Francie má vzorovou ekostavbu, jako materiál posloužily sůl i moč

Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Patrick Hoesly / Flickr.com

The ultimate eco building – made of salt, sunflowers and recycled urine https://t.co/iTH4pk8TFd

— Guardian Australia (@GuardianAus) June 5, 2023

V interiéru, který vypadá jako kříženec moderní laboratoře a čarodějnické chýše, kde se vyrábějí lektvary, se na policích vrší nádoby plné jasně zelených řas. Hned vedle 3D tiskárna chrlí nezvyklé předměty z bioplastů vyrobených právě z řas, na věšáku visí vzorky textilií, které se za pomoci řas barvily. Část stěn vypadá, jako by byla poskládaná z rýžových chlebíčků, část připomíná ovesné sušenky. Tyto materiály jsou vedlejším produktem místního průmyslu na zpracování slunečnic, kdy se ze stonků a vláken vyrábí akustická izolace. Jinde narazíte na antibakteriální kliky ze soli nasbírané na místních slaniscích, tepelná izolace vznikla z balíků rýžové slámy, obklad v koupelně z odpadové zeminy z kamenolomu.

Určitě jste slyšeli moderní heslo od farmáře přímo na stůl. V téhle variantě jde o obměnu, kdy od farmáře putují materiály na stavbu, což generuje účinné nízkouhlíkové řešení v boji proti změnám klimatu. "Říkáme tomu bioregionální design," říká Jan Boelen, umělecký ředitel Ateliéru Luma. Vzhledem k tomu, že prostředí staveb generuje 40 procent globálních emisí CO2, je podle něj čas, abychom začali se stavěním z lokálních zdrojů a s využitím ekologických metod.

"Musíme se posunout od globalizovaných dodavatelských řetězců k regionálním materiálovým ekosystémům, které pomůžou obnovit životní prostředí. Tam, kde jiní vidí odpad, my vidíme příležitost," vysvětluje Boelen.

Ateliér v Arles je posledním přírůstkem v rozlehlém areálu Luma Arles zaměřeném na současné umění, za nímž stojí švýcarská miliardářka, sběratelka a mecenáška Maja Hoffmannová, dědička farmaceutického impéria Roche. Ta desetihektarový park otevřela v roce 2021 a nepřehlédnutelný počin z něj udělala kovem obložená věž od architekta Franka Gehryho. Okolo ní se někdejší betonová džungle změnila v živoucí zelenou oázu a z budov depa z 19. století se péčí Annabelle Selldorfové staly elegantní výstavní síně. Ateliér je posledním kouskem skládačky a možná tím nejradikálnějším: je totiž živým příkladem, jak by mohla vypadat odvážná bioarchitektura budoucnosti.

Stavba ateliéru začala tím, že Selldorfová zmapovala zdroje materiálu v regionu, ale i know-how místních řemeslníků a výrobců. Díky velkorysému financování ze strany majitelky Hoffmannové vznikl třicetihlavý tým výzkumníků na poli designu, chemie, sociologie, biologie, ekonomiky a stavitelství, který vyzkoušel vše od barvení mořskými řasami po výrobu kůže ze slunečnic. Po dlouhém testování a certifikaci se spousta experimentálních materiálů nakonec při stavbě využila.

Konverze historické budovy se ujaly dva ateliéry - londýnský Assemble a belgický BC Architects, které původně měly o zakázkou soutěžit, ale nakonec spojily síly. Byl to moudrý tah, protože oba mají dlouhé zkušenosti s opakovaným využitím stavebního odpadu. V projektu se takto nového života dostalo rozbitým střešním taškám, z nichž vznikla podlaha, vnitřní stěny jsou udusané ze suti, vápencového prachu z místních kamenolomů a bílého jílu, což jim dává vzhled podobný betonu s vysokou pevností, ale mnohem menší uhlíkovou stopou.

Na otevření ateliér připravil ukázky svých experimentů s materiálovou alchymií a jejich šíře bere dech. Rýžová vlákna byla utkána do provazů a geotextilií, které pomáhají bránit erozi na pobřeží. Invazivní druhy jako například keř křídlatka japonská dává vzniknout panelům na výrobu nábytku. Sůl se používá nejen jako antibakteriální materiál na kliky, ale také pro výrobu stínidel nebo obkladů.

Opravdovým testem ale bude, zda ateliér v budoucnu dokáže ovlivnit i mainstream a přerodí své experimenty ve fungující alternativu k současným materiálům. Jak říká Boelen: "Materiály jsou těžké, a tak by měly zůstat na místě. Lidé a myšlenky jsou lehčí, a tak by měli cestovat."