji pouze jako paušálně nepřirozenou a nežádoucí.
Na řešení problémů životního prostředí, z nichž některé přetrvávají už třetí desetiletí, se nyní budou podílet především tyto nejvýznamnější faktory: vzrůst zájmu o mezioborový přístup, rostoucí orientace na tržní hospodářství a změna rozložení sil mezi státem a jednotlivcem - demokratizace.
Multidisciplionarita - nezbytnost spolupráce mezi jednotlivými vědními obory navzájem i s aktivitami v socioekonomické oblasti. Příkladem takového přístupu může být kooperace v případě „skleníkového efektu”. Zde je nutná spolupráce nejenom klimatologů a biochemiků, ale i ekonomů, sociologů a kulturních antropologů, aby byly pochopeny všechny souvislosti a byly vytvořeny reálné alternativy pro zlepšení současného stavu. Zastavení ubývání ozonu je charakteristické pro rostoucí komplexnost takových problémů - celoplanetární, globální jev si žádá relativně limitované a lokální akce (tj. tlak na výrobce a spotřebitele nežádoucích produktů). Zkušenost s tímto případem ukazuje, jak takové problémy mohou být pochopeny pomocí vědy a řešeny politicky v ekonomicky přijatelné podobě. (Nejsem si jistý, zda není toto uspokojení poněkud předčasné - pozn. překl.). Kritickým aspektem mezioborového přístupu je to, že lidé z různých oborů spolupracují spíše jako členové nějakého stavebního týmu než jako dělníci u montážní linky.
Orientace na trh (marketization) - jedna z nejvýznamnějších změn environmentálního myšlení, zahrnuje čím dál větší zapojení ekonomických přístupů k řešení problematiky životního prostředí. Zhroucení direktivně řízených systémů východní Evropy ukázalo, jak velké škody může napáchat ekonomika takového typu. Hospodářství Západu má také samozřejmě svá úskalí, nicméně trend směřuje k těsnějšímu propojení ekonomické a ekologické oblasti.
Demokratizace - nutný předpoklad pro úspěšné použití multidisciplionárního přístupu a spolupráce s trhem. Mělo by se také poukázat na to, že mnoho lidského úsilí je kulturního rázu a instituce takto vytvořené pak působí i na environmentální politiku. Ta nesmí být jen věcí státu, ale i nevládních organizací, v nichž mají lidé možnost působit na své lokální problémy přímo. Současně však roste i význam nadnárodních institucí. Například společný postup Evropské Unie přinutil USA podílet se na řešení otázky skleníkového efektu na Summitu Země v r.1992. Význam Světové Banky a jednotlivých rozvojových bank je nepopiratelný i přes mnoho nešťastných projektů (jako stavby v brazilských pralesích).
Je těžké si představit, že bychom trend rostoucí propojenosti a komplexnosti v budoucnu opustili. Spíše naopak, životní prostředí se dostává do centra stále širších debat. A nyní, když se Západní politicko-ekonomický systém společnosti stal hlavní silou na Zemi, dostává se zasloužené pozornosti i životnímu prostředí.
Článek Michaela Oppenheimera zpracoval (sti)
Tato slova nepocházejí z žádné sociologické, antropologické či filosofické analýzy, jak by se na první pohled zdálo, ale z programu Unabombera, nejznámějšího teroristy USA, člověka, který již sedmnáct let prosazuje své výzvy k návratu do přírody pomocí výbušnin.
Jeho jméno je vlastně kódovým označením, které FBI složila z prvních písmen jeho nejoblíbenějších cílů - universit a aerolinií. Šestnáct útoků má na svědomí tři mrtvé a přes dvacet raněných. Oběťmi jsou především informatici, molekulární biologové a další představitelé moderní vědy a technologie. Když umístil svoji bombu do letadla, chtěl prý „zabít jen pár obchodníků”.
Unabomber není náboženský fanatik, nechce svobodu pro nějaký národ, stát či rasu, není to ani pouhý „ekoterorista” útočící např. na obchodníky s kožešinami vzácných zvířat. Jeho teror má prý upozornit na jeho myšlenky - na to, že se lidstvo vzdálilo od svého původního vzorce chování, od své přirozenosti, od přírody.
Příznačná je pro něj paušální nenávist vůči vědě - ta je prý pouze náhražkovým uspokojením a kráčí slepě kupředu, aniž by brala ohled na skutečné zájmy lidského druhu. Světlé stránky techniky nejsou pro něj oddělitelné od těch temných a neospravedlňují technologický pokrok. Východiskem je pouze zhroucení průmyslové společnosti, revoluce a návrat k „panenské přírodě”.
Ve své nenávisti k technice jde tento terorista tak daleko, že i šroubky do svých bomb si zhotovuje ručně (řemesla a starý cechovní systém totiž uznává). Možná, že jenom díky středověkému způsobu výroby nejsou jeho údery ničivější. Ač jeho teze vyšly v září 1995 dokonce ve Washington Post a New York Times a jsou dostupné na Internetu, jejich autor zůstává nepoznán a pátrání po něm se stalo nejdelším, nejkomplikovanějším a nejdražším v historii FBI.
Vyučující na školách, studenti, cestující v letadlech a další se musí bát dalšího šílence, který vyšší ideje (byť možná správné) zase prosazuje zcela fyzickou cestou, který nadřazuje abstraktní blaho všech lidí i přírody nad životy konkrétních osob. Přírodě však panenství stejně nikdo nevrátí, návrat k nějakému „původnímu” způsobu života už stejně není možný ani násilím. A proč je vlastně pro nás Unabomberův případ zajímavý?
Protože je příkladem toho, jak je cesta do pekel dlážděna vždy těmi nejlepšími úmysly.
Karel Stibral
(Použito údajů z časopisů Focus a Time a z Internetu.)