Kácení v okolí Národního parku Białowieża pokračuje, do Polska se sjíždějí aktivisté
Białowieżská těžařská kampaň má několik úrovní, které je zapotřebí vidět v souvislostech. Předně, kácí se v lesích, které alespoň „papírově“ nejsou přímou součástí vyhlášeného národního parku. Stromy, které pokrývají území o rozloze 60 000 hektarů (tedy 84 % toho, co je v mapách vyznačeno jako NP Białowieża), si však právem vysloužily pozornost přírodovědců. Díky specifickému modelu lesnického hospodaření, či spíše nehospodaření, je více než polovina těchto k národnímu parku přiléhajících stromů mrtvá. Seschlá, rozkládající, vyvrácená se, nebo popadaná. Tak to alespoň v roce 2011 tvrdil tehdejší ředitel Národního praku Zdzisław Szkiruć.
Tento stav, který je v běžně hospodářsky vedených lesích Polska krajně neobvyklý (podíl „mrtvé“ dřevní hmoty je tu desetinásobně vyšší, než kdekoliv jinde v polských lesích), pak dělá starosti lesníkům a radost biologům. Stanovisko těch druhých vyplývá pochopitelně z těsné blízkosti národního parku. Zmíněné „mrtvé“ dřevo je totiž potravou a domovem stovek druhů živočichů a tento široký pás „mrtvého lesa“ je přirozeným rozšířením Národního parku Białowieża. A právě přítomnost těchto organismů (cca 1070 druhů rostlin, 4000 druhů hub, 10 000 druhů hmyzu, 180 druhů hnízdících ptáků a 58 druhů savců), které ze samotného NP Białowieża učinily lokalitu chráněného světového dědictví UNESCO, ale žijí i zde, je pro ně argumentem, že si zmíněný přiléhající „mrtvý“ les zaslouží ochranu a nikoliv holoseč.
S tím ovšem ostře nesouhlasí lesníci a poněkud ironicky také nynější zaměstnanci polského ministerstva životního prostředí. Les, který fakticky není součástí národního parku, a je z čistě hospodářského hlediska ve stavu rozkladu, si podle nich režim řízené lesnické správy zaslouží. Zmíněné mrtvé dřevo je totiž mimo jiné zdrojem dřevokazného hmyzu (například lýkožrouta smrkového), který pak ohrožuje i další hospodářské lesy v okolí. Postoj polského ministerstva životního prostředí přitom v poslední dekádě prodělal značný vývoj.
Minulý představitel ministerstva, Andrzej Kraszewski, prosazoval omezení těžby na minimum a zahrnutí zmíněného „narušeného“ porostu do výměry národního parku (a skutečně v roce 2011 toto rozšíření o 12 000 hektarů proběhlo). Současný ministr Jan Szysko naopak limity povolené těžby navýšil o trojnásobek a potlačil i původní záměry na rozšiřování národního parku. A od 1. ledna tohoto roku se tak začalo na pomezí národního parku těžit ve velkém. Situace dnes v mnoha rysech připomíná ne až tak dávné události z české strany Šumavy.
Vědci z celého světa zatím neúspěšně apelují na vládu a ministerstvo, aby od těžby upustilo. Ministerstvo a lesníci se hájí nutností boje proti lýkožroutu smrkovému. Do lokalit, kde probíhá kácení, teď pronikají aktivisté z celé Evropy, aby stromy chránily vlastními těly. A pochopitelně, dochází k vyloučení přístupu veřejnosti do zón kácení a zásahům proti protestujícím. Množí se také nepříliš podložené informace, že k těžbě stromů by snad mělo docházet i přímo na území národního parku. Tak jako tak, kácení zatím pokračuje dál.
„Kácením lýkožrouty napadených smrků to patrně neskončí,“ varuje Bogdan Jaroszewicz, vedoucí výzkumné stanice v Białowieżi. Sám prý dobře chápe důvody pro kácení starých stromů v okolí dopravních komunikacích nebo na místech, kde stromy mohou ohrožovat lidskou bezpečnost. „Ale tady se kácí v izolovaných a nepřístupných oblastech, kam lidé nechodí. Výsledkem budou jen tisícihektarové holiny.“
„V určitém bodě ale dojde ke kolapsu, zhroucení,“ předpovídá profesor Tomasz Wesołowski, který se konkrétně ekologií lesů Białowieże věnuje 43 let. „A od tohoto bodu už pak bude jedno, kolik peněz nebo času do obnovy tohoto lesa investujete. Zmizí navždy. A s každým pokáceným stromem se k tomuto bodu přibližujeme.“ Ani s tím ale lesníci nesouhlasí. Místa, na kterých má být odtěženo „mrtvé“ dřevo, mají být okamžitě znovu osazena. Zdravý les by tu měl v plné síle stát za padesát let. Polští přírodovědci ale kontrují, že k tomu, aby se na vytěžených lokalitách znovu obnovily současné podmínky, bylo by zapotřebí čekat déle. Přesněji, čtyři až pět století.
reklama
