Slunéčka o své jedovatosti nelžou
Slunéčka nemusí být jen červená a se sedmi tečkami. Spousta druhů se může pochlubit nápadnými oranžovými a žlutými barvami, ale narazíme i na „maskované“ zástupce druhů s hnědými krovkami. Lina María Arenasová, studentka z Centra Ekologie a ochrany přírody při Univerzitě v Exeteru, přinesla mezi barevné variace berušek řád. Jak říká: „Zabarvení krovek slunéček jasně odráží, jak výrazně toxická vůči svému okolí jsou.“
Aby své hypotézy podložila Arenasová solidními argumenty, otestovala sílu jedu na hrotnatkách, drobných vodních korýších. Toxické látky získané od pěti v Británii nejběžnějších druhů slunéček rozpouštěla v kádinkách a pak sledovala, jaká bude mortalita hrotnatek. A skutečně: čím jasnější bylo zabarvení sledovaných druhů slunéček, tím toxičtější byla jejich obranná látka.
Mnohem zajímavější ale je, že ptáci, hlavní predátoři poletujících slunéček, se tomuto výstražnému signálu naučili dobře rozumět. Může za to především fakt, že slunéčka jsou upřímná a o své jedovatosti záměrně nelžou. Tím, že jejich signál předává skutečnou informaci o koncentraci toxických alkaloidů (které je činí hořkými, nepoživatelnými až jedovatými), ptáci si po několika pokusech na jasně zbarvené berušky dají raději pozor.
„Nenápadné hnědo-šedé slunéčko lesní má skutečně nízkou koncentraci obranných látek, a tak raději sází na to, aby nebylo příliš vidět,“ popisuje mechanismus Arenas. „Zatímco o poznání více sebevědomější a nápadnější slunéčko dvoutečné létá volně v povětří, protože disponuje silnou obranou vůči predátorům.“
Společně s kolegou Martinem Stevensem pak vyzkoušela ještě reakci ptáků. Nejprve nasnímali krovky různých druhů slunéček kamerou citlivou vůči ultrafialovému záření, aby si je mohli prohlédnout „ptačíma očima“. Poté vyrobili několik maket slunéček odpovídající svým zabarvením různé toxicitě a předložili tuto pochoutku ptákům. Ptáci si skutečně přednostně vybírali ta slunéčka, která poctivě informovala o tom, že nejsou jedovatá.
reklama
