Smrt pro stádo žiraf
 |
|
|
Stádo krásných, v divočině pochytaných zvířat čekal ve Dvoře Králové krutý konec.
Licence: Všechna práva vyhrazena
|
|
| Ilustrační foto: Ivan Mikšík/www.natureblink.com |
Josef Vágner, bývalý slavný ředitel královédvorské zoo, dovezl v 60. a 70. letech minulého století do této podkrkonošské zahrady obrovské množství zvířat, prý až 2000 kusů. V roce 1973 mezi nimi bylo i několik desítek žiraf – a právě jejich příběh je v knize různými postavami vyprávěn. Hlavními hrdiny a vypravěči jsou odborník na krevní oběh Emil a náměsíčná dívka Amina. Zatímco Emil má dohlížet na dovoz zvířat z Hamburku do zoo a později i na jejich likvidaci, sirotek Amina je objeví až v zoo a pocítí k nim silnou vnitřní přízeň. Obdiv k žirafám, který se prolíná celou knihou, je ukončen katastrofálním zjištěním – jsou nemocné a celé, téměř padesátihlavé stádo je nutné utratit. Kniha tak končí děsivým masakrem, rozhodnutí odborníků o nákaze zvířat je ale zahaleno nejistotou, protože všichni zúčastnění odmítají o události prozradit cokoli konkrétního. V polovině 70. let tak velké části aktérů příběhu vůbec nebylo jasné, o jakou nemoc přesně jde, ani to, zda žirafy musejí zemřít. Ze strachu před možnými hospodářskými dopady veterinárních opatření se „nejvyšší místa“ rozhodují nemoc ututlat před zahraničím. Vysvětlení, že šlo o nebezpečnou nákazu, mnoho lidí včetně tehdejšího ředitele zoo Josefa Vágnera nevěřilo, jelikož veterináři nepředložili žádné důkazy, například výsledky laboratorních vyšetření. Tohle je základní příběh knihy, který ovšem Ledgardovi slouží i jako kostra pro obecnější podobenství o zajetí, v němž žily nejen žirafy, ale i obyvatelé tehdejšího Československa.
Jonathan Ledgard svou knihu napsal jako román, při shromažďování podkladů se ovšem snažil celé události přijít na kloub a podařilo se mu setkat s celou řadou lidí, kteří o své roli do té doby odmítali mluvit – sešel se dokonce i s jedním ze dvou myslivců, kteří byli donuceni stádo postřílet. Dobrá znalost situace je v knize znát, protože ale Ledgard nechtěl ohrozit dosud žijící aktéry, změnil v textu jména postav i pořadí událostí. Chce-li se tedy člověk dozvědět o důvodech postřílení zvířat něco určitějšího, pak je lepším pramenem článek novinářky Kateřiny Zachovalové Žirafy na odstřel, který vyšel v dubnu 2006 v Lidových novinách. Zachovalová ostatně Ledgardovi s přípravou knihy pomáhala a měla k Ledgardovým zjištěním přístup.
Pokud jde o samotnou Ledgardovu knihu, její vyprávěcí styl je místy trochu slabý a občas málo uvěřitelný. Jedna z hlavních vypravěček příběhu, dívka Amina, například při popisu svého pracovního prostředí, datovaného rokem 1974, říká: „Je tu připíchnutý plakát s jistou československou filmovou hvězdou.“ Že by takhle zněla běžná řeč mladé dívky v roce 1974? Takhle stěnu továrny vidí Skot Ledgard, Amina by spíš řekla, že je na plakátě dejme tomu Jiřina Bohdalová. Postavy v knize tak často nemluví spontánně, ale v jakémsi pseudovyprávění pro zahraničního čtenáře. On vůbec myšlenkový svět knihy občas působí jaksi zjednodušeně. Přibližování atmosféry světa za železnou oponou je předvídatelně šablonovité, podobně je jeden z hlavních hrdinů, kteří příběh vyprávějí, (a možná i Ledgard sám?) trochu naivním darwinistou. V knize vypravuje, že žirafy „mají málo nepřátel, protože se jejich teritorium nachází spíš ve větvích stromů než pod stromy“, z pozorování terénních biologů přitom vyplývá, že žirafí samice a podřízení samci tráví víc než polovinu času spásaním porostů, které jsou v úrovni jejich „ramen“ anebo ještě níž – tedy ve výšce, kam případní potravní konkurenti bez problémů dosáhnou. Podobně zavádějící je i Emilova (Ledgardova?) představa, že evoluci přežily jen ty nejvyšší žirafy. I pokud by člověk věřil v darwinismus, pak by z Darwinovy teorie vyplývalo, že přežily ne ty, které mají nejdelší krky, ale ty, které je mají optimálně dlouhé, což je pochopitelně něco jiného.
Příběh je navíc ovinut místy poněkud nudnými a rozvláčnými popisy toho, co se hrdinům honí hlavou. Ve všelijakých lyrických odbočkách „co by se stalo, kdyby“ se často objevují slavná jména nebo historické události, ovšem bez hlubší souvislosti s vlastním příběhem knihy. Návrat k vyprávění o žirafách pak působí těžkopádně. Třeba při plavbě přes Magdeburk čteme, že se tam zastavil Tycho de Brahe, pak se dozvíme, že objevoval hvězdy pouhým okem, pak že jeden z hrdinů knihy myslí na to, co by asi Tycho viděl, kdyby použil žirafí oči – a následuje poučná pasáž o žirafích očích. V Drážďanech si zase hrdina knihy představuje místo, kde kdysi stávaly varhany, na něž hrával Bach, jinde soutěsku, kterou prošel Goethe atd. Možná se bude někomu tohle žonglování s „kulturou“ líbit, mně ale připadalo, že textu spíš škodí.
Nebylo by ale spravedlivé knihu odsoudit, román totiž přes dílčí výhrady stojí za přečtení. V celém textu se najdou neobyčejně zajímavé pasáže a poslední přibližně třetina knihy, v níž je popisován hlavně masakr žiraf, je strhující. Ledgard ji napsal mnohem razantněji než první dvě třetiny a díky tomu se čte velmi dobře. Dost se nedá ocenit ani to, že se Jonathan Ledgard do tématu vůbec pustil – jen díky němu je tak dnes známo, proč k postřílení žiraf v předvečer 1. máje 1975 ve Dvoře Králové pravděpodobně došlo. Žirafy asi opravdu měly slintavku a z vyjádření veterinářů a epizootologů vyplývá, že šlo zřejmě o nebezpečný africký typ SAT 1, který mohl způsobit obrovské problémy po celé střední Evropě. Zároveň všechno nasvědčuje tomu, že ČSSR tuto nákazu nikdy nenahlásila mezinárodní organizaci Office international des épizooties (Mezinárodní organizace pro nákazy zvířat, v současnosti jde o The World Organisation for Animal Health), což ovšem bylo její zákonnou povinností. Vedení země a hlavní epizootologové tak před světem ututlali potenciálně velmi nebezpečné onemocnění.
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 08-09/2008.
reklama
