Mravencům argentinským chutná návnada líp, když voní jako mravenci
Původní domovinou mravence argentinského jsou jihoamerické pampy, kde se tito 1,5-2,7 milimetru dlouzí mravenci drží v těsné blízkosti svých hnízd. Ve dvacátých letech předchozího století se ale s výrazným přispěním lidí rozšířil do celého světa, od Severní Ameriky přes Evropu po Japonsko a Nový Zéland. V místech nového výskytu postupně nahradil domácí druhy, čímž mimo jiné narušil přenos semen rostlin, zvýšil hořlavost lesů (protože tolik nepřispívá k transportu listnatého a jehličnatého opadu) a narušil zaběhlé potravní řetězce.
Zajímavé je, že desítky miliard jedinců patřící k milionům nenápadných hnízd jsou ve skutečnosti součástí jediné propojené kolonie. Zatímco jiné druhy a hnízda navzájem svádí tuhé boje o zdroje a teritorium, mravenci argentinští mimo svůj domovský region mezi sebou spolupracují. Evropská superkolonie se rozkládá na území velkém přes 6000 kilometrů a zahrnuje území od Středomoří, atlantského pobřeží Španělska přes jižní Francii až po severní Itálii. Podobná kolonie se nachází na jižním okraji Spojených států a třetí v Japonsku. Roku 2009 přišli myrmekologové s dalším pozoruhodným poznatkem: všechny tři superkolonie ve skutečnosti tvoří jednu megakolonii rozprostřenou po celé planetě.
Poslední tři desetiletí se mravenec argentinský úspěšně šíří Spojenými státy, bez ohledu na rostoucí intenzitu protiopatření. Nezvaný host se zabydlel v Georgii, Alabamě, Mississippi, Louisianě, Floridě, Tennessee, Severní a Jižní Karolíně a Kalifornii. Podle statistiky z roku 2007 bylo jen v posledním jmenovaném státě směřováno 85 % financí z fondu na boj proti invazním druhům právě na opatření proti mravencům. Bez výsledku. Dosud jedinou skutečně účinnou formou boje se zdály insekticidní postřiky, ale jejich nadužívání se pochopitelně nebezpečně odráželo na zdraví obyvatel a kvalitě podzemní i povrchové vody. Hubit mravence znamenalo vážně ohrozit jiné hmyzí druhy i vodní živočichy.
Vývoj nejrůznějších proti-opatření šel proto cestou nejrůznějších selektivních lapačů a nástrah. Ty by v sobě měly v principu kombinovat směs lákavé potravy a toxické, mravence hubící složky. Ideálně pak takového insekticidu, který mravence nezahubí ihned, ale přenese se s ním přímo do hnízda. Vývoj nástrahy, která by byla konzumovatelná, s dlouhodobým a pomalým efektem, ne-repelentního charakteru a přitom přenosná a neúčinná na jiné živočichy, než mravence, je ale během na dlouhou trať. Kalifornští výzkumníci strávili nad přípravou vhodného materiálu léta. Výsledek se ale nakonec dostavil. Jimi navržený feromonový lapač s nástrahou dokáže snížit aktivitu mravenců v okolí nástrahy o 74 % v průběhu čtyř týdnů.
Lapače s nástrahou bez feromonu přitom dosahují sotva poloviční úspěšnosti, takže je zřejmé, že gelová látka s pachovou stopou je pro potravu hledající mravence zásadní. Feromon vedený v kalifornských laboratořích jako (Z)-9hexadecenal přitom není nic jiného, než „značkovací“ feromon argentinských mravenců.
„Původně jsme očekávali, že když k mravenčí návnadě přidáme mravenčí feromon, jednoduše tím přilákáme více mravenců,“ říká Kevin Welzel, který na vývoji feromonového lapače pracoval. „Ve skutečnosti se tím ale rapidně zvýšila účinnost celého systému. Návnada opatřená pachovou stopou evidentně mravencům více voní a mnohem intenzivněji je přitahuje, a ti se k ní snaží co nejkratší cestou dostat a zkonzumovat jí co nejvíce.“
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
