Dilema vědců: Je správné informovat veřejnost o výskytu vzácných druhů, když to vede k jejich zániku?
Je to situace, která je biologům pracujícím s ohroženými nebo charismatickými živočichy nebo rostlinami v terénu důvěrně známá. Teprve ale David Lindenmayer z AAAS (American Association for the Advancement of Science) na ni upozornil v širších souvislostech. Je totiž celkem jedno, jestli jsou předmětem vašeho badatelského zájmu orchideje na bělokarpatských loukách, nebo ještěrky na Madagaskaru. Kultura vědecké práce při popisu výsledků vědecké práce ukládá co nejlépe lokalizovat místo, na kterém se pozorování odehrálo. Aby byly známy širší souvislosti výzkumu, aby byly výsledky zpětně využitelné, porovnatelné, opakovatelné a dohledatelné. Třeba dalšími biology, kteří by chtěli na vaši studii později navázat.
Vědecká práce, která by automaticky nezveřejnila informace o tom, kde vlastně probíhala, by působila krajně neseriózním dojmem. A pravděpodobně by ani nebyla nikde publikována. „Jenže zveřejňování těchto informací o lokalitách výskytu vzácných nebo ohrožených druhů má své úskalí,“ říká Lindenmayer. Vědecké separáty už dávno nečtou jen vědci a riziko „úniku informací“ se zvyšuje přímo úměrně s tím, jak snadno jsou tyto údaje dostupné široké veřejnosti. „Některé oblasti lidského bádání, například archeologie nebo paleontologie, jsou v tomhle před biologií hodně napřed,“ dodává Lindenmayer. „Už dávno tyto informace o lokalitách výzkumu v jádru textu nezmiňují a podávají je jen na vyžádání kolegů. To proto, aby zamezili plundrování nenahraditelných míst sběrateli.“
I biologové byli po dlouhá staletí poměrně uzavřenou skupinou, jenže spolu s tím, jak se tato věda profesionalizovala, sjednocovala své pracovní postupy, včetně metodiky sdílení informací. Do univerzitních knihoven nebo na placené odborné weby neměl přístup každý, tok informací na veřejnost byl omezený. To se ale změnilo s digitalizací vědeckých článků a jejich uvádění v různých veřejnosti přístupných žurnálech. „A tady se dostáváme k podstatě dilematu duálního využití,“ říká Lindenmayer. „Ze sdílených vědeckých poznatků těží celá akademická obec a soustředěný zájem badatelů zlepšuje ochranu ohrožených druhů. Na druhé straně je právě přístupnost těchto informací hnacím motorem aktivit pytláků, sběratelů, lovců, kteří ohrožené druhy mohou vymazat z mapy. Z mapy, na kterou jsme jim my sami označili místa výskytu.“
Lindenmayer není jen teoretik, uvádí řadu příkladů. Například nově dokumentovanou činnost pytláků na lokalitách, které byly teprve nedávno objeveny a popsány. „Narušování lokalit výskytu ohrožených druhů se objevovalo v řádu měsíců od zveřejnění studie. Máme tu dvacet čerstvě popsaných druhů plazů, kteří krátce poté, co byla o jejich odhalení sepsána vědecká práce, z těchto míst zmizely a pravděpodobně ve volné přírodě vyhynuly.“
Na internetu lze nalézt spoustu užitečných informací. Je ale zarážející, že pokud do prohlížeče Google zadáte latinský název nově objeveného čínského jeskynního gekona Goniurosaurus luii, doberete se kromě odborných zpráv a fotek i toho, kde je možné si jej objednat a koupit.
Hned dalším problémem je, že zveřejnění informace o výskytu značně komplikuje vztahy s majiteli lokality. V Austrálii například popis lokalit výskytu vzácného plaza Aprasia parapulchella vyústil ve značné škody na majetku farmářů, kteří se dosud na ochraně druhu podíleli a s vědci efektivně spolupracovali. Na místa totiž zamířili lovci senzací a sběrači v celých procesích.
Digitalizace vědeckých informací může vést k vymizení druhu nebo likvidaci jeho habitatu jen tím, že se na danou destinaci pokusí proniknout stovky – byť přírodymilovných – fotografů, kteří si zvíře chtějí jen vyfotit. „Tím ale naprosto rozvrátí křehkou přírodní rovnováhu lokality, kde druh přežíval často právě jen proto, že nebyl vyrušován lidmi.“ Lindenmayer doplňuje, že veřejnost má pochopitelně právo vědět o výzkumech, na které přispívá. „Zájem veřejnosti o výsledky bádání je zásadní pro pokračování výzkumu i ochranu ohrožených druhů. Bude ale muset dojít k nějaké regulaci přístupu k informacím na základě potenciální míry ohroženosti, ekonomické hodnotě a zájmech na ochraně daného druhu,“ říká Lindenmayer.
reklama
