Budeme chránit haldy po těžbě uhlí?

Kladenské haldy. Vnímáme je jako symbol krajiny zničené těžbou černého uhlí. Jak ale ukazují průzkumy biologů a dalších odborníků, mnohé z hald se během let staly místy s jedinečnou přírodou. Pomalu si na ně zvykají i místní obyvatelé, a ve vzduchu tak visí otázka: Nebude lepší, když haldy místo plošných rekultivací s astronomickými náklady radši necháme na pokoji?

Halda v Tuchlovicích.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

Zpracovatelé analytické studie k projektu MŽP VaV Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním, které vedl Tomáš Gremlica z Ústavu pro ekopolitiku, o.p.s., už odpověď na tuto otázku našli. „Doporučujeme haldy ‚uznat‘ jako novou estetickou složku krajiny a většinou je ponechat ve stavu, v jakém byly nasypány. Neměnit je na rovné, jednolité plochy a nepřevrstvovat je žádnou zeminou,“ říká jeden z nich, geolog Václav Cílek.

A argumenty? Nezvyklým a nepřirozeným zásahem do krajiny byly například i rybníky na Třeboňsku – v současnosti ukázka idylické krajiny. Navíc se v dnes zdánlivě poškozených lokalitách nacházejí stanoviště ohrožených druhů. Botanik Jiří Sádlo na haldách dokonce identifikoval 30 druhů z Červeného seznamu rostlin, přičemž jeden z toho je druh domněle vyhynulý, dva druhy kriticky a dva silně ohrožené. „Z tohoto hlediska by některé haldy mohly být dokonce vyhlášeny jako maloplošná chráněná území,“ stojí ve studii.

U skal a nad káňaty
Kladenských hald bylo původně kolem 150. Většina z nich už ale zanikla pod zástavbou nebo byla rozvezena a srovnána s terénem. Zbylo jich několik desítek, přičemž pro každou sledovanou haldu autoři navrhli konkrétní opatření, která odpovídají jejímu stavu. U osady Čabárna nedaleko Cvrčovic leží hned dvě haldy, na nichž máte pocit, že jste spíš někde u skal na Kokořínsku než na důlním odvalu. Je to tím, že se sem žádný odpad z těžby uhlí nevozí už desítky let. I prostého návštěvníka napadne, že tady není žádných výrazných zásahů třeba.

Naopak obrovská halda u Tuchlovic, na kterou se hlušina sypala ještě před několika lety, může z okolí vypadat nevábně. Tenhle dojem ještě umocňují skládky na jejím úpatí. Když ale vylezete nahoru, máte šanci její poetiku pochopit. Rázem se ocitáte tak vysoko nad okolní krajinou, že pro pozorování kroužících káňat musíte sklonit hlavu. Zakopáváte o podivuhodně zbarvené šutry a pod vámi jak na nějakém těžařském sabatu hoří zbytky likvidovaného zařízení dolu Nosek. Nerušeni pozorujete nekonečné křivoklátské hvozdy a nakonec seběhnete dolů po vysoké sypké stráni, což je zážitek, který vás vrací skoro do dětství. Unést se nechali i autoři zprávy – rekultivaci haldy považují jak z ekologického, tak z estetického hlediska za škodlivou.

Možná se zdá, že haldy jsou opuštěné a nechat je být není nic těžkého. Ne vždy je to tak. Na haldě V Němcích Dolu Kladno se to hemží tatrovkami a buldozery. Stroje na obrovské prohořívající haldě zpracovávají terén do roviny a ukusují z březového háje, který tu už stihnul vyrůst. Všechny tyhle činnosti ale podle autorů studie postrádají smysl: „Místo toho, aby byly ceněny březové nálety a vodní plochy (obojí snižují prašnost, zvlhčují klima a hostí chráněné druhy živočichů), jsou tyto biotopy ničeny.“ Podle autorů je dokonce i pomalé vyhořování, pokud se halda nenalézá v blízkosti obce, lepším řešením než nákladná sanace.

	Vrchol tuchlovické haldy.
	Foto: Jan Stejskal/EkoList

Necháme-li stranou možné toxické znečištění a hoření některých hald, pak jsou jejich největším problémem černé skládky. Snad každou „zdobí“ pneumatiky a potrhané igelitové pytle s odpadem. „Vyčištění hald od skládek komunálního odpadu je skutečně velký úkol pro obce,“ říká Tomáš Gremlica.

Vítané jizvy
Závěry odborníků jsou zatím jen počátečním návrhem, co s kladenskou krajinou dělat. „Celková strategie obnovy ekologických a estetických funkcí krajiny Kladenska narušené těžbou uhlí bude zpracována až v průběhu letošního roku,“ upozorňuje Tomáš Gremlica a dodává, že v projektu sledovali jen haldy, které leží ve volné krajině, nikoli v zastavěném území měst a obcí.

Přesto se autoři netají ambicí, aby jejich studie byla jednou ze základních pomůcek pro řešení územního plánování nejen Kladenska, ale také dalších oblastí postižených rozsáhlou těžbou nerostných surovin. Sebevědomí čerpají především z podrobné znalosti dotyčných lokalit – tu také doporučují jako základní předpoklad pro navrhování rekultivací i na jiných místech. Zároveň zdůrazňují, že vhodné je i přehodnocení přístupu k rekultivacím: místo těch klasických, které mají za cíl zahladit v krajině „jizvy“ po těžbě a v ideálním případě dosáhnout jejich „zmizení z krajiny“, považují za optimální revitalizace, „které zachovávají, nebo i podporují horninové biotopy z těžby a které ponechávají velkou roli spontánnímu vývoji vegetace.“ "Spontánní" revitalizace jsou navíc mnohem levnější než ty klasické.

Přestože je studie občas psána strohým a vědecky „nesrozumitelným“ jazykem, čtenáře učí jednomu ne zcela obvyklému přístupu: nebojme se mít rádi i místa, o kterých kdekdo tvrdí, že za nic nestojí a že lepší by bylo zahrnout je hlínou. Pokud se autorům podaří připravit text, který by mohli číst i obyčejní lidé, mají velkou šanci přitáhnout je na svou stranu.

Tento článek je převzat z tištěného EkoListu únor 2005.

---

reklama

---