Ochrana přírody potřebuje dobré zprávy, jinak lidé ztratí motivaci se o ní zajímat
Kampaň byla odstartována letos 22. dubna, symbolicky na den Země. V první fázi se do akce zapojilo dvacet měst z celého světa, ale řada dalších (včetně mnoha vědeckých institucí) se bude připojovat postupně. Je ale vůbec důvod pro „oslavu úspěšné ochrany přírody“? Blamford, který se problematice ochrany přírody věnuje celý svůj život, soudí, že rozhodně ano. „Návrat a záchrana téměř vyhynulých druhů musí být oslavován, protože jinak budeme riskovat, že se jejich osud bude časem znovu opakovat,“ říká Blamford. A kritizuje své kolegy, že opomíjením této optimistické fáze se sami připravují o možnost přesvědčit širokou veřejnost o úspěšnosti a nezbytnosti ochrany přírody.
„Každý úspěch, snad právě proto, že je tak zřídkavým jevem, si zaslouží pozornost,“ tvrdí Balmford. „Tím, že různá ochranářská hnutí neumí upozornit na své úspěchy a výsledky, se totiž dostáváme do statického bodu, který může pozitivní vývoj zvrátit.“ Z úspěchu ochrany přírody totiž může hnutí a potažmo celé lidstvo dále těžit, byť by to byla jen inspirace. K celé situaci je ale zapotřebí přistupovat velmi uvážlivě. Na jedné straně může chvála a zmínka o úspěchu ochránců přírody posunout veřejné mínění a přerušit záplavu špatných zpráv. Na druhé pak přílišná chvála může zevšednět a vyvolat dojem samozřejmosti.
„Podstatné ale je, že když zapomeneme, odkud jsme vyšli, riskujeme, že se tam jednou vrátíme,“ píše Balmford. Pro příklad nejde daleko. V Británii bylo v šedesátých letech dosaženo nevšedního úspěchu, podařilo se chránit řadu dravců a zastavit pokles jejich populací. Na anglickou oblohu se vrátil i luňák červený. Tamní ochránci přírody tuto skutečnost ale nikdy příliš nepropagovali. A proto dnes čelí tomu samému problému: dříve vysazení dravci jsou opět regulováni odstřelem jako škodná. Podobná situace pak panuje i ve Spojených státech, kde se vlci – byť jejich početnost dosahuje jen 2 % historického stavu – stali znovu lovnou zvěří.
„Řada z nás by chtěla něco pro přírodu udělat, ale nemá dostatečné znalosti, jak pomoci,“ říká Balmford. „Lidem chybí odpovídající informace a příklady. A jediné co se dozvídají, jsou negativní a depresivní zprávy. Proto bychom naší kampaní chtěli poukázat na to, že změna k lepšímu je možná a děje se. A díky tomu by lidé mohli pochopit, že právě oni jsou klíčovou součástí řešení.“ Kampaň tzv. Příběhů Naděje již podpořila například legendární primatoložka Jane Goodallová a David Attenborough. Právě on během svého vyprávění zmínil, že „nemůžeme sice ignorovat hrozby pro přírodu kolem nás, ale stejně tak nesmíme opomíjet příklady zlepšení na úrovni ochrany živočichů nebo jejich habitatů.“ Ptáte se proč? „Ochrana přírody nemůže nikdy opravdu uspět, pokud bude jen v rukou expertů. Právě každodenní rozhodnutí obyčejných lidí jsou kritické pro úspěch.“
A přesně to zdůrazňuje i Blamford: „Musíme lidem ukázat, že jejich přístup dokáže změnit svět. A lidi přitom nemůžete motivovat jen špatnými zprávami.“ Jaké jsou tedy ty dobré, na které bychom neměli zapomínat?
Blamford uvádí například vývoj situace v Amazonských pralesích. Odlesnění tu nepřestává být problémem, ale stávající opatření snížila rychlost kácení o 70 %. Nosorožci v indickém národním parku Kaziranga byli na vymření. Od šedesátých let se ale jejich počet zvýšil na 2500 kusů. Přímorožci oryx, kterých v roce 2000 zbývalo posledních 35 kusů a ve volné přírodě byli považováni za vymřelé, se dnes znovu prohání po savanách v Čadu. Rozloha oceánských a mořských rezervací se za deset let zvedla o pětinásobek. „V blízké budoucnosti lze předpokládat hluboký pokles početních stavů řady živočichů a jejich záchrana bude vyžadovat základní změnu našich postojů a chování. Teď ale musíme ukázat světu, že tyto změny, které vyžadujeme, skutečně přináší nějaké výsledky.“
reklama
