Rekultivace těžebních prostorů je podle vědců jen drahá likvidace ohrožených druhů
„Těžba nerostných surovin představuje samozřejmě velký zásah do krajiny. Paradoxně však také vytváří stanoviště, s nimiž se v okolní doslova přehnojené krajině běžně nesetkáme, např. písčiny, suché trávníky, tůně či mokřady. Ihned po vytvoření osídlí tato stanoviště celá řada ohrožených druhů,“ říká Jiří Řehounek, který se v nevládní organizaci Calla zabývá obnovou těžebních prostorů.
Rostliny, živočichové či houby osídlující aktivní i opuštěné těžebny mají jednu společnou vlastnost. Vyhledávají místa s malým množstvím živin v půdě či vodě. Zdejší rostliny nesnášejí konkurenci jiných druhů – příkladem může být kriticky ohrožená plavuňka zaplavovaná. Z živočichů můžeme jmenovat např. obojživelníky nebo samotářské včely, které hnízdí na suchých místech bez vegetace a patří k vůbec nejohroženějším skupinám živočichů u nás. Téměř všechny vzácné a ohrožené druhy však spolehlivě zlikviduje lesnická nebo zemědělská rekultivace.
„Naše výzkumy ukazují, že lesnické rekultivace, jaké známe z valné většiny těžebních prostorů, vytvářejí velice homogenní prostředí a snižují tak biologickou rozmanitost. Obvykle se totiž jedná o monokultury borovice lesní,“ vysvětluje botanička Lenka Šebelíková z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, která se profesně zabývá obnovou vytěžených pískoven.
Alternativa přitom podle Řehounka existuje. Jmenuje se přírodě blízká obnova a vychází z respektu k přírodním procesům. Jejím základem je vytvoření různorodého terénu po ukončení těžby, protože rozmanitější přírodní podmínky poskytují prostor většímu množství druhů. Následně jsou pískovny či kamenolomy ponechány samovolnému vývoji, do něhož člověk nezasahuje vůbec nebo pouze mírně.
„Ponechání těžebního prostoru samovolnému vývoji se projeví na zvýšení druhové rozmanitosti. Pikantní přitom je, že onen samovolný vývoj vede v horizontu dvaceti let na většině našeho území ke vzniku lesa, ovšem druhově i věkově různorodějšího než borová monokultura,“ doplňuje Lenka Šebelíková.
Přírodě blízká obnova se stala běžnou součástí rekultivací v řadě evropských zemí. Dobře se doplňuje i s rekreačním využitím těžebních prostorů, např. s koupáním, turistikou či geocachingem, protože občasné narušování povrchu rekreanty zdejším ohroženým druhům prospívá. Větší využívání přírodě blízké obnovy má navíc širokou podporu mezi vědci, ochránci přírody i těžebními firmami.
Nedávno došlo i v ČR k první legislativní změně, která využití pískoven či kamenolomů pro ochranu přírody podpořila. Novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu totiž umožnila v omezené míře měnit staré rekultivační plány, které často platí již desítky let, ve prospěch ochrany přírody.
„Osobně doufám, že jde o první legislativní vlaštovku, která odstartuje nový trend. Nikdo z nás určitě nepožaduje, aby se přírodě blízká obnova stala jediným možným způsobem rekultivací. Jde nám spíše o zrovnoprávnění tohoto progresivního a výrazně levnějšího způsobu péče o krajinu s dosud převažujícími lesnickými a zemědělskými rekultivacemi. V rekultivovaných těžebních prostorech by se měl najít prostor jak pro zemědělskou půdu a hospodářské lesy, tak i pro rekreaci a ochranu přírody,“ uzavírá Jiří Řehounek.
reklama
