Poušť Atacama: podzemní voda se tu vypařuje ještě pod povrchem. Ale kdysi tu byla jezera a život
Atacama je přesně to místo, kde kosmonauti NASA trénují přistání na cizí nehostinné planetě. A ze stejných důvodů ho vyhledávají i kameramani a režiséři hollywoodských sci-fi filmů. Nikdo „rozumný“ by se sem jinak nejspíš nevydal. Pravda, přírodními podmínkami vražedné území s rozlohou 105 000 kilometrů čtverečních hostí více než jeden milion obyvatel, většinou zaměstnance těžebních společností. Nachází se tu totiž vůbec největší přírodní naleziště nitronatritu (jsou tu čtyři pětiny světových zásob dusičnanu sodného). Podle meteorologů se uprostřed pouště nachází místa, kam už tisíce let nedopadla jediná kapka vody. A přesně o návštěvu těchto míst měl eminentní zájem geolog Marco Pfeiffer.
Spolu s kolegy z Kalifornské univerzity v Berkeley se rozhodl propátrat pás těch nejsušších slanisek, pro které pojmenování „slaná pánev“ vzhledem k teplotám docela sedí. Střed pouště je těmito pánvemi doslova posetý, přičemž rozměry každé takové se pohybují od 600 do přibližně 1000 metrů čtverečních. K nemalému překvapení amerických geologů pak ve výkopech a sondách v těchto zasolených půdách narazili na velké množství podivných sedimentů „z dávných časů“. Jinak si totiž nedokázali přítomnost schránek vodních mlžů a sladkovodních rostlin v tak extrémním klimatu představit. Na základě radiokarbonové metody datování následně zjistili, že stáří těchto vzorků se pohybuje v rozmezí od 9000 do 25 000 let nazpět. Co to znamená?
Že v době pozdního paleolitu, kdy pravěcí lidé v Evropě přitesávali své první kamenné nástroje, předkové dnešních Číňanů šlechtili ječmen a domorodí obyvatelé střední Ameriky poprvé obuli sandály, se na území dnešní pouště Atacama nacházela jezera, mokřiny a bažiny. „To zásadním způsobem mění naše dosavadní porozumění, jak asi probíhala historická kolonizace Jižní Ameriky,“ říká Pfeiffer. „Vysušené území Atacamy bylo totiž považováno za přirozenou nepřekonatelnou bariéru. Ale jak se nyní zdá, nacházelo se zde dost vody a jezer, které umožňovaly život malé lidské populaci. Nebyla to poušť a nebyla bariérou. Naopak to mohl být jeden z nášlapných kamenů, po kterém se civilizace šířila dále na jih.“
Archeologové dosud předpokládali, že původní osadníci cestovali ze západního pobřeží do vnitrozemí Jižní Ameriky směrem k Andám a poušti se vyhýbali. Nyní to vypadá, že mohli vyrazit přímo a na Atacamě dokonce nalézt domov. Alespoň než došlo k proměně klimatických cyklů, které dřív patrně hnaly srážkovou vodu ze svahů And do dnešní pouště. „Žít tu klidně mohly i guanaco, dosud nedomestikovaní předchůdci dnešních lam,“ dodává Pfeiffer. Závěry jeho práce jsou podnětné jak pro geology, tak klimatology, a radost evidentně přinesou i archeologům. Ti dosud v rámci ohromné rozlohy pouště zkoumali přítomnost lidských pozůstatků jen na třech okrajových lokalitách, v blízkosti vodních pramenů.
Nyní už díky americkým geologům vědí, že se mohou vydat do těch nejnehostinnějších míst slaných pánví, protože možná tam existují zakonzervované pozůstatky raného osídlení celého kontinentu.
reklama
