Smutný osud holuba stěhovavavého: vyhynout nemusel, kdybychom se místo záchrany pokusili ho jen chránit
Předně je ale potřeba představit příběh hlavního hrdiny celého výzkumu, holuba stěhovavého. Už to samo je poněkud zvláštní, protože ještě před dvěma stoletími aspiroval tento šedomodrý pták s dlouhým ocasem na post nejpočetnějšího letce světa. Třeba v USA jej znal každý. Jeho hejna tvořila 40 % živé hmoty vznášející se v ovzduší nad Spojenými státy, a i ty nejpesimističtější odhady jeho početnosti hovořily o 3-5 miliardách kusů. Holubí hnízdní kolonie „pod jejichž tíhou se lámaly stromy“ měly rozměry obvykle 16 x 5 kilometrů. Holub stěhovavý byl ze strany lidí pro své chutné maso vždy předmětem organizovaného lovu, ať už původními obyvateli Ameriky, nebo později evropskými kolonizátory. A jedni i druzí považovali za nemožné, že by tento nejpočetnější ptačí druh mohl vůbec kdy být vyhuben. Indiáni i osadníci se ale mýlili.
Ještě v roce 1870, kdy už byly počty holubů stěhovavých značně regulovány, bylo 8. dubna ve státě Michigan pozorováno hejno „které na osm hodin zastínilo Slunce“ a vytvořilo tah široký 500 metrů a dlouhý 1600 kilometrů. Zdá se tedy neuvěřitelné, že i při takové mase jedinců nakonec došlo k zániku. Postarali se o to hlavně střelci, kteří ptáky využívali jako živé terče (byli mnohem levnější, než dnešní asfaltoví holubi na cvičné střelby). A také odlesnění lidmi kolonizovaných území spolu s rozvojem železnice. Ta totiž lovcům umožnila snadno dosáhnout hejna na vzdálených hnízdištích. Restaurace města New York odebíraly kolem 300 000 kusů ročně a v michiganském Green Rapids dokázali v roce 1874 postřílet během jediného dne 235 200 ptáků. Od roku 1888, kdy bylo vybito poslední velké hejno, se holubi ve volné přírodě už nerozmnožovali.
Jejich životní strategie sdílené ochrany totiž byla založena na rozmnožování ve velkých hnízdních koloniích. Populace rychle stárla a bez hnízdění a mladých hynula. Odchycené exempláře, pozůstatky kdysi miliardových hejn, držela zoologická zahrada v Cincinnati, kde také 1. 9. 1914 zemřel poslední jedinec. A jak s tímto tragickým příběhem souvisí aktuální výzkum Univerzity v Kentu, na kterém se podíleli i jejich kolegové z Německa a Spojených států amerických? Poměrně zásadním způsobem. Na základě odběru genetických vzorků z vycpaných muzeálních exponátů holubů stěhovavých totiž konstatovali, že tento vyhynulý druh nepodstoupil tzv. funkční extinkci. Co to ale znamená?
Funkční extinkce je chápána jako totální selhání reprodukce daného druhu, kdy suma nově narozených jedinců již není schopna pokrýt početní ztráty dospělců. Tento model vymření druhu například popisuje situaci, kdy se ve volné přírodě ještě nachází relativně dost živých exemplářů, ale například kvůli svému zdravotnímu stavu nebo vzájemné příbuznosti už nejsou schopni dát základ znovu životaschopné populaci. Jinými slovy, je to situace, kdy je teoreticky možné ještě takový vymřením ohrožený druh zachraňovat. Například odchytem vybraných jedinců z volné přírody, jejich pečlivou genetickou selekcí a opatrným rozmnožováním v zajetí. A, rovněž teoreticky, je možné takový druh po letech navrátit zpět do přírody.
Jenže podle výzkumníků z Kentu holub stěhovavý fází funkční extinkce neprošel. Jeho populace sice zažila rapidní a drastický pokles počtu, ale byla pořád schopna obnovy. Holub stěhovavý nepotřeboval zachraňovat, ale chránit. Důsledná ochrana v podobě hájení a zákazu odstřelu by dokázala vyhynutí holubů zabránit. A z toho vyplývají i závěry pro současnou globální ochranářskou praxi. Po celém světě je totiž řada ohrožených druhů, z nichž zdaleka ne všechny potřebují zachraňovat. U některých by stačilo jen je účinně chránit. Samotná „záchrana“ druhu, například formou chovu v zajetí, je totiž velmi nákladný a dlouhodobý proces, s nepříliš jistým výsledkem v případě návratu daného druhu zpět do přírody. A peníze vynaložené na záchranu druhu, která není nezbytná, by bylo možné využít na ochranu druhů ve volné přírodě.
Vedoucí autor studie David Roberts z Durrellova institutu ochrany a ekologie dodává, že pro holuba stěhovavého už je samozřejmě pozdě. „Na druhé straně nám to dává prostor snažit se u ohrožených druhů včas odhalit nastupující funkční extinkci a takové druhy se snažit zachraňovat. V případě holuba stěhovavého nebylo zapotřebí uchylovat se k chovu v zajetí, postačilo by, kdyby byl včas přijat návrh na změnu federální legislativy.“
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
