I šimpanzi mají své vlastní módní influencery a keporkaci "učitele-rybáře"

Julia, jak se shodují její přátelé i příbuzní, měla styl. Když si tato 18letá šimpanzí samice z ničeho nic začala do jednoho nebo obou uší zastrkávat dlouhá, tvrdá stébla trávy, a pak s tímto novým doplňkem celý den chodila kolem, byli ostatní šimpanzi z přírodní rezervace Chimfunshi v Zambii okouzlení, napsal list The New York Times.

A brzy to začali zkoušet i ostatní. Nejdřív její syn, pak dvě nejbližší kamarádky, pak přítel, až se nakonec osm šimpanzů z desetičlenné skupiny snažilo před zraky influencerky Julie - a skrytých kamer - zastrčit si trávu do uší správným způsobem.

"Bylo dost legrační to pozorovat," řekl Edwin van Leeuwen z Antverpské univerzity, který studuje zvířecí kulturu. "Znova a znova se o to neúspěšně pokoušeli. Třásli se po celém těle," dodal. Doktor van Leeuwen to zkusil také a pochopil, proč se třesou.

"Není to příjemný pocit, strčit si kus trávy dost hluboko do ucha, aby tam držel," řekl. Ale jakmile šimpanzi zvládli správnou techniku, často to opakovali - hrdě a téměř rituálním způsobem - a pohrávali si se zastrčenými stébly trávy, aby se ujistili, že na ostatní udělali dostatečný dojem.

Julia zemřela před více než dvěma lety, ale její zvyk strkat si trávu do uší, který se zrodil spontánně, aby se následně šířil její "sociální sítí" až nepříjemně podobně tomu, jak se šíří různé módní výstřelky lidského světa, přežívá mezi dalšími šimpanzi.

Toto chování je jen jedním z mnoha překvapivých příkladů zvířecí kultury, které se vědcům v poslední době podařilo objevit. Kultura bývala pokládána za patentovanou vlastnost lidských bytostí: My máme umění, vědu, hudbu a online nakupování; zvířata mají instinkty, vtiskávání a pevně zakořeněné reakce.

Ale s každým nově objeveným příkladem zvířecího důvtipu nebo vrtochu se ukazuje, že je tento přezíravý postoj k jiným než lidským myslím hluboce pomýlený. Jak už nyní mnozí biologové chápou, kultura je mnohem větší než my.

"Pokud kulturu definujeme jako souhrn chování, které sdílí nějaká skupina a předává ho v rámci této skupiny prostřednictvím společenského učení, pak zjistíme, že je ve zvířecí říši široce rozšířená," řekl Andrew Whiten, psycholog a neurolog Univerzity St. Andrews ve Skotsku. "Vidíme ji od primátů po kytovce, od ptáků po ryby, a nyní ji nacházíme dokonce i u hmyzu," dodal.

Už v roce 1980 například jeden keporkak zjistil, že když silně pleskne ocasem o hladinu vody, drobné rybky se shluknou do pevně sevřené formace, kterou je mnohem jednodušší ulovit a spolknout. Tato vylepšená technika lovu se podle vědců rychle rozšířila ve známých společenských skupinách keporkaků a v současnosti tímto způsobem loví více než 600 z nich.

Některé rozdíly ve skupinách zvířat stejného druhu dávají smysl, jen když na ně pohlížíme prizmatem kultury. Liran Samuniová z Harvardovy univerzity a její kolegové sledovali dvě sousední skupiny šimpanzů bonobo v Kongu. Teritoria dvou sousedních tlup těchto primátů se do značné míry překrývala a tlupy se často setkávaly, mísily, navzájem si přebíraly srst a společně hledaly potravu.

Byl mezi nimi ale jeden významný rozdíl. Jednou nebo dvakrát měsíčně bonobové doplňují svou vegetariánskou stravu masem. A kdykoli se z těchto dvou tlup stanou masožravci, loví jinou kořist.

Jedna skupina se zaměřuje na veverkám podobné noháče jihoafrické, zatímco druhá loví malé antilopy chocholatky. "Bez ohledu na to, kde jsou, dokonce i když jsou obě skupiny pohromadě, zachovávají tuto preferenci," řekla doktorka Samuniová. "Když začne lov, drží se skupinových tradic. Jedna skupina loví chocholatky, druhá noháče," uvedla vědkyně.

Specializace na rozdílnou kořist podle jejího názoru může sloužit buď ke snížení konkurence mezi sousedy, anebo posílení identity skupiny. "Všichni rádi patříme k nějaké skupině a tento pocit má pradávný původ," dodala.

---

reklama

---