Opice používají vědce jako přirozený prvek ochrany před predátory
Učenlivé opice těží z toho, že přítomnost lidí odrazuje jejich predátory. Být napaden a sežrán karakalem nebo dokonce leopardem totiž rozhodně není v zájmu kočkodanů a proto se tomu všemožně snaží předcházet. Třeba tím, že se na zemi nebo na nižších větvích stromů snaží vyskytovat pokud možno co nejméně. Když jsou ale někde poblíž zvědaví badatelé se svými kamerami, dalekohledy a další technikou, odkládají na čas svůj strach stranou. Kočkodani bělohrdlí, zvaní Samango, jsou totiž z hlediska terénního výzkumu vděčným druhem.
Studie o jejich společenském chování, hierarchii tlupy nebo mateřských pudech se podařilo vždy realizovat bez větších problémů. Jako by se sami snažili vědcům předvádět. V jihoafrických horách Soutpansberg si tak nejrůznější týmy badatelů doslova podávaly u kočkodanů dveře. Bioložka Katarzyna Nowaková z Univerzity v Durhamu se za nimi rozhodla vydat právě z tohoto důvodu. Zajímalo ji, zda opice Samango jejich navyknutí na přítomnost badatelů nějak neomezuje. V paměti totiž měla výsledky výzkumu, realizované v roce 1990 v Keni.
Tehdy, na území Národního parku Amboseli, šlo také o kočkodany, ale červenozelené. A zmíněná studie se tehdy soustředila na vyšší úmrtnost opic poté, co badatelé lokalitu výzkumu opustili (tzv. Nairobi efekt). Nowaková tedy chtěla pátrat i v Jihoafrické republice po tom, zda se intenzivní zájem badatelů o kočkodany a jejich dočasně snížená plachost neprojevuje pozdější vyšší úmrtností. V principu ale dokázat něco takového není právě snadné, protože sám „zájem vědce a jeho přítomnost“ je sledovaným faktorem.
Nowaková na to šla odlišně: v místech, kde se vyskytovali kočkodani, nainstalovala v různých výškách na větvích košíky s dostupnou potravou. A podle toho, kolik jídla ubylo z různých etáží během fáze přítomnosti a nepřítomnosti lidí dokázala odhadnout, jak moc se jihoafričtí kočkodani bělohrdlí bojí predátorů či nikoliv. U obou pozorovaných skupin se pak potvrdila „vertikální osa strachu“.
„Bez přítomnosti lidí se opice chovají velmi opatrně, pohybují se napříč jednotlivými patry stromu, ale při jeho základně, kde hrozí riziko napadení predátorem, se živili jen minimálně,“ říká Nowaková. Když se ale badatelé objevili poblíž? Kočkodani vyhodnotili přítomnost lidí jako přirozený prvek ochrany před predátory a začali se pouštět do vybírání košů i na nízkých větvích.
„Zvířata obecně spotřebovávají více potravy tehdy, když se cítí v bezpečí. A v přítomnosti lidí tito kočkodani konzumovali více potravy na všech úrovních stromů, ale především i dole. Nejmarkantnější byl za přítomnosti lidí rozdíl v úbytku potravy z košů mezi nejvyšším a nejnižším patrem stromu.“ Proč neubývalo potravy výrazně více z košů i na vrcholcích stromů? Podle Nowakové prý proto, že kočkodani nevnímají lidi jako dostatečný živý štít, chránící před ptačími dravci, například orlem damaním.
reklama
