Příprava stromových mikrobiotopů pro mizející druhy hmyzu v NP Podyjí

V půlce března uskutečnila Správa NP Podyjí na vybraných lokalitách určených k péči o druhovou a biotopovou rozmanitost zkušební zásah, který lze shrnout pod pojem „veteranizace dřevin“. Jeho cílem je vytvořit podmínky pro vznik stromových mikrobiotopů umožňujících přežití ohroženým a vymírajícím druhům hmyzu. O celé akci jsem na sociálních sítích zveřejnil obrazovou dokumentaci se stručným vysvětlením, což vzbudilo velmi rozporuplné reakce. Naprostá většina biologů a kolegů z oboru ochrany přírody naše snažení hodnotila vstřícně. Někteří lidé se spokojili s podrobnějším vysvětlením, ale byly i takové hlasy, které naše zásahy jednoznačně odsoudily. Proto je zřejmě vhodné vysvětlit v tomto textu nezbytnost veteranizačních zásahů nejen v NP Podyjí, ale obhájit je jako relevantní metodu v praxi ochrany přírody.

Strom jako kulturní fenomén

Co v člověku vyvolá pohled na vzrostlý strom? Možná představu zdraví, dlouhověkosti, odolnosti, mohutnosti a klidu. Stromy byly součástí biomu savany, kde se odehrál proces hominizace, jehož jsme my po třech milionech let výsledkem. První lidé využívali stínu a bezpečí stromových korun, živili se jejich plody i medem stromových včel. Posléze topili dřevem, které bylo i jedním z prvních konstrukčních materiálů třeba v podobě valů z akáciových větví proti nočním útokům lvů. Když lidé ještě jako nomádi rozvinuli kulturu, malovali na stromovou kůru a ze dřeva vyráběli hudební nástroje. Zřejmě i první náboženské kulty nějak se stromy souvisely. Bylo by podivné, kdyby se tak důležitý fenomén jako strom, provázející nás od počátku lidské existence, nepropsal do našeho genomu, v podobě silné náklonnosti jdoucí napříč věky a kulturami. Toto schéma vězí v našich hlavách i v přetechnizované společnosti a pro mnohé jsou stromy jediným, tenčícím se poutem s přírodou.

Kdokoli má přírodu rád, není mu osud stromů lhostejný, zejména těch mohutných a věkovitých. Lidé často brání i nezbytným a dobře odborně podloženým zásahům do korun vzrostlých stromů rostoucích ve městech a mimo les. Jsou přesvědčeni o své pravdě i v případech, kdy zásah stromu jednoznačně prospívá nebo mu zachraňuje život. Příkladem mohou být třeba ořezy vzrostlých pyramidálních topolů Populus nigra ´italica´, které radikální redukci koruny nejen přežijí, ale výrazně jim prodlouží život.

Je však příznačné, že negativní emoce už tolik nevzbuzují třeba nahodilé těžby často velmi starých a vzrostlých jedinců v lesnicky vedených porostech. Zde jsou stromy jaksi anonymizované a lidé chápou přednostně produkční funkci lesa. Odstraňování tak zvaných netvárných, či odumírajících jedinců v hospodářských porostech je zdánlivě prospěšné pro jejich zdraví. Vzniká pak ale stejnověký, tvarově vyrovnaný, plantážovitý porost, který je vychováván k maximální produkci a ekonomicky výhodné holosečné těžbě. Takové porosty vedené k maximální produkci však zároveň bývají náchylné ke kolapsu. Ten startují stresové faktory, jako je sucho, vítr a následně třeba dřevokazný hmyz nebo patogenní houby. Náhlá smrt smrkových plantáží napříč Českem v posledních letech je více než výmluvná. I ekonomický výnos z takového lesa je problematický.

Co se dělo v holocénu

Učiňme veliký skok v čase až na konec poslední ledové doby. Po jejím skončení asi před 11 700 lety začal proces poměrně rychlé stabilizace klimatu do podoby, kterou známe dnes. Ve střední Evropě se začal opět postupně šířit les. Ale už tehdy bychom jen obtížně hledali porosty, úplně ušetřené vlivu člověka. Lovci a později i zemědělci do struktury porostů citelně zasahovali. Nomádští mezolitičtí lovci lesy vypalovali, aby rozšířili pastviny divoké zvěře, usedlí neolitičtí zemědělci odebírali konstrukční i palivové dřevo a žďářili les na místech, kde chtěli pěstovat své plodiny. Na jejich odlesněných políčkách, ale i v lesích, vypásal podrost domestikovaný dobytek, což se u nás dělo od doby asi před 7700 lety.

Pokud chceme dnes spatřit příklady málo dotčeného lesa, nebude naše snaha úplně jednoduchá. Musíme mít též na paměti, že v naší přírodě se už nikdy nebudou pohybovat divoká stáda velkých kopytníků, kteří významně formovali podobu přírodních lesů. S hledáním málo ovlivněného lesa bychom možná uspěli na prudkých údolních svazích v suťových lesích, ale i sem asi někdy dosáhl člověkem založený požár. Ani v horských lesích bychom nemuseli být daleko od ideálu, jenže i zde v minulosti člověk lesy ovlivnil. Dělo se to třeba tak, že nejvyšší partie Beskyd lidé odlesnili a vznikly tu polany či poloniny, trvalé travnaté enklávy pro letní pastvu ovčích stád. Lidský vliv ale nebyl jednoznačně negativní. Po vyhubení a vytlačení megafauny ze střední Evropy nahradil činnost velkých zvířat v lesích člověk.

Lesní pastva i pomístní odlesňování pomohly zachovat a rozšířit některé druhy hmyzu, které dnes hodnotíme jako „pralesní relikty“. Dokud se vše dělo v extenzivním režimu, s možností cyklické regenerace biotopů, dokud byl v lesích dostatek odumřelého dřeva a lidské disturbance byly omezené, většina dnes kriticky ohrožených či již vyhynulých druhů hmyzu tu byla stále doma. Příkladem může být třeba dnes již v Česku vyhynulý brouk Boros schneideri, jehož nevylíhlá imaga byla nalezena ve dřevě subfosilních stromů pohřbených ve štěrkopískových terasách Labe. Tento brouk ještě žije ve slovenských přirozených lesích, podobně jako v Česku od 19. století nezvěstný krasec Eurythyrea austriaca, který je vázán na odumřelé jedlové dřevo.

Saprogylofágní specialisté v přirozeném lese

Důležitou vlastností hmyzu napříč jednotlivými skupinami je tvořit veliké množství poměrně úzce specializovaných druhů, které se v průběhu evoluce našly svou ekologickou niku. Nevýhodou je, že s vymizením svého biotopu zároveň vyhyne i specializovaný druh. Lze předpokládat, že se vznikem prvních mohutnějších rostlin v prvohorách zároveň vznikaly druhy hmyzu, které se v nich vyvíjely. Doklady koevoluce dřevin a saproxylofágního hmyzu jsou zachované třeba v sedimentech s otisky fauny karbonských pralesů nebo v křídovém jantaru z Mianmaru, kde nalézáme hmyz zalitý stromovou pryskyřicí před sto miliony lety. Exempláře uchované v jantaru jsou, třeba v případě brouků, zástupci dnes existujících čeledí, a vypadají často velmi „moderně“. To se týká i dřevin, které je uvěznily. Jedná se o rody dřevin, které rostou v lesích po celém světě dodnes. Funkce saproxylofágního hmyzu v ekosystému, byla u těchto druhů před sto miliony lety stejná jako dnes.

Saproxylofágní druhy hmyzu se naučily využívat pro vývoj svých larev různorodé stromové nehomogenity, jež vznikají v přírodním lese v širokém spektru. V první fázi jsou to jizvy po vylomených větvích, odřeniny kůry na kmeni i kořenových nábězích od velkých zvířat, okusy bobrů, jizvy po úderu blesku, zlomy kmene a terminálních partií, poškozená místa po požárech lesa či pádu okolních stromů atd. Dřevo tak odumře v radiálním sektoru, který se zužuje ke středu kmene, ale zbytek stromu dále roste. Například duby či lípy mají schopnost vytvářet pletiva, která zranění často postupně zavalí. Odumřelé dřevo pak okamžitě obsazují specializované druhy hmyzu a některé druhy hub. Začíná tak proces vzniku nejrůznějších typů stromových dutin a hnijícího dřeva, které je rovněž nezastupitelným substrátem vývoje některých druhů. Dutiny vznikají v přízemní části i vysoko ve kmeni a postupem času a činností dutinových specialistů se mohou i propojovat. V různých fázích vývojového cyklu lesa se tak zastoupení stojících kmenů s různými typy nehomogenit a dutin mění, ale vždy se v širším okolí nějaké najdou.

Jak již ale bylo uvedeno výše, v hospodářských porostech takto přirozeně vzniklé mikrobiotopy neexistují nebo jsou velmi vzácné. Některé druhy specializované na určité typy hniloby a podmínky v dutině, už byly v naší přírodě nepřímo vyhubeny nebo jsou zatlačeny do několika lokalit jako staré obory, zámecké parky a územně chráněné lokality. Evropsky významného kovaříka fialového (Gambrinus violaceus) najdeme přibližně na patnácti posledních lokalitách v Česku, zatímco kriticky ohrožený kovařík Ampedus quadrisignatus přežívá v malé populaci už jen na jediném místě. Jsou-li takové saproxylofágní organizmy specializované na odumřelého dřevo, nepředstavují ze sanitárního hlediska pro zdravé stromy většinou již žádné nebezpečí, zdravé stromy prostě ignorují.

A jak lze tento problém vnímat v Národním parku Podyjí?

V kategorii národní park jsou v České republice vyhlašována, v duchu Zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., území s mimořádnými přírodními hodnotami a s výskytem málo pozměněných ekosystémů. V nich je nutné zachovat či postupně obnovit nerušené přírodní děje v jejich přirozené dynamice, a to na většině plochy území. V NP Podyjí se to týká především svahů údolí Dyje a jejich přítoků. Je třeba si ale uvědomit, určitá omezení vyplývající z faktu, že území je jen o něco větší než 60 km², při lesnatosti 85 %. Proto můžeme jen těžko v budoucnu dokonale rekonstruovat přírodní podmínky s migrační dynamikou velkých kopytníků a výskytem velkých šelem. Také nemůžeme očekávat přirozenou dynamiku velkého lesního cyklu, třeba i s výskytem spontánních požárů většího rozsahu.

Jak vyplývá z výše zmíněného zákona, jedním z dlouhodobých cílů ochrany přírody v národních parcích je také zachování a postupné zlepšování stavu ekosystémů, jejichž existence je podmíněna činností člověka, a to takových, které jsou významné svou biologickou rozmanitostí. V Podyjí jsou to především teplomilné, zakrslé, rozvolněné doubravy ve východní části území. Jsou výjimečné svou rozlohou, dávnou minulostí a především bohatstvím druhů, které zde najdeme. Mnohé z nich, zejména ty světlomilné, mají reliktní charakter a vyskytovaly se zde jistě již koncem poslední ledové doby. Reliktním druhem těchto světlých rozvolněných lesů je například koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), který zde rostl již koncem poslední ledové doby.

Pro téma tohoto článku jsou klíčové saprogylofágní druhy hmyzu, jež se neobejdou ve svém vývojovém cyklu bez speciálního prostředí stromových mikrobiotopů (viz výše). V Národním parku Podyjí se mnohé z těchto druhů vyskytují v chladném a stinném prostředí suťových lesů na svazích údolí Dyje, kde je odumřelých stromů dostatek. Existují ale i reliktní druhy, kterým takové biotopy nevyhovují a jejich domovem jsou především staré doubravy ve východní nebo dubohabřiny ve střední části území. Zde přežívá reliktní fauna již jen ve zbytcích a mohutné živé duby s dutinami a osluněným odumřelým dřevem jsou zde velmi ojedinělé. Zřejmě proto se již v údolí Dyje nevyskytuje třeba kriticky ohrožený krasec Eurythyrea quercus, který je ve střední Evropě již velikou vzácností. Podmínkou jeho výskytu je kontinuální přítomnost osluněného odumřelého dřeva na živých dubech. V širším okolí jej najdeme v Moravském krasu, v údolí Křemže v Rakousku nebo v údolí Oslavy. Biotopy, kde žije, jsou téměř identické s těmi podyjskými. V minulosti ale byla kontinuita vhodných podmínek přerušena hospodařením v lese, možná i převodem značné části lesů na rozsáhlé pastviny, a tento druh v Podyjí nepřežil.

Jak lze pomoci vymírajícím druhům světlého lesa?

Ze zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že taková pomoc je povinností Správy Národního parku Podyjí a asi jeden z nejdůležitějších úkolů ochrany přírody v tomto území do budoucna. Pro tuto pomoc slouží především zóna soustředěné péče, která je ve východní části národním parku vymezena v dubohabřinách a především v porostech teplomilných doubrav. Tyto lesy byly v minulosti pěstovány jako výmladkový les, a to po velmi dlouhou dobu. U některých trsů dubových kmenů bylo prokázáno pařezení minimálně v posledních osmi stech letech. Při takovém režimu hospodaření se starší stromy s určitými typy dutin prostě vyskytovat nemohou. Je spíše s podivem, že některé zvláště citlivé a náročné druhy hmyzu dokázaly v území přežít, což zřejmě ovlivnil složitý a nepřístupný terén svahů údolí Dyje. Hospodářský režim pařeziny již minimálně od druhé světové války nebyl obnoven a výmladkový les stárnul. Nebyl však většinou převáděn na nepravou kmenovinu a dál rostl v pařezových trsech. Až do převodu lesů v NP Podyjí pod správu národního parku byl však zdejší les spravován jako les hospodářský.

Dnes po třiceti letech od převodu na les zvláštního určení a minimálně osmdesátiletém stárnutí porostu je zvláště na některých lokalitách patrný markantní nárůst objemu mrtvého dřeva. V zóně soustředěné péče správa NP postupně zavádí velmi pestrou škálu opatření, jako je prosvětlování porostů, výmladkové hospodaření, lesní pastva a je zde i prostor pro individuální péči o cenné stromy. Uvolňujeme například cenné dřeviny jako jalovce, jeřáby či třešně. Vybrané stromy ošetřujeme arboristickými zásahy. I přesto se zde bohužel vyskytuje pouze minimum stromových mikrobiotopů, které by vyhovovaly některým vymírajícím druhům vázaným na takové lesní prostředí. Proto se Správa NP Podyjí rozhodla přikročit ke zkušební veteranizaci vybraných dřevin. Po vyhodnocení reakce a zdravotního stavu takto ošetřených stromů bude tato metoda zavedena i v dalších vybraných lesních porostech národního parku.

Malá rekapitulace toho, o co jde při veteranizaci

Jak již bylo řečeno, mechanické poškození, které vzniká motorovou pilou, sekerou či mačetou při veteranizaci není v principu odlišné od poškození vzniklého v přírodním lese při silném větru, oděrkách kůry při pádu stromů, při úderu blesku, poškození od velkých kopytníků, poškození požárem hrabanky atd. Rozdíl je v čase. Zatímco v přírodním lese tyto nehomogenity vznikají postupně desítky let, při veteranizaci je jejich vznik iniciován a urychlen, aby se vytvořily v mnohem kratším čase. Důvod tkví ve skutečnosti, že v lese, o který pečujeme, takové mikrobiotopy citelně chybí a jejich nepřítomnost znemožňuje výskyt mnoha specializovaných saproxylofágních druhů, které by se v přírodním lese normálně vyskytovaly. Proto je třeba veteranizovat i zdravé silné stromy, které si s mechanickým poškozením bez problémů poradí. Takových stromů je ve vybraném porostu veteranizován jen zlomek v řádu desetin procenta. Strom má dánu schopnost četná mechanická poranění vyspravit, odumřelá pletiva izolovat a bránit svou integritu. Při zásahu jsou kambiální pletiva přerušena maximálně na jedné osmině obvodu kmene. Evoluce dřevin od začátku probíhala jako přetlačování a skrytá chemická válka se saproxylofágním hmyzem i houbami a dřeviny jsou vybaveny mnohými obrannými mechanizmy.

V dalším stupni veteranizace bude přikročeno i k inokulaci vybraných stromů dřevokaznými houbami. Například některé rezavce (Inonotus sp.) jsou přímo specializovány na obsazování a tvorbu stromových dutin. Nedávný objev kriticky ohroženého druhu tesaříka Necydalis ulmi v NP Podyjí přímo souvisí s rezavci, které brouk potřebuje ke svému vývoji. Z Česka je tento druh recentně znám méně než z deseti lokalit a jeho objev plně opravňuje správu NP k uskutečnění dalších veteranizačních zásahů. Bez činnosti dřevokazných hub by nevznikaly ani stromové dutiny. Trouchnivé dřevo, které přítomností hub vzniká, je nezbytnou podmínkou vývoje mnohých ohrožených druhů hmyzu, které se vyvíjejí ve stromových mikrobiotopech.

Přirozený vznik takových vhodných mikrobiotopů lze počítat na větší desítky let a třeba přízemní dutiny, kde žije kovařík fialový (Gambrinus violaceus), vznikají ještě déle. Provedené zásahy budeme pečlivě monitorovat a zásahy provedeme i na dalších lokalitách. Vyhodnocené výsledky budeme předkládat odborné veřejnosti. O metodickém a technickém provedení veteranizačních zásahů bychom chtěli v tomto médiu informovat v následujícím článku. Je nanejvýš důležité, aby se veteranizace začala postupně uplatňovat i v dalších zvláště chráněných územích v České republice a také ve volné krajině. Lze jen věřit, že nepochopení, které veteranizace jako nová metoda vyvolává, se podaří brzy zlomit a veřejnost tuto metodu přijme jako důležitý nástroj ochrany přírody.

---

reklama

---