http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/vachalova-sumava
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Váchalova Šumava

23.6.2008
„Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo,“ napsal před 80 lety ve své mimořádné knize Šumava umírající a romantická Josef Váchal. Kniha právě vychází znovu a ukazuje, jak hluboce její autor dokázal přírodě porozumět.
 
Josef Váchal
Josef Váchal
Josefu Váchalovi, svérázné osobnosti, významnému českému grafikovi, malíři a spisovateli, se v posledních letech dostává zasloužené pozornosti. Její příčinou i průvodním jevem je vydávání jeho děl českými i zahraničními nakladatelstvími, hojné pořádání větších či menších výstav, konání besed a sympozií, časté zmínky v rozhlase a televizi, avšak taky nejrůznější spekulace a nárůst cen jeho díla v galeriích a antikvariátech, rozdělování ucelených souborů děl na jednotlivé fragmenty za účelem jejich výhodnějšího zpeněžení, diletantské doplňování signatur atd.

Velký ohlas letos vzbudilo vydání jeho monumentální knihy Šumava umírající a romantická. Zásluhou nakladatelství Paseka tak bylo konečně zpřístupněno jedno z nejvýznamnějších děl českého moderního umění široké veřejnosti, jež byla donedávna odkázána pouze na příležitostné skromné ukázky barevných dřevorytů ve výstavních síních. Nakladatelství Paseka se na vydávání Váchalova díla zaměřilo hned po svém vzniku v roce 1990, až teď však podle vyjádření jeho zakladatele Ladislava Horáčka nastala doba, kdy se důstojné vydání největší české knihy po Codexu Gigas ukázalo ekonomicky a technicky uskutečnitelné. Původní kniha váží okolo 20 kilogramů a Josef Váchal ji na začátku 30. let 20. století vytiskl v několika exemplářích – s vlastnoručně zhotovenými literami a zejména s víc než sedmdesáti barevnými dřevoryty, které nemají ve světové grafice obdoby. Kromě obdivuhodného technického provedení vynikají dřevoryty nebývalou barevností (použito 544 barev!), vícerozměrností a hloubkou, kontrastem třpytu světla, sněhu a divoké vody s temnotou a těžkopádností tlejícího materiálu. Některé naznačují naivitu a romantiku starých pověstí, které Váchal obdivoval, jiné jsou spíš surrealistickou oslavou živlů. Právě ona obava z umírání Šumavy a přírody obecně, kterou Váchal vyjádřil jednoznačně v samotném textu, je dokonale ztvárněna v expresívně melancholických obrazech, které text doprovázejí. Už samotná forma dřevorytového zpracování má přitom velký význam – jako by se užitím dřeva uzavíral tématický kruh díla. Výtvarný esejista Jiří Olič o něm ve své stati Německá důkladnost Váchalovy Šumavy napsal: „Síla Váchalovy vize Šumavy není v alegorických kompozicích, ale v obrazech přírody, v personifikaci proplétání, rašení, tlení, bujení, klíčení a zániku. Výtvarnost je na prvním místě. Ale na začátku let třicátých pouhé umění Váchalovi nestačilo. Být umělcem už bylo málo. Váchal chce být hlasem volajícím na poušti. Tvoří výtvarné vize, v nichž dominuje zánik a zmar. Šumava mu je velkou metaforou, proroctvím ekologických katastrof ... Jistě neměl na mysli pouze krásnou knihu, ale ani komplexní gesamtkunstwerk – ukázku, kolik uměleckých druhů ovládá. Spíš to měl být morální apel a varovný signál společnosti, která bloudí a tvrdošíjně setrvává na svých omylech, výraz zděšení nad všeobecnou lhostejností k přírodě a krutostí ke zvířatům.“ Ve 30. letech 20. století se nakonec našel pouze jediný kupec (Jan Nepomuk Schwarzenberg), který byl za knihu ochoten zaplatit plnou cenu 16 800 korun, jež by pokryla umělcovy náklady a měsíce strávené v terénu nad tužkou a papírem a následně v ateliéru nad dřevěnými deskami. Dokud se v 90. letech nedostalo Váchalovo dílo zase na světlo, měla tak o jeho Šumavě povědomí jen hrstka lidí.

Otevřenost očí i srdce

Dílo Josefa Váchala, jenž žil v letech 1884–1969, je nesmírně pestré a rozsáhlé – jeho větší část přitom stále čeká na své objevení. Za mistrova života nebyla jeho tvorba doceněna, což mělo celou řadu příčin na straně Váchalově i na straně veřejnosti a kritiků. Svoji roli sehrál i Váchalův smysl pro spravedlnost a rozhořčení, které se projevovalo nejrůznějšími těžko stravitelnými provokacemi, satirou, humorem a svéráznými pózami. Sám Váchal tušil, že tvoří až pro další generace, a na mnoha místech to hořce komentoval. Z hlediska kunsthistorického i psychologického bylo a je Váchalovo dílo rozebíráno, dáváno do mnohdy obskurních souvislostí a nazíráno ze všech možných úhlů. Víc než kdy dřív však dnes ožívá rovněž civilizační a environmentální stránka jeho myšlenek a pocitů, někdy podceňovaná, jindy přeceňovaná, často zašifrovaná, vždy ale naléhavá a originální jako samotný umělcův duch. Váchalova Šumava samozřejmě obsahuje víc vrstev uměleckého sdělení, v rovině environmentální je však pro dnešek každopádně velkým apelem.

Už v umělcových pamětech se na mnoha místech dočteme o Šumavě. Jako malý chlapec – kromě toho, že tehdy i po celý následující život miloval zvířata – často hleděl na šumavské kopce ze zahrady domu v Písku, kde byl vychováván svými prarodiči. Vzpomínal, že už tehdy ho Boubín lákal a vtahoval do svého pralesa. Poprvé se Váchal dostal na Šumavu v roce 1905, kdy se, už jako začínající výtvarník pobývající v Praze, vypravil se svým malířským náčiním na téměř 300 kilometrů dlouhou pěší cestu z Prahy přes brdskou oblast na Vimpersko, Sušicko a Klatovsko. V té době podnikl ještě řadu dalších úctyhodně dlouhých a fyzicky náročných pěších cest do okolí Prahy, na Křivoklátsko apod., během nichž se u něho prohlubovala láska ke krajině a vnímání barev v ní, výtvarná paměť a imaginace. Kvůli lepšímu soustředění a otevřenosti očí i srdce vůči okolí přitom dával přednost putování o samotě. V době před první světovou válkou zavítal taky na Moravu, kde byl schopen ujít i 70 kilometrů denně.

Josef Váchal: Oka slatí u Neuhütten, dřevoryt z knihy Šumava umírající a romantická, 1931
Josef Váchal: Oka slatí u Neuhütten, dřevoryt z knihy Šumava umírající a romantická, 1931.

Nádherným dílem s motivy přírody je temně barevný dřevorytový cyklus Neprachov, který Váchal vytvořil v létě roku 1914. Na deseti obrazech v něm odkrývá historickou paměť krajiny, nechává se unášet fantazií do 10. století a přináší dech beroucí výjevy kopců, soumračných lesů a bažin v dobách, kdy tuto krajinu obývali naši pohanští předkové. Na posledních dvou listech souboru je zobrazena ves Neprochovy ve Váchalově době – svoje kouzlo si obec dokázala zachovat dodnes.

Za první světové války byl zmítaný umělec odveden a vyslán jako vojín na italskou frontu do překrásného údolí řeky Soča (dnes na území Slovinska), kde i přes otřesné zážitky, všudypřítomnou smrt a ohlušující rachot děl silně vnímal tamní úchvatnou krajinu. Ve volných chvílích se pouštěl do kopců, objevoval nové přírodní živé i neživé tvary, pilně kreslil a modlil se za spásu světa. Ulehnutí do náruče přírody mu bylo snad i jakýmsi občasným anestetikem na přestáté bolesti: „Světová válka, pozorována úhlem Kosmickým, vypukla a řádila jedině k vůli tomu, by dva mravenci, procházejíce se jednoho dne kterousi ze silnic na Soči, nebyli zašlápnuti bosou nohou tamější venkovanky, leč mezi cvočkami bot tisíců procházejících tam vojínů dosti místa našli k zachránění svého života, by jsouce živi mizivě delší čas co mravenci, nepředběhli vývoj událostí rychlejším znovuvtělením ve vyššího tvora a tak předčasně nestali se Kristy nebo Budhy příštími miasmům dnešním, také v lidská těla se vyvíjejícím.“ (J. V. dřevorytce Nový kalendář tolerancý, 1922)

Řada kreseb z té doby je bohužel navždy ztracena, protože se rozptýlily mezi jeho kamarády a důstojníky rakouské armády, u nichž Váchal díky svému výtvarnému umu dosáhl dílčích privilegií. O svých zážitcích na bojištích světové války poutavě vypráví v knize Malíř na frontě, kterou vydala jeho družka Anna Macková v roce 1929 a později nakladatelství Paseka v roce 1996.

Po smrti své manželky Máši v roce 1922 začal Váchal pravidelně se svou novou družkou jezdit na Šumavu. Prošel ji během četných návštěv křížem krážem, navázal přátelský vztah s majitelkou prášilské papírny paní Eggerthovou (od ní později odebíral papír pro svoje dílo), naslouchal vyprávění místních obyvatel a často za jakéhokoli počasí bloudil těžko přístupnými místy centrální Šumavy. Nejdelším pobytem bylo „101 krásných dní“ v roce 1929. Nejdřív o Šumavě napsal strašidelnou povídku Očarovaná Šumava, kolem roku 1927 se pak definitivně rozhodl stvořit o ní velké dílo. V roce 1930 dokonce s Mackovou podnikli cestu na Slovensko, kde chtěl Váchal podle svých slov poznat a porovnat prostředí hor nespoutaných civilizací se šumavským pohořím. Svoje zážitky popsal v rukopisné knize Cesta Slovenskem.

Ještě jedno Váchalovo dílo je skutečně nadčasové: Kázání proti hříchu spěšnosti z roku 1939. Inspirován barokními kázáními v něm na téměř 200 stranách s odzbrojujícím vtipem kritizuje spěch všeho druhu jako průvodní jev současné doby, zejména pak automobilismus. Poté, co dotiskl knihu, srazil jeho matku Annu nákladní automobil, což Váchal vnímal jako pekelnou pomstu za vytvoření tohoto díla. Snad ani netušil, o co aktuálnější bude tato jeho kniha začátkem 21. století.

I v pokročilém věku byla pro Váchala krajina, jež ho obklopovala, nevysychajícím zdrojem inspirace a životodárným prostředím pro existenci. Stáří trávil ve Studeňanech nedaleko Jičína, kde v 50. letech s velkou bolestí nesl postupnou likvidaci statku své družky Anny Mackové spojenou s kácením stromů a přeměnou objektu na traktorovou stanici. Dokud to šlo, podnikal často nejen pěší, ale i cyklistické výlety po okolí. Na samém sklonku života, když už sil ubývalo, chodil aspoň na vycházky se psy.

Josef Váchal: Z pralesa pod Luzným, dřevoryt z knihy Šumava umírající a romantická, 1931
Josef Váchal: Z pralesa pod Luzným, dřevoryt z knihy Šumava umírající a romantická, 1931.

Krása hyne

Závěrem nechme promluvit Váchalovu Šumavu umírající a romantickou: „ŠUMAVA! Valuta ustavičně klesající! Ta tam romantika a kouzlo dovedší strhnouti k nadšení Heyduky a Stiftery, uchvátit realism Klostermanův a Vrchlického k popisné prose. Nyní abys krásu šumavských hvozdů pracně v nejodlehlejších končinách shledával; najdeš-li jednoho léta podobný kousek země, při návštěvě druhé buď jist, že více se s ním neshledáš. Slatě některé a jezera takřka každoročně se zmenšují, vody ztrácejí a lesy mizí.

Regulacemi a přehradami, elektrisací a splavněním řek, rationelním obhospodařováním lesů i nahodilými katastrofami živelnými vyzvání staré kráse šumavského kraje zvolna, ale jistě. Kůrovec a turista, vichřice a užitek velkostatkářů nenáleží ještě k zlům největším; ba, takový Schwarzenberk stal se nejedenkráte zdejšímu kraji a jeho panenskému rázu požehnáním; příčinu vůčihledné zkázy dlužno hledati jinde.

V dnešní zbahnělé době ničemu velkému, krásnému a ušlechtilému nepřející, jest již odvahou říci, že úpadkem přírodních krás vina je pouze přemnožená lidská společnost. Bezzemci i podnikatelé do vnitra lesů se tlačí a venkovský rázu Našich z Holečka lid, jemuž jako tvoru nábožensky založenému příroda a zvláště les nikdy k srdci nepřirostly, postarali se zejména o dnešní stav a vzhled šumavského kdys ráje.

Co dosud velkolepého, jedinečného a typicky krásného na Šumavě, u samých hranic se nachází, ať z té či oné strany, vždy mezi obyvatelstvem německým. Kol osad českých již vše okleštěno a zničeno; kde zrovna nešklebí se suchopár polí, tam střízlivé lesíčky jak u Prahy: pastviny a draha suchá, vody špinavé a zakalený dílem lidským vzduch.

Nikoliv, to není ona krásná ŠUMAVA! Šumava mých snů, cíl toulek každého léta a námět k tomuto dílu slovem i obrazem.

Těším své srdce jedině na Pláních, od Ostrého po Třístoličník, k Bavorskému lesu dolu a nejseverněji i Javorníku; míjím zúmyslně končiny za Knížecím stolcem jižně a východně položené i hor pod Nýrskem: miluji Pláně nejvíce.

Procházím i Královským Hvozdem, touto šumavskou bezmála již „Stromovkou“; projdu i Pošumavím, leč spokojen jsem jedině v místech, kde prapůvodní boj o život dosud zuří, kde vegetaci a tvorům vlastní a přirozený zánik jest schystán, kde živly neomezeně kralují a stop po člověku málo.“

Nebo jinde: „Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne; les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům tvorů na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost: co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“

Tato slova napsal Váchal začátkem 30. let 20. století. Co by asi napsal dnes?

Šumava umírající a romantická

Nakladatelství Paseka v současnosti postupně vydává 200 výtisků tohoto unikátního díla (víc viz text článku) o 288 stranách, ručně vázaných v původním formátu 480 x 640 mm, za cenu pohybující se okolo 40 tisíc Kč. Zbývající náklad vychází ve formátu zmenšeném, dostupnějším pro širší okruh obdivovatelů. Kniha obsahuje i německý překlad původního Váchalova textu. Nové vydání bylo poprvé představeno na výstavě v bavorském Pasově, která probíhala letos na jaře. Na výstavě bylo společně prezentováno dílo dvou velkých milovníků Šumavy z obou stran hranice – Josefa Váchala a Alfreda Kubina. Kdo nestihl navštívit tuto výstavu, nemusí zoufat:

Cesty za Váchalem

Váchalovská část pasovské výstavy se totiž stěhuje do Prácheňského muzea v Písku, kde je ke shlédnutí do 3. srpna. Navíc 15. června začala v Litomyšli výstava, která je dosud největší prezentací Váchalova díla v České republice. Pokud byste nechtěli jen na výstavu, ale i třeba na váchalovské putování, sledujte internetovou adresu www.vachal.cz. Obdivovatelé Josefa Váchala sdružení kolem těchto stránek pořádají například každoroční zimní putování krajem kolem Neprachova, ale i další příležitostné procházky krajinami Josefa Váchala (například českou i německou stranou Šumavy).

Článek je převzat z tištěného Ekolistu 06/2008.

Karel Šimek
Autor je provozovatelem serveru www.vachal.cz.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist