http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/rekultivace-aneb-jak-vyhodit-miliardy
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

fotogalerie uvnitřRekultivace aneb Jak vyhodit miliardy

9.3.2009 17:46 | HARRACHOV/PRAHA (Ekolist.cz)
Na úpravu krajiny, která byla narušená těžbou, stát i soukromé firmy vydávají řádově miliardy korun. Jak ale uvádějí biologové, kteří se obnovou krajiny a přírody dlouhodobě zabývají, nemalá část těchto financí jsou vlastně vyhozené peníze. Příroda podle nich totiž poničenou krajinu obnoví líp, než to svedou technické rekultivace. A navíc skoro zadarmo.
 

Zámek Jezeří na povrchovým dolem ČSA
Pohled na obrovský povrchový důl od zámku Jezeří v severozápadních Čechách. Člověku se vkrádá na mysl, že tady krajina opravdu dostává na frak.
Licence: Zámek Jezeří souhlasí s použitím fotografie na Ekolistu.cz u článku o rekultivacích.
Foto: Zámek Jezeří

Při pohledu na obrovský povrchový důl třeba od zámku Jezeří v severozápadních Čechách se člověku vkrádá na mysl, že tady krajina opravdu dostává na frak. Podobně pak máme tendenci dívat se i na všelijaké výsypky, jámy, lomy, odvaly, závrty atd., které po těžbě zůstanou. Jenomže ony po opuštění rychle ožívají. „Mluvit o zničené krajině je škodlivé, protože ji pak vnímáme, jako by už byla odepsaná, a máme dojem, že si s ní můžeme dělat cokoli,“ říká k tomu ředitel Geologického ústavu AV ČR Václav Cílek. „Mám rád výhled do budoucnosti a vždycky zdůrazňuji, že tato krajina má obrovský potenciál. Pokud ji necháme být, bude mít za dvacet let parametry přírodní rezervace.“

Ponechat krajinu samu sobě je ovšem těžká představa pro zastánce technických rekultivací. Podle nich jsme krajině ublížili a teď máme povinnost ji zase pomoci. Tento pohled přitom v současné praxi, zejména v pánevní oblasti severozápadních Čech, výrazně převládá. A to navzdory tomu, že biologové už desítky let přinášejí ověřená zjištění, že těžbou narušená krajina má skoro vždy velmi silnou schopnost obnovit se sama.

Možnosti jsou všude

„Na základě zkušeností ze všech možných typů těžeben můžu říct, že téměř 100 % jejich ploch má potenciál pro spontánní sukcesi (tedy ponechání samovolnému vývoji) a že spontánní sukcese vede z hlediska přírodovědného k lepším výsledkům než jakákoli technická rekultivace,“ argumentuje biolog z Jihočeské univerzity a Botanického ústavu AV ČR Karel Prach. On sám je člověkem, který se ekologii obnovy (tak se nazývá obor, jež se obnovou přírody na narušených místech zabývá – pozn. aut.) dosud v ČR věnoval patrně nejvíc. Výjimkou jsou prý třeba některé toxické nebo hodně kyselé výsypky. Těch je ale jen minimální množství. Všude jinde začíná prakticky okamžitě návrat přírody a na mnoha těchto místech nacházejí útočiště vzácné, nebo dokonce kriticky ohrožené druhy. Například na Mostecku se přibližně po dvaceti letech sama vytváří jakási lesostep s malými mokřady ve sníženinách. Na Sokolovsku se zase na členitějších výsypkách ve srovnání s Mosteckem lépe uchycují dřeviny (bříza, jíva, osika). Nejstarší, přibližně padesátileté porosty na Sokolovsku dnes představují rozvolněný les s převahou břízy a s bohatým bylinným podrostem. I tady je spousta cenných mokřadů. A i tady vykazují spontánně zarostlé plochy větší biodiverzitu než místa, která byla třeba lesnicky zrekultivována. Jak uvádí biolog Ivo Přikryl ze společnosti ENKI, spontánně vzrostlé porosty by dokonce mohly být odolnější proti budoucím přírodním výkyvům. Při současných lesnických rekultivacích jsou totiž vysazovány do řad stejnověké porosty, zatímco obdobný les, který by vzniknul přirozeným náletem, by byl rozrůzněnější jak věkově, tak druhově, takže by za několik desítek let třeba vichřici odolával podstatně lépe.

Podobně je přirozená sukcese úspěšná i na Ostravsku, kde většina výsypek rychle zarůstá břízou, topoly a vrbami. Na výsypkách tady bylo mimochodem nalezeno mnoho druhů ohrožených rostlin i živočichů. K tomu došlo i na haldách na Kladensku, kde dokonce biologové navrhují, aby byla na některá místa směřována zábava typu motokrosu nebo paintballu, jež by bránila jejich zarůstání a tím i mizení vzácných druhů. Podle přírodovědců je rekultivace zbytečná i v případě lomů, ať už jde o čedič, vápenec, silikáty atd. Jak uvádějí, přirozená sukcese je vhodná i u pískoven, v jejich případě ale záleží i na okolí těžebního prostoru, protože místo přírodovědně cenné lesostepi by lokalita mohla zarůst akátem. „Popravdě řečeno neznám biologa, který by byl pro technické rekultivace,“ říká k tomu Jiří Řehounek ze sdružení Calla, jenž se rekultivacemi dlouhodobě zabývá. Igor Němec, náměstek pro útlum ve státním podniku Palivový kombinát Ústí (jde o podnik, který se zabývá revitalizací krajiny dotčené těžbou), však upozorňuje, že v případě přirozené sukcese trvá zapojení lesních dřevin do lesního porostu déle než při technické lesní rekultivaci. Karel Prach z Jihočeské univerzity ovšem poznamenává, že průběh samovolné obnovy není o moc pomalejší než technická rekultivace, protože rekultivátoři stejně musejí čekat, než si substrát na výsypce sedne. „Potenciál i důvody pro přirozenou sukcesi tady jsou a můžeme diskutovat, na jak velkém území ji využít,“ přidává Karel Prach.

Proč to nejde

Zatím se ovšem samovolnou obnovu daří využívat na zcela minimálním podílu ploch určených k rekultivacím. Důvodů je hned několik. Jednak jsou rekultivace pro některé firmy dobrý kšeft. Podobně jako třeba v případě úprav toků po povodních i tady platí, že firmy leckdy navrhují rekultivaci příliš drastickou, technickými opatřeními nadělají víc škody než užitku a ještě zbytečně utratí peníze. Karel Prach jako příklad připomíná jednu pískovnu v jižních Čechách, kde se spontánně uchytil porost boroviček a vzrostl asi do metrové výšky. Následně byl ovšem odbagrován a místo něj byly vysázeny – přibližně stejně velké borovičky. K podobným situacím dochází i na výsypkách po těžbě hnědého uhlí – zejména na Mostecku se tamější uhelná společnost stavěla k přirozené sukcesi s velkým odporem. „Snažím se samovolnou obnovu na Mostecku propagovat už nějakých 30 let, donedávna to ovšem tamní rekultivátoři vyloženě odmítali a výsledky vědeckých prací je vůbec nezajímaly,“ popisuje svou zkušenost Karel Prach. Nezřídka se tak stává, že se na výsypce uchytí nálet a vzniknou cenná stanoviště, v tom na ní ale najede rekultivátor s těžkou technikou, zničí vegetaci, kopečky srovná do požadovaného normovaného sklonu, odvodní mokřady, celé to zaveze štěpkou, drcenou kůrou nebo ornicí a do řádku nasází stromečky.

Finance jdou přitom často ze státního rozpočtu. Česká vláda v letech 2002 a 2003 rozhodla, že se stát musí podílet na řešení ekologických škod, jež vznikly kvůli těžbě uhlí, a na tyto účely postupně vyčleňuje částku 20 miliard Kč pro Moravskoslezský kraj, 15 miliard Kč pro Ústecký a Karlovarský kraj a přibližně 1,5 miliardy Kč pro Kladensko.

Druhý důvod, proč se nedostává na přirozenou sukcesi, naznačuje Ivo Přikryl ze společnosti ENKI. „Pokud se přirozené sukcesi nechají kladenské haldy, které mají rozlohu maximálně desítky hektarů, ale spíš jde o jednotlivé hektary nebo jejich zlomky, tak se nic neděje. Výsypky z povrchové těžby hnědého uhlí jsou ovšem obrovské, třeba Velká podkrušnohorská výsypka na Sokolovsku zabírá přibližně 2000 ha. Na takovém území je logické, že až se materiál konsoliduje, bude osídleno a jeho využití bude rozsáhlejší. Na takhle velkém území totiž i poměrně velké zemědělské a lesnické rekultivace nabízejí do budoucna významné hospodářské využití.“ Pod Krušnými horami jsou skutečně těžbou narušeny desítky až stovky kilometrů čtverčních, a tak velké území nechce nechat ladem nikdo. Například plánovaná, i několikakilometrová jezera jsou vesměs přijímána kladně a souhlasí s nimi i přírodovědci. „Místa pro přirozenou sukcesi je třeba umísťovat tak, aby v budoucnu nedocházelo ke zbytečným konfliktům. Třeba na Sokolovsku vzniknou velká jezera s kvalitní vodou a v místech, kde na ně bude výhled, budou i atraktivní stavební plochy. Tam je nerozumné počítat se sukcesí,“ říká Ivo Přikryl. Podobně se vyjadřuje i Karel Prach: „Chápu, že třeba kolem sídel nebo komunikací nebo v místě, kde hrozí eroze, se udělá technická rekultivace. Nejsem proti technickým rekultivacím, jen jsem proti tomu, aby se využívali úplně všude.“ A skoro stejně reaguje i Jiří Řehounek z Cally: „Nemám nic proti hipodromům, ale mělo by to být vyvážené.“

Veselské pískovny
Na snímku jsou Veselské pískovny, které v roce 2008 zvítězily v soutěži Těžební unie o nejlepší rekultivační projekt ČR nazvaný Zelený most. Území je součástí CHKO Třeboňsko, při rekultivaci se projektantka snažila vytvořit přírodní a přírodě blízká společenstva s využitím přírodní sukcese.
Licence: Těžební unie souhlasí s použitím na Ekolistu.cz u článku o rekultivacích.
Foto: Těžební unie

Třetím důvodem je pak podle přírodovědců kombinace současných českých zákonů a stereotypního uvažování lidí, zejména úředníků, kteří o rekultivacích rozhodují. Sami těžaři totiž v mnoha případech nevidí v přirozené sukcesi problém a aktivně se o ni pokoušejí. Jejich oborové sdružení Těžební unie dokonce už třetím rokem pořádá soutěž Zelený most o nejlepší rekultivační projekt těžebních prostor v ČR. Ocenění v něm pravidelně získávají záměry, které se silným přírodním podílem počítají a samovolnou obnovu respektují. V roce 2006 zvítězila projektantka Eva Wagnerová s rekultivací Růženina lomu v Brně-Maloměřicích, jehož vlastníkem je společnost Českomoravský cement. Pramen vyvěrající v lomu autorka využila k vytvoření několika typů mokřadních stanovišť a ponechala prostor i pro spontánní šíření různých druhů rostlin. Nakonec tak vzniklo místo se zřetelně vyšší druhovou diverzitou než bylo před těžbou. Citlivý přístup k přirozené sukcesi prokázal i Pavel Žlebek, jenž soutěž vyhrál v roce 2007. Cílem jeho rekultivačního projektu Jáma Zelená byla opatření, která navázala na samovolnou dlouhodobou sukcesi v prohlubni po těžbě jílů na Chebsku. Pro biologické druhy se tato jáma stala atraktivní hlavně svým vodním režimem, k čemuž Pavel Žlebek ještě přispěl vytvořením několika dalších tůní. Zároveň ale doporučil, jak o ní dál pečovat, protože jí hrozí zarůstání například bolševníkem. Revitalizované místo, jehož obnovu hradila firma Lasselsberger, se tak bude v budoucnu ještě hodnotit, přičemž se předpokládá, že v pátém nebo desátém roce po ukončení úprav se stane článkem v systému ochrany přírody a krajiny.

Pavel Žlebek ovšem při přebírání ceny upozornil na důležitý problém, na nějž projektanti i firmy při obnově krajiny narážejí: Místo těžby je totiž podle platné legislativy většinou jen dočasně vyjmuto ze zemědělského půdní fondu nebo z pozemků, na nichž má být les. V plánech rekultivací ze 70. a 80. let minulého století pak bylo prakticky nemyslitelné, že by na takovém místě mohlo být po těžbě něco jiného než zase zemědělská půda nebo les. A často se to zdá být nemyslitelné i dnes. „Ochrana zemědělského půdního fondu i lesa má samozřejmě své opodstatnění, ovšem v případě rekultivací to není domyšleno,“ míní Pavel Žlebek, který si mohl svůj k přírodě vstřícný projekt dovolit vlastně jen díky tomu, že se v místě začalo těžit už před sto lety a tenkrát nebyly stanoveny žádné podmínky pro pozdější rekultivaci.

„V případě rekultivací nebojujeme ani tak s neochotou těžařů, ti by často něco přirozené sukcesi ponechali, ale vlastně se svými kolegy z referátů životních prostředí, kteří rozhodli o rekultivaci na původní typ hospodářského využívání, tedy na les nebo zemědělskou půdu,“ vysvětluje celou situaci Miroslav Hátle ze Správy CHKO Třeboňsko, který má s rekultivacemi rovněž bohaté zkušenosti – podílel se například na rekultivacích pískoven nedaleko Veselí nad Lužnicí (projektantkou byla Hedvika Psotová a investorem firma Hanson ČR), které v soutěži o Zelený most zvítězily v loňském roce. Podle Miroslava Hátleho by tedy bylo dobré, aby se předpisy o ochraně lesů a zemědělské půdy změnily tak, aby rekultivace přirozenou sukcesí nebyla diskriminována proti technickým rekultivacím a následným rekultivacím lesnickým a zemědělským.

Podobný pohled nabízí rovněž Ivo Přikryl ze společnosti ENKI, jenž už 15 let studuje výsypky na Sokolovsku. Jak říká, přístup těžebních organizací (dnes je to Sokolovská uhelná) je tam po celou dobu velmi vstřícný. I Ivo Přikryl ovšem potvrzuje problémy s legislativou. „Například mokřad v zemědělské krajině – to strašně vadilo,“ vzpomíná a přidává případ, kdy na ploše, která byla určená k zemědělské rekultivaci, samovolně vzniklo cenné místo, jež by mohlo být vyhlášeno rezervací. Úředníci z příslušného pracoviště ministerstva životního prostředí ovšem byli toho názoru, že nejdřív je potřeba provést zemědělskou rekultivaci (tedy místo celé přebagrovat a zavést ornicí), pak se teprve může vyjmout z půdního fondu a pak si tam teda můžou udělat rezervaci. „Takové absurdity opravdu navrhovali,“ zdůrazňuje Ivo Přikryl.

Pavel Žlebek navíc připomíná, že rekultivaci přirozenou sukcesí může scházet jakási oficiální koncovka. Když totiž firma vrátí nepříklad lesnímu závodu nebo zemědělcům zrekultivovanou půdu, dostane za to protokol, že peníze byly utraceny účelně a rekultivace ukončena. U samovolné obnovy krajiny se však může stát, že vlastně neexistuje úředník, který by dal „štempl“, že rekultivace skončila.

V současnosti proto úředníci v mnoha případech musejí přirozenou sukcesi jaksi strpět. V praxi to vypadá tak, že se třeba v lesích „schovají“ bezlesé plochy, například mokřady s kriticky chráněnými druhy. Úředníci pak přisvědčí, že i v lesích můžou být bezlesé plochy a že zákon nebyl porušen. „Takhle se to ale samozřejmě nedá dělat na 90 % rekultivovaného území, vždy jde jen o malé plochy,“ přidává své zkušenosti Miroslav Hátle z CHKO Třeboňsko. Otevřít tímto způsobem dveře přirozené sukcesi v opravdu masivním měřítku si žádný úředník netroufne.

Na Sokolovsku je podle Iva Přikryla výhoda v tom, že dnes si tam těžební organizace rozsáhlé rekultivované plochy ponechávají. Dřív třeba území zemědělsky zrekultivovaly, pak ale jen velmi těžko hledaly někoho, kdo by se o území dál staral. Na vlastních plochách je pak pro těžaře mnohem zajímavější přirozená sukcese, protože je levnější než technické rekultivace.

Obecně se přírodovědci a projektanti shodují v tom, že vždycky záleží na konkrétních lidech a na konkrétních investorech. Jak říká Tomáš Gremlica z Ústavu pro ekopolitiku, který se už několik let podrobně věnuje odvalům po těžbě uhlí na Kladensku: „Jak mezi úředníky, tak mezi rekultivátory jsou lidé, kteří se snaží najít cesty co nejšetrnější k přírodě i k financím. A jsou mezi nimi i lidé, kteří chtějí „prorekultivovat“ co nejvíc peněz.“

Tuchlovický odval po těžbě černého uhlí
Svah Tuchlovického odvalu po těžbě černého uhlí před rekultivací. Na svahu jsou vidět nejen erozní rýhy, ale taky spontánně uchycená vegetace.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Pětinový podíl

Přírodovědci jako Václav Cílek, Karel Prach, Miroslav Hátle, Jiří Řehounek a další se proto dali dohromady a tlačí na příslušné úřady, aby usnadnily podmínky pro zapojení samovolné obnovy do rekultivací. V září loňského roku sepsali stanovisko, s nímž v této věci přímo oslovili ministerstva životního prostředí, zemědělství a průmyslu a obchodu. „Na základě dosavadních vědeckých poznatků můžeme jednoznačně konstatovat, že převážná část těžbou narušených ploch a deponií materiálů horninového či nerostného původu má potenciál k obnově ekologických i estetických funkcí cestou spontánní ekologické sukcese. Ta většinou vede ke vzniku výrazně hodnotnějších, stabilnějších a přírodě bližších ekosystémů, než jaké vznikají po provedení technické a následně zemědělské nebo lesnické rekultivace,“ stojí hned v úvodu jejich stanoviska. Dál v něm vyzývají, aby ministerstva důkladně zanalyzovala všechny právní předpisy, jež se týkají rekultivací, a iniciovala jejich změny, které by účinně podpořily přírodě blízké formy obnovy území narušených těžbou. U každého takového území by pak podle této výzvy měl být stanoven podíl přírodě blízkých forem obnovy na minimálně 20 %, přičemž menší lomy, odvaly, pískovny atd. by se mohly samovolné obnově ponechat úplně celé. Jak uvadějí autoři stanoviska, významně by se tím ušetřilo financí. Část by se jich pak dala využít třeba na vytváření náhradních přírodních stanovišť v jiných lokalitách jako kompenzace za území zabraná těžbou.

Do února letošního roku se pod toto stanovisko podepsaly stovky jejich kolegů, přičemž desítky z nich v připojených komentářích potvrzují zkušenost autorů stanoviska – pokud se při rekultivacích ponechá volná ruka přírodě, v naprosté většině případů se tím při rekultivaci dosáhne lepších výsledků a ještě se výrazně ušetří.

Pohled ministerstev

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) podle své mluvčí Jarmily Krebsové tuto iniciativu zná a s jejími autory se zástupci ministerstva sešli. Na věc ale mají poněkud odlišný pohled. Jako příklad mluvčí uvádí, že samovolnou obnovu není možné nechat běžet v místě, které nebylo trvale vyňato ze zemědělského půdního fondu. „Trvalé vynětí je přitom mnohonásobně dražší než dočasné. Otázkou tedy je, kdo by vynětí hradil – pokud těžební organizace, finanční výsledek sukcese pro ni zřejmě zajímavý nebude,“ uvádí MŽP. Miroslav Hátle, jeden z autorů stanoviska, souhlasí s tím, že vysoký poplatek za trvalé vynětí ze zemědělského půdního fondu může být důvodem, proč někteří rekultivátoři nebo vlastníci pozemků nechtějí nechat prostor přirozené sukcesi. Zároveň ale dodává, že by se mohl změnit zákon tak, aby se právě v případě přírodních rekultivací odnětí z půdního fondu platit nemuselo nebo by aspoň mohla být snížena jeho výše.

MŽP naopak namítá, že v případě trvalého vynětí z půdního fondu a vzniku sukcesní plochy by bylo daleko jednodušší její budoucí zastavění – to by podle MŽP nahrávalo obcházení zákona o ochraně půdy a spekulantům. Podobně prý není jasné, jak by byly řešeny vlastnické vztahy a změna územního plánu. „Je-li majitelem půdy soukromý zemědělec a půdu těžaři pouze pronajímá, je logické, že po ukončení těžební činnosti počítá s pokračováním své zemědělské činnosti,“ argumentuje MŽP.

Z hlediska ministerstva tak záleží na každé konkrétní rekultivaci a celou problematiku není možné zobecňovat. Proto MŽP nebude prosazovat ani pětinový podíl samovolné obnovy pro každou plochu, na níž probíhá rekultivace. „Dvacet procent je totiž někdy moc a někdy málo,“ argumentuje Jarmila Krebsová z MŽP. „Když v dotěžené cihelně na předměstí velkého města, kde jsou ceny pozemků vysoké a pozemky už dávno prodané pro budoucí zástavbu, budeme nutit majitele stavebních parcel k tomu, aby se vzdal 20 % svého majetku a věnoval ho sukcesi, uspějeme jen velmi těžko. Naopak v případě těžby písku „nasucho“ na nekvalitní zemědělské půdě nebo v případě vápencových lomů v lesním porostu je 20 % zbytečně málo.“

Stanovení pevného podílu přírodě blízkých forem obnovy se moc nelíbí ani ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO). Důvodem je především různorodost prováděných rekultivačních prací. „Například svahové části rekultivovaných ploch musejí být stabilizovány travní výsadbou a mělce kořenícími keři, a to z důvodu zamezení vodní eroze. Stejně tak v případě, že rekultivované plochy jsou přímo v územích měst nebo obcí nebo na ně bezprostředně navazují, je nezbytné zajistit rychlý vegetační pokryv z důvodu zamezení prašnosti,“ uvádí příklady Matyáš Vitík z tiskového oddělení MPO. I jeho ministerstvo se však k samovolné obnově přinejmenším slovně hlásí: „MPO se plně ztotožňuje s názorem, že spontánní ekologická sukcese má mimořádný potenciál při ekologické a estetické obnově ploch narušených těžbou a že umožňuje výrazné snížení nákladů na rekultivace. MPO aktivně podporuje, aby byl ve vybraných rekultivačních projektech ponechán určitý podíl plochy přírodě blízkým formám obnovy,“ stojí v ministerském mailu. Jako příklad je pak uváděna rekultivace výsypky Lítov, v jejímž projektu prý MPO letos v únoru doporučilo provést změnu a ponechat 13 hektarů přirozené sukcesi.

Otázkou tak zůstává, zda zástupci MŽP a MPO podporují samovolnou obnovu i při posuzování projektů, které jsou placeny z oněch výše zmíněných víc než 35 miliard Kč určených na řešení ekologických škod po těžbě uhlí. Kvůli těmto financím totiž vznikly meziresortní komise, které na jejich přidělování dohlížejí. Členy komisí jsou představitelé několika ministerstev, Českého báňského úřadu, příslušných krajů a taky zástupci hospodářských a sociálních rad z dotčeného území. Celý systém funguje tak, že zástupci státních podniků, krajů nebo přímo postižených obcí předkládají příslušným meziresortním komisím záměry projektů, jež mají řešit problémy v daném regionu. Komise je zhodnotí a případně schválí. Předkladatel projektu pak dopracuje dokumentaci tak, aby bylo možné vyhlásit veřejnou zakázku na dodavatele prací. Veřejnou zakázku následně vypíše ministerstvo financí. Hodnotící komise (to je komise složená rovněž ze zástupců výše uvedených institucí, jde ale zpravidla o jiné osoby než v tzv. meziresortní komisi) pak vyberou ve veřejné obchodní soutěži dodavatele prací.

„Zástupci MŽP při posuzování projektů samozřejmě přihlížejí k parametrům zdůrazňujícím ekologická hlediska,“ píše k tomu obecně mluvčí MŽP Jarmila Krebsová. MPO zase Ekolistu odpovědělo, že jeho zástupci (zástupci MPO jsou předsedy meziresortních komisí) posuzují projekty až ve fázi, kdy jsou definitivně zpracované, a hledí se především na to, aby vyhovovaly podmínkám z usnesení vlády a zákonům. Dotyčné zákony a usnesení se ovšem samovolnou obnovou nijak nezabývají. MPO však zároveň zdůrazňuje, že při posuzování pečlivě dbá na požadavky orgánů ochrany životního prostředí. MŽP Ekolistu na přímou otázku, zda jeho zástupci v komisích prosazovali nebo prosazují, aby byl v rekultivačních projektech ponechán nějaký podíl území samovolné obnově, neodpovědělo. Místo toho jeho mluvčí píše, že při výběru jednotlivých projektů je patrný ekologický náhled. Tím MŽP rozumí například tvorbu a obnovu lesních porostů, zemědělských pozemků, krajinné zeleně, biokoridorů a biocenter, území pro volný čas, ekologicky a přírodovědně orientovaných území nebo stavebních pozemků, tedy spoustu příkladů, pod nimiž se můžou docela dobře skrývat technické rekultivace. Mluvčí rovněž připomíná, že MŽP má v meziresortní komisi pouze jeden hlas – při posuzování se pak prý přihlíží hlavně k názorům a požadavkům zástupců regionu, kteří prosazují projekty zaručující jeho ekonomický rozvoj.

Radovesická výsypka před rekultivací Radovesická výsypka po rekultivaci
Radovesická výsypka před rekultivací (vlevo) a po ní (vpravo).
Licence: Souhlas s použitím na Ekolistu.cz u článku o rekultivacích
Foto: Radim Lokoč

Přes to všechno se na několika místech podařilo dát samovolné obnově prostor – například na Podkrušnohorské výsypce na Sokolovsku nebo při rekultivaci odvalu Tuchlovice na Kladensku. Tuto rekultivaci vedl Palivový kombinát Ústí a jak Ekolistu napsal jeho náměstek Igor Němec, odval musel být v některých místech ucpán zeminou, snížen a stabilizován, aby se tak zabránilo procesům (například erozi), v jejichž důsledku by mohlo dojít k samovznícení odvalu. Vedle toho ovšem byla ponechána část výsypky přirozené sukcesi, a to i díky posudkům MŽP a díky podrobné studii Ústavu pro ekopolitiku o haldách na Kladensku, jejíž vznik finančně podpořilo rovněž MŽP.

MPO k utrácení vládních peněz ještě dodává, že ne všechny finance směřované na revitalizaci narušených oblastí nutně plynou na rekultivace. V Moravskoslezském kraji je z těchto peněz například financováno i odstraňování nekontrolovaných výstupů metanu na povrch, čerpání důlních vod ze zatopených dolů nebo odstraňování škod po hutnické činnosti apod. „Samotné rekultivační práce vedle sanačních prací tvoří v tomto spektru činností pouze malý zlomek vynaložených nákladů,“ uvádí Matyáš Vitík z MPO.

Kolik stojí hektar?

I tak ale zůstává objem financí na technické rekultivace obrovský. Například v listopadu loňského roku uzavřelo ministerstvo financí se sdružením firem, jež vede Viamont DSP, jednu z mnoha smluv na technickou rekultivaci Radovesické výsypky na Mostecku. „Úkolem terénních úprav je upravit svahovou partii do sklonu vyhovujícímu následnému lesnickému typu rekultivace a upravit náhorní plošiny pro typ rekultivace ostatní veřejná zeleň,“ stojí ve stručném popisu zakázky, jejíž cena je 230 milionů Kč bez DPH.

Proč jsou technické rekultivace tak drahé? Pohled podniku, který naprostou většinu rekultivací uskutečňuje technicky, přibližuje Igor Němec z Palivového kombinátu Ústí (PKÚ). Obecně podle něj záleží na stavu, v jakém se místo určené k rekultivaci nachází. Před vlastní lesnickou, zemědělskou nebo jinou rekultivací se území musí uvést do stabilního stavu, například se musí sesvahovat, aby nedocházelo k sesuvům zemin, dál je třeba doplnit alespoň minimální komunikační sítí a upravit podklad pro to, aby pak mohla být prováděna biologická rekultivace včetně následné péče. To například znamená, že po ploše by měl mít možnost projekt traktor nebo sekačka. „Rekultivované plochy mají rozměry ve stovkách hektarů, proto není možné zajišťovat následnou péči (spočívající kromě jiného i v kosení ploch) pouze ručním způsobem,“ vysvětluje Igor Němec. Pokud je místo po těžbě v dobrém stavu, pohybuje se podle údajů PKÚ průměrná cena rekultivace jednoho hektaru v rozmezí od 0,9–1,3 milionu Kč. Z této částky tvoří přibližně 30 % terénní úpravy, zbytek činí biologická rekultivace (například lesnická nebo zemědělská) s přepokládanou pěstební péčí přibližně devět let.

Podle Igora Němce je možné ponechat místo samovolné obnově pouze na odvalech, kde už vznikly stabilní svahové poměry. Na výsypkách povrchových dolů je podle něj nutné provádět terénní úpravy. „Z tohoto důvodu je přirozená sukcese využívána především na starých odvalech po hlubinné těžbě uhlí,“ píše v mailu Igor Němec. Odhadnout, jak velká část z rekultivovaných ploch je v současnosti samovolné obnově ponechávána, je podle něj obtížné. PKÚ se ale prý spontánní obnově nebrání: „V území, kde není nutné provádět terénní úpravy nebo sanační opatření a kde už došlo k samovolnému náletu lesních dřevin, je ze strany PKÚ doporučováno náletové dřeviny ponechat jako přirozenou sukcesi a začlenit je do celkového konceptu rekultivace.“

Na otázku, zda by PKÚ podpořil zavedení povinnosti ponechávat nějaký podíl revitalizovaných ploch přirozené sukcesi, pak Igor Němec odpovídá: „Domníváme se, že na takto postavenou otázku by kladně odpověděla jakákoliv organizace zajišťující těžbu nerostných surovin, a to především z důvodu úspory finančních prostředků.“ Zároveň ale upozorňuje, že jakákoli těžební organizace nemá žádné pravomoci ohledně změn zákonů.

Sukcesní budoucnost

Podle údajů Geofondu je v ČR v současnosti těžbou dotčeno přibližně 60 000 hektarů území. Zcela rekultivováno prý dosud bylo přibližně 20 000 hektarů. V posledních deseti letech byla každý rok zahájena rekultivace v průměru na přibližně tisíci hektarech, na trochu menší ploše (přibližně 700 ha) byly v průměru rekultivace každoročně ukončeny. Kromě vládních výdajů plynou do rekultivací i peníze samotných firem, jež kvůli tomu musejí vytvářet finanční rezervy. Na konci roku 2007 jejich objem činil necelých 15 miliard Kč. Jde tedy o obrovské částky. Zda se nakonec zákony změní ve prospěch samovolné obnovy, je v současnosti těžké odhadovat. MŽP na konci minulého roku společně s autory výše zmíněného stanoviska vytypovalo slabé a silné stránky rekultivací z hlediska legislativy, finančních toků, vlastnických vztahů a výsledných dopadů a jednání dál pokračují. Podle MPO naopak „není zřejmé, že by dosavadní právní úprava nebo podzákonné normy bránily ve využívání tohoto způsobu (myšlena přirozená sukcese – pozn. aut.) obnovy území postiženého těžební činností“.

Hřídelecká hůra
Přírodní památka Hřídelecká hůra nedaleko Lázní Bělohrad. Chráněna jsou naleziště vzácných nerostů, hůra je ale i dokladem, jak dříve těžené místo může zpestřovat okolní krajinu.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Ať už se zákony změní, nebo ne, ploch ponechaných samovolné obnově bude nejspíš přibývat. Jak říká biolog Ivo Přikryl ze společnosti ENKI, důležité je, aby se přírodovědci a ochranářští úředníci s rekultivátory domlouvali včas. „Jakmile je hotový projekt, je obtížné ho změnit, i když by se stále ušetřilo,“ uvádí Přikryl. Z jeho osobních zkušeností přitom vyplývá, že se vždy dají domluvit kompromisy vyhovující oběma stranám. „Neříkám že všichni, ale většina lidí, která rekultivace dělá, má pro přírodě blízké formy obnovy pochopení. Sami mají špatný pocit z toho, že jsou tlačeni k tomu, aby nějaké hezké prostředí zplanýrovali a místo něj udělali zemědělskou rekultivaci, kterou nikdo nebude využívat.“

Ostatně i MŽP Ekolistu napsalo, že bude usilovat o to, „aby se rekultivace formou přirozené sukcese stala legislativně, vlastnicky i ekonomicky průchozí variantou revitalizační činnosti a aby se stala součástí vydávaných rozhodnutí obvodních báňských úřadů“.

Podle Jiřího Řehounka ze sdružení Calla je už dnes situace poměrně dobrá v některých chráněných krajinných oblastech – jako příklad uvádí CHKO Třeboňsko. Miroslav Hátle ze správy této krajinné oblasti pak přidává, že referáty životního prostředí na krajských úřadech a v obcích se musejí snažit prosadit samovolnou obnovu už při přípravách těžby. Zvlášť v případě velkých ložisek (z hlediska státu jde tzv. výhradní ložiska) mají hned několik možností svůj názor uplatnit. „Pokud svou práci dělají aspoň trochu dobře a nevykašlou se na to, tak se k záměrům na těžbu musejí dostat,“ říká Miroslav Hátle. V případě výhradních ložisek se musí stanovit dobývací prostor a už k tomu se orgány ochrany přírody vyjadřují. Pokud je těžební záměr opravdu velký, musí projít ještě procesem EIA (posouzení jeho vlivu na životní prostředí), což je další příležitost pro ochranářské úředníky. Před zahájením težby navíc následuje tzv. povolení hornické činnosti, jehož součástí je vypracování tzv. plánu otvírky, přípravy a dobývání (POPD) – tento plán je s ochranou přírody rovněž projednáván. „Ve všech těchto dokumentacích jsou i plány na rekultivaci těženého prostoru, v POPD i poměrně detailní. Orgány ochrany přírody se tedy do jejich připomínkování musejí aktivně zapojit a pak mají šanci dosáhnout například onoho 20% podílu přirozené sukcese,“ nabádá Miroslav Hátle.

Postupné zlepšování situace vidí i biolog Karel Prach. Jak ale říká, mohla by být samovolná obnova přijímána daleko rychleji. Sám přitom vyjadřuje jisté pochopení i pro technické rekultivace: „Když s tím před desítkami let začínali, nebylo to úplně špatné, protože nerekultivované plochy byly opravdu rozsáhlé. Jenže dneska, kdy už je skoro všechno technicky zrekultivováno, je to zbytečné.“ Navíc připomíná, že jsme v poznání o dost dál než před 30 lety. Z desetiletí zkušeností vyplývá, že spontánní zarůstání je velmi příznivé jak pro organismy, tak pro vzhled krajiny. „Nejde o to, že bychom si technickými rekultivacemi zadělávali na problémy. Jde o to, že se nesmírně ochuzujeme – jak o hodnotnou krajinu, tak o peníze,“ uzavírá Karel Prach.

Další informace:
Stanovisko vědců a dalších odborných pracovníků k problematice obnovy těžbou narušených území bylo v době zveřejnění tohoto článku na této adrese: http://www.calla.cz/piskovny/mem.php

V časopise pro popularizaci biologie Živa bude po celý rok 2009 vycházet seriál článků, které se věnují ekologii obnovy. Podrobněji jsou v nich popsány nejen výsledky samovolné přírodní obnovy na místech narušených těžbou surovin, ale i na deponiích průmyslových substrátů, na odkalištích elektrárenských popílků, na zemědělské půdě i v lesích. Při přípravě článku „Rekultivace aneb Jak vyhodit (nebo ušetřit) miliardy“ autor vycházel mimo jiné z rukopisu prvních dvou dílů tohoto seriálu.

Autor článku se snažil získat informace o postoji k rekultivacím rovněž od ministerstva financí, od Sokolovské uhelné a od skupiny Czech Coal. Zmíněné instituce potvrdily obdržení otázek, bohužel na ně před dokončením článku nezareagovaly.

Jan Stejskal
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě
reklama

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist