http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/zlata-horecka-na-sibiri-ilegalni-hledaci-mamutoviny-za-sebou-nechavaji-znicenou-krajinu-a-mrtvou-reku
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Zlatá horečka na Sibiři: Ilegální hledači mamutoviny za sebou nechávají zničenou krajinu a mrtvou řeku Video

22.9.2016 01:45 | PRAHA (Ekolist.cz)
Štěstí se neusměje na každého a je to tvrdá a špinavá práce. Ze škod na přírodě si ale hledači klů těžkou hlavu nedělají. Ilustrační snímek.
Štěstí se neusměje na každého a je to tvrdá a špinavá práce. Ze škod na přírodě si ale hledači klů těžkou hlavu nedělají. Ilustrační snímek.
Fotograf Amos Chapple, donedávna ještě dlouholetý spolupracovník deníku Herald, se pustil téměř na vlastní pěst do odvážného projektu. Rozhodl se uplatit několik ruských sběračů mamutoviny, aby jej vzali do sibiřských končin tajgy Jakutska s sebou, a on se tak na vlastní oči mohl přesvědčit o tom, nakolik je sběr této přírodniny z hlediska životního prostředí v pořádku. Díky jeho zvědavosti tak vznikl unikátní dokumentární materiál, který ukazuje, jak hledání mamutoviny v permafrostu probíhá a jaké jsou jeho dopady na krajinu a řeku.
 

Většina ze známých poddruhů mamutů vyhynula na konci poslední doby ledové, zhruba v rozmezí 18-13 000 let před naším letopočtem. Některé lokální populace pravděpodobně přežívaly v izolovaných kapsách podél severní hranice svého výskytu (na Aljašce, v okolí Beringovy úžiny a na východu Sibiře), ještě před 12 000 lety. Ale ani ty svému osudu neunikly, stejně jako populace srstnatých nosorožců a dalších charismatických zástupců megafauny. Z drtivé většiny těchto mnohatunových zvířat se na území Evropy dodnes nedochovalo prakticky nic, pokud tedy pomineme ojedinělé kosterní nálezy z odpadních jam po hostinách pravěkých lovců a vzácná zachovalá torza zakonzervovaná bažinami. V mrazivých pustinách dálného severu, v zemi věčného ledu nebo alespoň trvale zamrzlé půdy, je ale situace odlišná.



Na fenomén nelegálních sběračů mamutoviny poprvé upozornila v roce 2013 svou fotoreportáží Jevgenija Arbugaeva (National Geographic, The New Yorker a Time). Tehdy ale její zpráva o podivném počínání obyvatel města Tiksi v republice Sacha u Moře Laptěvů poněkud zapadla. Zdejší lidé se totiž soustředili hlavně na sběr mamutích klů zafixovaných v pobřežních jílovitých stěnách, které postupně nahlodávalo moře. Nedocházelo tu k masivnímu narušení životnímu prostředí a ve své podstatě se jednalo o regionální kuriozitu se sběrem „pravěké slonoviny“. Přínos této ruské fotografky ale spočíval především v tom, že už před třemi lety poukázala na existenci mezinárodního trhu s mamutovinou a na zažitou praxi výkupčích, objíždějících vesnice v Jakutsku. Přímo do centra dění pronikl až Chapple, který spolu s partou sběračů mamutoviny vyrazil do terénu.

Chladné klima a sníh se postaral o fixaci mršin mamutů v namrzlém substrátu jako ta nejlepší lednička. S postupem staletí sice ze zvířat konzervovaných sibiřským mrazem zmizela svalovina a srst, ale mamuti se tu v podobě kosterních pozůstatků dochovali ve srovnatelně lepším stavu, než ve zbytku Evropy. Spolu s následovným oteplením, narušením permafrostu (trvale zamrzlé půdy) a působením abiotických vlivů začínají na počátku devatenáctého století první mamutí mršiny zvolna vystupovat na povrch. Někdy postačil erozní posun svahu, jindy zapracovaly silné deště, nebo mořský příboj. Kosti, zejména rozložité a dlouhé kly, pochopitelně lákaly místní obyvatele. Jejich sběr, podporovaný zejména vládou v carském Rusku, začal být finančně výnosným byznysem. A to i přes to, že cena mamutoviny byla oproti slonovině asi třetinová.

Už tehdy platilo, že hlavním odbytištěm pro mamutovinu je asijský východ. Ale protože nebyla dostupná žádná pokročilá technika, nebylo možné cíleně dobývat ostatky pravěkých chobotnatců ze zatuhlé země. Sběr byl tedy spíše paběrkováním po tajze, než nějakou systematickou aktivitou. S postupem času se pak od této praxe pro její časovou náročnost a celkovou neefektivitu upouštělo. Na nahodilé bohatství vystupující zpod země možná zapomněli po několika desetiletích státní úředníci, ale nikoliv lidé žijící na Sibiři. Zvlášť, když se poptávka po tomto zboží v průběhu let zvyšovala, stejně jako cena. Dnes už obchod s mamutovinou ve vší tichosti opět slibně kvete. Jak dokládá Chapple pořízenými snímky i osobní zkušeností, za zisky „sběračů“ tentokrát stojí výrazná pomoc těžké techniky, stejně jako bezohledná likvidace okolní přírody.

Mamutovina se chápe jako etický zdroj slonoviny. Nemusí se kvůli ní zabít ohrožený slon. Škody na přírodě jsou ale veliké. Ilustrační snímek.
Mamutovina se chápe jako etický zdroj slonoviny. Nemusí se kvůli ní zabít ohrožený slon. Škody na přírodě jsou ale veliké. Ilustrační snímek.

Chapple zaplatil jedné skupině sběračů mamutoviny za převoz na lokalitu kdesi v Jakutsku, jejíž přesné umístění se zavázal neprozradit. Přeci jen, je to naleziště „pět hodin cesty po řece od nejbližšího města“ na kterém alespoň teoreticky leží miliony dolarů v nepravé slonovině. S nimi tu pak dva týdny pobýval a sledoval je při práci. Ani zaplacené peníze z něj však neudělaly mezi sběrači vítaného návštěvníka. „Prakticky celý první týden jsem tam jen umýval nádobí a štípal dříví,“ prozradil v rozhovoru pro australský Daily Mail. „Nikdo se nechtěl nechat fotit, takže jsem vlastně jen čekal, než je přestane bavit mě pořád okřikovat a odhánět.“ Po sedmi dnech se dočkal a mohl skutečně objektivem nahlédnout pod zablácené ruce sběračů. Prakticky tak mohl zjistit, že samotný sběr je až tou poslední fází při dobývání mamutoviny. Ceněné kly totiž ve valné většině případů dosud leží pod povrchem a sběrači je musí pracně dobývat.

Jejich základním pracovním nástrojem jsou mohutná výkonná čerpadla, která nasávají vodu z řeky. Sběrači pak s pomocí tlaku vody rozrušují horninu v místech, kde podle jejich zkušeností může ležet mamutí kel. Na lokalitě, kterou Chapple navštívil, se nacházelo 50 - 60 sběračů. Výtěžnost tohoto místa mu potvrdili sami, s tím, že se zde dříve pravděpodobně nacházela bažina, kde řada mamutů utonula. I tak ale obnášelo nalezení jediného klu odrušení celých svahů a kopců proudem vody. „Malé údolíčko se brzy zcela zaplnilo dýmem z motorů čerpadel a kalná jílovitá splavenina zabarvila řeku do hněda.“ Nález jednotlivých kostí nebo lebky byl vítán s nadšením a očekáváním. „Říkali, že od lebky se kly nachází obvykle v deseti až dvacetimetrové vzdálenosti. Někdy se ale hloubily do svahů celé tunely, někdy dlouhé až šedesát metrů, a bez úspěchu.“

Každý nález je sběrači hojně zapíjen. Po dnech nekonečně stereotypní práce v zimě, bahně a hejnech komárů je objev mamutoviny skutečně důvodem k radosti. „Zhruba 65 kilo vážící kel může být obratem prodán za 34 000 dolarů,“ popisuje rutinu Chapple. „Dva muži, kteří jej našli, dokázali během týdne narazit na tři další. Jeden z nich vážil 72 kilogramů.“ V nejchudších vesnicích Ruska a celé Sibiře se tak ze sběračů mohou brzy stát dolaroví milionáři.

Jenže nic není zadarmo. Výsledkem honby za bílým zlatem je zdevastovaná krajina, znečištěná řeka i půda a kopce prohlodané tunely jako ementál. Jíly a naplaveniny zanáší říční koryto a ropné produkty z paliva pak negativně ovlivňuje celý severský ekosystém. Co je ale horší, je ztráta nenahraditelného historického bohatství. Kvůli „sběratelské“ vášni kohosi v Číně se tu ničí paleontologické klenoty nevyčíslitelné ceny. Smutné je zejména to, že mamutovina z klů je považována za „etickou slonovinu“, protože kvůli ní neumírají živá zvířata. Škody na přírodě jsou ale i tak veliké.

„Sběrače to ale netrápí. Odpovídají stereotypně: hodně dětí, málo peněz. Říkají to i ti bezdětní.“ Jestli ale mají sběrači z něčeho obavy, pak především z nahodilých kontrol ochránců přírody doprovázených policií. Problematický totiž není „povrchový sběr přírodnin“, ale likvidace celých archeologických a paleontologických nalezišť. První tři pokuty (v hodnotě cca 45 dolarů) nikoho s potenciálními desetitisícovými zisky neodstraší. Čtvrtý postih v pořadí by už ale znamenal vězení, kterému se všichni chtějí vyhnout. Sběrači tu tráví dva až tři měsíce v letní sezóně v kuse, otupělí vodkou a výpary z motorů čerpadel. Hledají tu bohatství, ale neuvědomují si, že s každým dalším nálezem o něj přicházejí.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

       
Radomír Dohnal
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Příběhy české přírody
   

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist