Nováček, P., Mederly,
P., a kolektiv: Strategie trvale udržitelného rozvoje. 196 stran. G plus
G, Praha 1996.
Slovy Pavla Nováčka,
pokus o pozitivní vizi budoucnosti. Ke knize se snad podrobněji vrátíme.
Z knihy Josefa Šmajse mám trochu rozporné pocity. Na jednu stranu se ve svém filosofickém zmapování základních příčin ekologické krize pouští na tolik obecnou rovinu, že vlastně nic nového neříká, na straně druhé nemohu nezmínit, že i v této logické konstrukci známých pravd zablýskne tu a tam zajímavý postřeh.
Základní Šmajsovou tezí je rozpor mezi přírodním systémem a systémem z něj odvozeným lidskou činností, kulturou. Podle něj kultura, jakožto systém nižší a primitivnější agresivně parazituje na složitější přírodě. Protože je ale sama pouhým subsystémem přírody, hrozí i jí po oslabení přírody zákonitě kolaps.
Klíčovým pojmem ve Šmajsově práci je informace. Ty rozlišuje na informace genetické, přírodní a negenetické, čili kulturní. Právě v povaze kulturní informace spatřuje příčinu kontroverze mezi kulturou a přírodou. Podle něj: kulturní informace, která není v přirozené genetické informaci ani obsažena, ani do ní nemůže být ukládána (...) vzniká jakýmsi druhým čtením či překladem přirozené (i kulturní) uspořádanosti lidskými smysly a rozumem. A protože náš poznávací aparát nevytvářela evoluce pro odhalování pravdy, ale pro přežití, kulturní informace vzniká čtením a dalším zpracováním, které je od počátku spojeno se zjednodušováním, deformací a hodnocením skutečnosti z pozice pragmatické prospěšnosti - z pozice našeho fylogenetického sobectví. (s. 33)
Na rozdíl od Šmajse si myslím, že důležitější příčinou odtržení kulturní informace od přirozeného světa je znakový charakter jazyka, tj. propast mezi označovanými jevy přirozeného světa a označujícími výrazy jazyka, která je překlenuta pouze na základě dohody. Zdá se mi, že právě zde začíná naše budování umělých světů a přímá cesta k virtuální realitě a dalších kulturních a od přírody vzdálených subsystémů.
V návrzích na řešení konfliktu mezi kulturou a přírodou dává Šmajs důraz na biocentrickou etiku a regionalizaci Aldo Leopolda, aniž by šířeji komentoval jejich úskalí.
Úhrnem - Ohrožená kultura je kniha, u které se sice můžete intelektuálně vyžít, ale dohromady to zase takový odvaz není.
Šmajs, J.: Ohrožená
kultura: Od evoluční ontologie k ekologické politice. Brno 1995.
V minulém díle jsem vám podsouval názor, že nejrozsáhlejší sbírkou informací o životním prostředí v české republice na Internetu je zřejmě nevládní web server Econnectu. Podívejme se nyní na servery institucí, které se životním prostředí zabývají z moci úřední.
Ministerstvo životního prostředí
Server Ministestva životního prostředí ČR (http://www.env.cz) se nevyznačuje přílišnou aktuálností, ani přehlednou grafickou úpravou. Rovněž nelze mluvit o nějaké záplavě informací. Naleznete zde mj. projev Františka Bendy, telefonní seznam ministerstva, mapku s vyznačením jeho polohy, ročenku životního prostředí a text státní politiky životního prostředí ČR. Asi nejzajímavější je nabídka geografického informačního systému, který nabízí v digitalizované podobě atlas životního prostředí ČR či informace o databázi Land Cover.
Ministerstvo se snaží koordinovat napojení svých rezortních organizací na Internet v rámci projektu EnviNet. Svůj vlastní server již má Český hydrometeorologický ústav, Český ekologický ústav (http://www.ceu.cz) a Český geologický ústav (http://www.cgu.cz). Tyto servery jsou dosud v plenkách, ze zajímavých počinů bych jmenoval snahu (dosud však platonickou) Českého geologického ústavu o digitalizaci a zveřejnění geologických map České republiky.
Rozsáhlejšímu publikování
desítek databází, které na resortních organizacích vznikají, brání zřejmě
jednak technologická bariéra, jednak snad i nechuť zveřejňovat informace,
částečně jistě i snaha tyto informace poskytovat na komerční bázi. (Některé
databáze Českého ekologického ústavu jsou na komerční bázi vystavovány
prostřednictvím sítě EOTEL.)
Uvidíme, zda situaci změní nový ministr ...