Nakupujete online? A nešlo by to ekologičtěji?

Odborníci v oblasti managementu zásobování a přepravních řetězců univerzit v Bathu a Jižním Walesu se na stránkách žurnálu Conversation zamýšlí nad tím, jak učinit online nákupy, respektive jejich doručování, o něco šetrnější vůči životnímu prostředí. Pár nápadů by tu bylo, ale nepotěší, pokud chcete objednané zboží doručit až ke dveřím, a to ideálně hned.

Online nákupy jsou dimenzí ohromných čísel a velmi výrazných dopadů na životní prostředí. I když logistik Stuart Milligan a odborník na management přepravy zboží Baris Yalabik vychází ve svém textu jen z „britských“ čísel, mohou ledacos napovědět i u nás, kde se doručování zásilek z internetových objednávek zatím jen slušně rozmáhá.

Ve Velké Británii například činil celkový národní obrat z prodeje v roce 2018 lehce přes 381 miliard liber (asi 11,319 bilionu korun) a pětinu z této sumy pak na svědomí měly online obchody. Na síti se loňský rok nakoupilo potravin za 12,3 miliard liber (asi 350 miliard korun) a dalších 58,8 miliard liber (asi 1,723 bilionu korun) bylo utraceno za zboží nejedlé. Nejčastěji pak tedy oděvy a spotřební elektroniku. První ne úplně překvapivý výstup tedy zní: „Nepodceňovat tržní sílu online obchodu.“

Je to informace, která se nám bude hned hodit. Třeba když se podíváme, kolik odpadů ten online doručovatelský byznys v Británii vyprodukoval. Za rok 2018 to bylo 59 miliard kusů plastů. To jsou všechny ty obaly, výplně, izolace. A samozřejmě, doručovatelský byznys také produkuje spoustu emisí, během přepravy zboží od výrobce k cíli.

Doručování potravin v Británii má pod palcem pár řetězců (Tesco ovládá 42,8 % trhu, Asda 18,41 %, Ocado 16,16 % a Sainsbury´s 14,09 %) a oba badatelé je berou spíše na milost. Zmíněné společnosti totiž dost rozsáhle investovaly do toho, aby pořídily z hlediska emisí úsporné flotily přepravních vozů a optimalizovaly své trasy podle stálého zájmu odběratelů. Jdou správnou cestou.

To nejdůležitější se odehrává ve finále

Horší už je to u klasického zboží, jehož doručování je ze své podstaty velmi fragmentované. Nedá se totiž říct, že byste si každou druhou středu v měsíci objednávali nová sluchátka. Doručovatelé tedy reagují na nesoustředěný objem nahodilých požadavků na své služby a nemají zrovna moc manipulačního prostoru k optimalizaci přepravy. Před sezónou vánočních nákupů by potřebovali doručovatelů a aut tisíce, o prázdninách jim postačí desítky. Také platí, že tohle „nejedlé“ zboží zpravidla „projde větším počtem rukou“, s čímž se pojí i větší nároky na bezpečnost a kvalitu obalů (a zvyšuje se tím produkce odpadů). Jestli je ale někde markantní prostor ke zlepšení, tak právě tady.

Yalabik i Milligan se shodují na tom, že z hlediska celkové uhlíkové bilance přepravy online zakoupeného zboží je na domácí půdě nejpodstatnější „Otázka poslední míle“. Opravdu vás doručovatel zastihne doma? Opravdu vám doručuje zboží, které si hodláte nechat (nebo ho jen vyzkoušíte a budete měnit/vracet/reklamovat)? Pokud ne, bude za vámi muset jet znovu, opakovaně, nad už tak dost nekoordinovaný plán. Tahle poslední interakce v dlouhém řetězci mezi výrobcem a kupujícím je prý zásadní.

Přeprava výrobku v kontejnerech z jednoho konce světa nemá zrovna malou uhlíkovou stopu, ale je vzhledem k množství přepravovaného zboží a spotřeby optimalizovaná. Stejně jako jeho doprava distribučních center. Kolize začínají až těsně před cílem. Co tu zmůže zákazník, který chce převzít svou část odpovědnosti za stav životního prostředí? Může se dobrovolně zříct „komfortu“ doručení na svou adresu a raději nechat zásilku dovézt do parcelshopu, úložiště či úschovny, kde si ji později osobně vyzvedne. Doručovatel tak bude moci lépe koordinovat svou rozvážku.

Opravdu potřebujete balík do ruky?

Když už se tak bavíme o komfortu: klient by se měl vzdát té příjemně pohodlné varianty s minimální lhůtou doručení. Balík s objednávkou doručenou „do dalšího dne“ totiž neznamená nic jiného, než existenci nedalekých obřích skladů, kde je uměle udržován nad-stav zboží. Je to opět o tom, že je třeba vyrábět a vozit více, než kolik je vlastně reálně zapotřebí. S tím, že věci navíc (a platí to nejen u potravin) se pak stávají odpadem.

Zákazník by měl také dobře zvážit, zda si náhodou neobjednává něco, co může zrovna tak snadno pořídit v místě svého bydliště. Objednávat cokoliv, co je k dostání v ekvivalentním okruhu pěší dostupnosti 3 kilometrů, totiž zavání nejen leností. Případně, jestli by nebylo účelnější si zboží nechat objednat/poslat do obchodu v okolí. Tam totiž doručovatelé zajíždějí pravidelně, v rámci plánu. Je to podobné, jako s řešením dilematu poslední míle. Klient by se měl také zajímat o to, zda a jak bude jeho zásilka zabalena a jestli dodavatel nabízí i nějakou formu ekobalení.

„Žádné z navrhovaných řešení není samospasitelné, jsou to jen příspěvky k zlepšení v současnosti neudržitelného modelu online nákupů a doručování. Problematika je to komplexní, ale vyžaduje dílčí řešení,“ tvrdí autoři. Jeden zákazník je ve světě miliardového byznysu a stovek tun přepravovaných nákladů zdánlivě nepatrnou veličinou, ale je to právě jeho volba, která tenhle byznys zásadním způsobem ovlivňuje.

---

reklama

---