Eunice Foote: první žena, která bádala nad skleníkovým efektem

Celá problematika globálního oteplování a skleníkových plynů při zběžném pohledu do seznamu autorů odborných publikací může působit jako „čistě mužská disciplína“. Jako by se na všech podstatných objevech vztažených k danému tématu v minulých stoletích ženy ani nepodílely. Klimatoložka a politoložka Katharine Hayhoe se nedávno čistě ze zvědavosti pustila do hledání „ženské stopy“ v klimatologickém bádání. A narazila na jednu téměř zapomenutou mimořádnou ženu, která svými závěry předběhla nejen tehdejší muže-vědce, ale doslova svou dobu.

Kdo jako první pro vědu popsal jev, který nazýváme skleníkový efekt? Správnou odpovědí až donedávna bylo, že tuto pro popis klimatických změn zásadní pravdu zachytil a popsal irský fyzik John Tyndall. Ctihodný člen Královské společnosti se však plyny v ovzduší zabýval spíše jen okrajově. Jeho hlavní badatelské břemeno souviselo spíše s popisem jevu diamagnetismu, a na procesy sálání v atmosféře narazil až během svého studia proměny ledovců. Počínaje rokem 1859 pak publikoval sérii studií zaměřených na způsob, jakým některé plyny včetně oxidu uhličitého, zadržují teplo v atmosféře Země. Jeho závěry jsou dnes považovány za startovní bod celé teorie o globálním oteplování a klimatických změnách. A jak doplňuje stávající ředitelka Střediska pro klimatické vědy na Texaské Technické Univerzitě, Katharine Hayhoe: „Jeho závěry byly po všech stránkách správné.“

Je tu ale jen jeden drobný problém. Tři léta před Tyndallem totiž se stejnými závěry přišla i Eunice Foote. O zjištěních znovu-objevené badatelky z poloviny 19. století nyní referuje web Climate Change News. To, že Foote v předstihu zahájila a prezentovala sérii podobných experimentů, totiž jasně dokládají archivované kopie vědeckého žurnálu The American Journal of Science and Arts. Tento odborný časopis (mimochodem nejstarší svého druhu na americkém kontinentu), datuje své první číslo k roku 1818 a vychází dodnes. A během postupné digitalizace historických vydání vyšlo najevo, že už v roce 1856 je tu zmíněn důkladný popis procesu ohřevu atmosférických plynů vlivem dopadajících slunečních paprsků. Přesněji řečeno, Footeová při pokusu naplnila několik sklenic směsí vodní páry, vzduchu a oxidem uhličitým, a sledovala, jak moc se uvnitř zahřívají.

„Největší efekt slunečních paprsků byl nalezen u sklenice se směsí plynu kyseliny uhličité,“ píše Footeová s odkazem na dnes již nepoužívaný název oxidu uhličitého. „Příjemce obsahující tento plyn byl vůči přijatému teplu velmi senzitivní, rychle se ohřál, a vychládal mnohem pomaleji.“ Fyzikální pokus se sklenicemi byl ale jen drobnou součástí zveřejněné práce. Footeová se totiž pustila i do úvah o tom, jak může zvýšená koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší přispět ke zvýšení teploty na Zemi. Pionýrská teorie Footeové však z dnešního pohledu trpěla řadou technických nedostatků, což ostatně nezastírá ani Hayhoe: „Příliš mnoho nekontrolovatelných faktorů během experimentů, a také faktická neznalost předpokladu, že se hladina oxidu uhličitého v ovzduší může zvýšit z podílu 290 ppm na 400 ppm. Pořád to byla ale velmi jasnozřivá úvaha, a podobné experimenty se dodnes využívají při hodinách středoškolské fyziky a chemie.“

Tím ale stopa Eunice Foote z historie nemizí. Jen se rozhodla upřednostnit jinou oblast aktivit před druhou. Fyziku u ní nahradil boj za práva žen ve společnosti. Její studii o ohřevu atmosférických plynů ostatně uvedl roku 1856 na prestižním zasedání Americké asociace pro pokročilé vědy profesor Joseph Henry slovy: „Že věda nezná hranic, národů ni pohlaví.“ I nadále sice zůstane pod objevem efektu skleníkových plynů podepsán Tyndall, přínos Footeové pro budoucnost by však neměl být zapomenut.

---

reklama

---