Pokud chceme zachránit naše lesní ptactvo, musíme začít jíst zvěřinu, radí Britům ekolog Markus Eichhorn
Jak tedy zvrátit neradostné populační trendy ptačích obyvatel lesů Velké Británie? Podle Eichhorna nejlépe tím, že se drasticky sníží velikost populace jelenovité zvěře. Jeleni, srnci, ale také importovaní jelenci, jeleni sika a mandžukové, totiž proměnili lesy do takové podoby, že už tu ptáci nenacházejí prostor k životu. Studie ekologů z Univerzity v Nottinghamu se přitom nese v poměrně radikálním duchu.
„Rozhodně nemám na mysli něco jako postupný řízený odstřel vysoké zvěře,“ říká Eichhorn. „Ale skutečný přechod ke konzumaci zvěřiny. V Británii je už zvěřina celkem dostupným zbožím, ale v drtivé proporci se jedná o maso z farmových chovů. To, co potřebujeme je, aby se na pultech lokálních řeznictví vedle jehněčího nebo hovězího objevila místně slovená zvěřina.“
Jelenovitým a srnčí se v Británii skutečně dobře vede. „Jejich populace jsou nebývale vysoké kvůli kombinaci dvou faktorů,“ vysvětluje problém Eichhorn. „Jednak tu chybí velcí predátoři, kteří by se starali o přirozenou regulaci početnosti vysoké. A své dělá i podzimní výsadba na polích, která vysoké zajišťuje dostatek potravy i přes zimu.“
Problematice se z přímého pověření ministerstva pro výživu věnuje spolu s dalšími akademiky od roku 2008, a za tu dobu si udělal o možném řešení ptačí situace jasno. „K tomu, abychom obnovili populace lesních a na zemi hnízdících ptáků, musíme změnit stávající strukturu lesních porostů. A abychom toho dosáhli, musíme drasticky snížit počet jelenovité a srnčí zvěře, pokud se chceme dobrat nějakého výsledku,“ říká Eichhorn.
Zmínění lesní ptáci přitom nejsou druhy ikonické, ale chtělo by se říct obyčejné. Zmiňována je například sýkora lužní, sýkora babka, strakapoud malý nebo slavík obecný. To jim ale podle ochranářské organizace British Trust for Ornithology nic neubírá na významu. Právě tato organizace spolupracovala s týmem Nottignhamské univerzity na sestavení obrazu vývoje lesních porostů v Británii. Ty se totiž výrazně měnily spolu s tím, jak na ostrovy postupně přicházely další druhy vysoké zvěře. Po domácích jelenech a srncích se objevili například daňci (introdukovaní Normany), následovaní na přelomu 19. a 20. století muntžakem malý, jelenem sikou a srnčíkem čínským. Tým pracoval také s trojrozměrnými snímky čtyřiceti lesních oblastí Anglie, na kterých podrobně analyzoval strukturu lesních porostů od kořenů až k vrcholkům korun.
Z výsledků je patrné, že tam, kde se vyskytuje vysoká zvěř, je v průměru o 68 % méně listoví a vegetace a to až do výšky dvou metrů. Tedy do výšky, kam až ji je schopna jelenovitá a srnčí zvěř spásat. V lesích bez podrostu se ale lesnímu ptactvu nedaří. Zajímavé a nečekané je i zjištění, že stromy v lesích s přítomností spásající zvěře dorůstají v průměru až o 5 metrů větší výšky. „Tohle je ale jedna z věcí, kterou nám umožnila odhalit až technika. A je to také věc, pro kterou zatím nemáme vysvětlení,“ říká Eichhorn. Podstatné ale je, že k návratu ptáků podle odborníků z Nottinghamské univerzity nepomůže lesnický management. „To, jakým způsobem jsou spravovány britské lesy, má ve srovnání s přítomností vysoké zvěře na populace ptáků jen minimální význam.“
Eichhorna přitom netrápí zásah na úrovni lesních porostů. „Nic takového jako původní přirozené lesy ve Velké Británii už neexistuje. Lesní porosty tu jsou spravovány a tvarovány člověkem a formovány lidskou činností. To ostatně umožnilo ptákům v lesích přežít. A pokud chceme podniknout akci, která by lesnímu ptactvu prospěla, musíme počítat s tím, že to bude na úkor jelenovitých a srnců.“
reklama
