Mezinárodní trestní dvůr zařadil mezi zločiny proti lidskosti i devastaci životního prostředí
ICC byl na základě Charty OSN zřízen v roce 2002, a od té doby si vysloužil poněkud nelichotivou pověst bezzubé a zbytečné organizace. Jeho agenda v době mezinárodních krizí totiž není skutečně schopna zabránit vzniku válečných konfliktů, a v případě míru pak celá činnost ICC tkví v administrativní nečinnosti. Není to zase tolik chyba samotného ICC, že ušlechtilá myšlenka Paláce míru nezapadá ve světě na své místo. Mezinárodní trestní dvůr totiž nemá k prosazování svých záměrů dostatečný mandát. Řada velkých zemí (Čína, Rusko, Indie, Indonésie, USA) se totiž nepodepsalo pod tzv. Římský statut. Proto ani závazně nemusí vydávat povolané obviněné osoby k tribunálu.
A možná je to právě diskutabilní schopnost ICC potlačit akty válečné agrese nebo zastavit genocidu, která přiměla stávajícího nejvyššího žalobce haagského soudu, Fatoua Bensouda, ke změně kurzu. Bensouda vypracoval rozsáhlý manuál, na jehož základě je „prosvětlena“ činnost a stávající pravomoc ICC, a také vytvořen přehledný postup pro výběr řešených případů. Tato úprava nově jmenovitě uvádí v předních pozicích mezi zločiny proti lidskosti destrukci životního prostředí, nelegální exploataci přírodních zdrojů a nepovelené nakládání s půdou (ve smyslu záborů půdy). Je to důvod k radosti? Věc totiž zdaleka není tak přímočará, jak by si například český čtenář mohl myslet po přečtení titulku „Sen mnoha lidí se splnil: Šéfové firem mohou být nyní stíhaní v Haagu jako váleční zločinci,“ uveřejněném 19. 9 v Reflexu.
Pravdou zůstává, že čtrnáctiletá historie činnosti ICC tkvěla především v řešení válečných zločinů, ozbrojených konfliktů a zločinů proti lidskosti, čímž se nutně mimo záběr soudu ocitly neméně závažná zvěrstva páchaná na přírodě a civilistech mimo bitevní pole. Za zvláště palčivé považuje mezinárodní lidsko-právní neziskovka Global Wittnes zábory půdy, při kterých často dochází k nucenému vystěhování celých komunit, aby se uvolnilo místo nejrůznějším stavebním, těžebním a průmyslovým záměrům. Tyto „zločiny proti lidskosti“ jsou navíc specifické v tom, že je ve své podstatě páchá ta která vláda na vlastních občanech, často kvůli finančním pobídkám nadnárodních korporací.
„ICC vyslalo nyní jasný signál, že děsivé dopady záborů půdy a ničení životního prostředí je teď zařazeno na nejvyšších stupních trestního práva,“ říká Gillian Caldwell, ředitel Global Wittnes. „Národní vlády a zákonodárci by nyní měli toto právní opatření implementovat do vlastní legislativy. Co víc, musí dojít na posílení celé právní architektury, která zajistí místním lidem respekt od korporací, a tím ukončí celý ten globální obchod s lidským utrpením.“
Uhasnou tedy požáry kolem plantáží palmy olejné v Indonésii, ustane nelegální těžba dřeva nad pralesy západní Afriky nebo Kolumbie? Pomine plundrování oceánských zdrojů v Karibiku, spojené s ropnými úniky? Nikoliv. Žádná z dotčených zemí totiž není signatářem zmíněného Římského statutu, nebo nepodepsala dohodu o vzájemné spolupráci s ICC. A pokud jde o vpravdě plošnou likvidaci životního prostředí, nestojí na špici globálního žebříčku právě Čína, Rusko a Spojené Státy? Ani ty však nejsou pro ICC v dosažitelné pozici. Takže soudů za znečišťování ovzduší, oceánů nebo přelovení moří se také nedočkáme.
Ostatně, ani zásadní případ záboru půdy vládou a korporacemi v Kambodži (spojený v průběhu dvou let s odsunem 300 000 obyvatel), který Global Witness zpropagovali jako „ukázkové neválečné porušení lidských práv,“ nejspíš nedojde šťastného konce. Ani Kambodža se totiž neřadí mezi signatáře. Médii tolik propagovaná mírová změna kurzu ICC nečiní celý Mezinárodní soud o nic akceschopnější, než byl za posledních čtrnáct let. Jak píše například Forbes, za období 2002-2014 dokázala organizace s ročním rozpočtem 166 milionů dolarů, 32 soudci a 700 stálými zaměstnanci odsoudit dva válečné diktátory.
reklama
