http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/zavod-s-casem-hledani-lidskych-hodnot-slucitelnych-s-trvale-udrzitelnym-zpusobem-zivota
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Závod s časem: Hledání lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života

18.3.2015
Vývoj lidské společnosti v posledních staletích je charakterizován řadou zásadních a stále se prohlubujících rozporů. Bouřlivý rozvoj vědy, techniky a vzdělanosti umožnil nejen explozivní, bezprecedentní růst objemu poznatků o světě, ve kterém žijeme, ale také podstatné zvýšení životní úrovně většiny obyvatel Evropy, Severní Ameriky i mnoha jiných oblastí. Zlepšila se zdravotní péče o velkou část světové populace, omezil výskyt infekčních chorob, výrazně se snížila úmrtnost. Ve stále větším počtu zemí se prosazují demokratické politické systémy a ideály lidských práv a svobod.
 

Mezi nechtěné a ve svých důsledcích nebezpečné rysy vývoje patří vysoká a stále rostoucí materiální spotřeba států „Severu“ - a úzké vrstvy bohatých v zemích „Jihu“.
Mezi nechtěné a ve svých důsledcích nebezpečné rysy vývoje patří vysoká a stále rostoucí materiální spotřeba států „Severu“ - a úzké vrstvy bohatých v zemích „Jihu“.
Foto | B Tal / Flickr

Nemůžeme ovsem opomenout nežádoucí, nechtěné a ve svých důsledcích nebezpečné rysy tohoto vývoje. Mezi ně patří vysoká a stále rostoucí materiální spotřeba států „Severu“ - a úzké vrstvy bohatých v zemích „Jihu“ – spojená s rychlým čerpáním přírodních zdrojů a produkcí obrovského množství odpadů; dvacet procent světové populace tak spotřebovává zhruba osmdesát procent zdrojů surovin a energie. Většina obyvatel států „Jihu“ (a část obyvatel „Severu“) žije v chudobě, více než 780 milionů z celkového počtu 5,5 miliardy obyvatel světa dokonce pod hranicí absolutní bídy. Propast mezi bohatými a chudými se tak zvětšuje, oba extrémy pak přispívají k destrukci životního prostředí: bohatí nepřiměřeně vysokou spotřebou a jí odpovídající emisí odpadů všeho druhu, chudí lidé ve snaze zachránit holý život devastují přírodu ve svém okolí. Expanzivní rozvoj euro-americké kultury vede k oslabování, nebo dokonce k zániku řady národních nebo regionálních kultur. Dochází k nevyčíslitelným ztrátám kulturního bohatství lidstva, k poklesu jeho schopnosti účinně reagovat na změny situace i ke zvýšené zranitelnosti lidské společnosti.

Všechny uvedené procesy vedou k rychle pokračující destrukci přírody a životního prostředí člověka v globálním, regionálním i místním měřítku. Důsledkem znečišťování ovzduší jsou především kyselé deště, narušování ochranné ozónové vrstvy a změny klimatu. Dochází ke stále rychlejšímu a prakticky nevratnému čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, snižování vitality a ničení lesů a desertifikaci půdy v důsledku eroze, zasolování, vysychání a poklesu obsahu humusu. Působením člověka se také neustále - a nevratně - snižuje genetické bohatství živých organismů a dochází i k nepříznivému ovlivňování základních procesů udržujících na Zemi podmínky vhodné pro existenci života. Rada těchto problémů se přímo nebo zprostředkovaně dotýká i České republiky.

Nebezpečný je především rozsah a rychlost destrukce přírody a životního prostředí člověka v globálním, regionálním i místním měřítku. To souvisí především s prudkým rozšiřováním technických schopností lidí měnit přírodu, s „globalizací“ civilizace, která je přímým důsledkem dříve nepředstavitelné rychlosti šíření informací a přepravy osob i nákladů a rostoucí intenzity ekonomických i politických vazeb ve světě. Poprvé v historii je tak ohrožena lidská civilizace jako celek a s ní ovšem i nespočetné množství jiných organismů. Tato situace je bezprecedentní: až dosud se zánik určité civilizace dotýkal jen určitého regionu - třeba oblasti mezi Eufratem a Tigrisem - dnes se může dotýkat celé planety. Skutečnost, že světová populace se zdvojnásobuje každých čtyřicet let, je varovná již sama o sobě. Nejrychleji však roste počet obyvatel právě v těch nejchudších zemích, což vede k prudkému prohlubování všech výše naznačených problémů. Každý odklad jejich řešení může vést k nekontrolovaným výbuchům násilí - situace v bývalé Jugoslávii je toho smutným důkazem. Případná snaha jednotlivých regionů izolovat se od okolního světa budováním jiných, tentokrát elektronických opon a zachovat si prosperitu, ať se „venku“ děje, co se děje, je nejen nemorální, ale také krátkozraká, odsouzená k neúspěchu.

Blížíme se tedy ke křižovatce – pokud jsme ji již neminuli -, kdy je nezbytné důsledně přehodnotit celý dosavadní vývoj lidského společenství. Vědomí nezbytnosti zásadních - i když nepochybně velmi diferencovaných - změn se postupně prosazuje ve všech částech světa, přestože bezprostřední motivy jsou značně rozmanité. Klíčovým závěrem konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro, červen 1992) proto bylo přijetí strategie trvale udržitelného rozvoje jako základního směru dalšího vývoje lidstva.

Trvale udržitelný rozvoj - nebo snad přesněji způsob života - je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejich formách.
Trvale udržitelný rozvoj - nebo snad přesněji způsob života - je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejich formách.

Trvale udržitelný rozvoj - nebo snad přesněji způsob života - je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejich formách. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při uspokojování svých potřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás.

Chceme-li dospět k trvale udržitelném způsobu života, musíme analyzovat dosavadní neudržitelný rozvoj, který má charakter kvantitativního růstu doprovázeného řadou hlubokých rozporů. Měli bychom se pokusit navázat na všechno, co je slučitelné s vizí trvale udržitelného způsobu života, co může iniciovat rozvinutí této vize a podpořit úsilí o její realizování a zároveň se snažit vyvarovat se činností, směřujících ke vzniku těžkých problémů, před nimiž lidstvo stojí. Součástí této snahy by proto mělo být rozpoznání faktorů negativně a pozitivně ovlivňujících dosavadní vývoj, podpora pozitivních faktorů a jejich doplnění všude tam, kde existují „bílá místa“.

„Společným jmenovatelem“ umožňujícím pochopení jednání lidí jsou, podle mého názoru, obecná kritéria nebo normy, která lidé používají při hodnocení situace a při rozhodování. Těmito normami jsou lidské hodnoty, vyjadřující individuální nebo kolektivní pojímání smyslu života, hodnoty podmíněné zřejmě zčásti biologicky (zejména geneticky), zčásti kulturně. Je-li uvedená hypotéza správná, pak analýza vývoje lidských hodnot v různých částech světa v průběhu posledních desetiletí a staletí může jednak odhalit etické kořeny dnešních globálních i regionálních problémů typických pro dosavadní neudržitelný růst, jednak formulovat lidské hodnoty slučitelné s trvale udržitelným způsobem života, tj. hodnoty, které mohou takový způsob života podnítit, prosadit a rozvinout.

Při hledání hodnot pro trvale udržitelný život bychom se měli zaměřit především sami na sebe, na hodnoty dominující v euro-americké (nebo chcete-li v „severozápadní“) civilizaci, jejíž jsme součástí. Nejen proto, že jen tak můžeme změnit svoje vlastní chování a tím řešit problémy našeho regionu, ale také proto, že právě tato civilizace dnes rozhodujícím způsobem ovlivňuje dění ve světě. Konstatujeme-li tedy neudržitelnost existujících všeobecných vývojových trendů, musíme zároveň přiznat zásadní podíl euro-amerických hodnotových systémů na tomto neuspokojivém vývoji. Začneme-li u sebe, můžeme tak pomoci celému lidstvu.

Systém hodnot evropsko-americké civilizace se mění v čase a je poměrně nehomogenní s velkými regionálními rozdíly i s odlišnostmi hodnot sdílených různými sociálními skupinami. Přesto se domnívám, že je možno rozpoznat v naší kultuře určité hodnotové orientace, prosazující se zejména v tomto století, jejichž bezprostředním důsledkem je vznik a prohlubování naznačených sociálních, ekonomických a ekologických problémů. Ovšem zároveň s ideou trvale udržitelného způsobu života. Jde o to přezkoumat hodnotové systémy „reálného kapitalismu“, stejně jako „reálného socialismu“.

Následující stručný rozbor je pracovní hypotézou, která se snaží postihnout nejvýznamnější hodnoty evropské civilizace, vztahující se k neudržitelným trendům rozvoje (hodnoty A) a zároveň identifikovat alternativní hodnotové postoje (hodnoty B); některé z nich se již prosazují, a to zejména v posledních desetiletích. Jde jistě o silnou schematizaci složité problematiky, hypotéza však může být podnětná.

Základem analýzy jsou dominující vztahy evropsko-americké civilizace ke klíčovým aspektům lidského života.

1. VZTAH ČLOVĚKA K PŘÍRODĚ

A. Realita:

Kořistnický vztah k přírodě, která je považována především za bezedný zdroj surovin a za pasivní „hřiště“, na němž se odehrávají libovolné aktivity člověka, aniž by byly respektovány meze přirozené únosnosti území; zvyšující se orientace na neobnovitelné zdroje surovin a emise často velmi nebezpečných odpadů do prostředí.

B. Alternativa:

Vědomí sounáležitosti s přírodou, úcta k životu ve všech jeho formách i k přírodě jako celku, využívání území v rámci mezí jeho přirozené únosnosti; převažující orientace na obnovitelné zdroje, snižování množství odpadů a jejich recyklování.

2. VZTAH LIDSKÉHO INDIVIDUA KE SPOLEČNOSTI

A. Realita: Extrémní přístupy:

a)jednostranný důraz na soutěživost a individualismus (typický pro „reálný kapitalismus“), založený na předpokladu, že egoistické chování jednotlivce a jeho soupeření s ostatními automaticky nejvíce prospívá nejen jemu osobně, ale také společnosti jako celku („neviditelná ruka“ A. Smithe).

b) jednostranný důraz na kolektivismus (typický pro „reálný socialismus“), ve kterém měly být zájmy jednotlivých členů společnosti podřízeny zájmům celku. Výsledkem byla nekontrolovatelná koncentrace moci v rukou malé skupiny lidí, nebo dokonce jednotlivce. Drtivá většina občanů byla zbavena jak práva reálně se podílet na rozhodování o věcech veřejných, tak i řady dalších lidských práv a svobod. To. vedlo u většiny lidí k prudkému poklesu sebedůvěry a ke ztrátě pocitu spoluzodpovědnosti za vývoj společnosti i jejího životního prostředí.

B. Alternativa:

Vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv, kterým je nejen rodina, obec, vlastní národ či stát, ale i lidstvo jako celek. Doplnění soutěživosti kooperací v zájmu dosažení společných cílů na základě solidarity a altruismu.

3. VZTAH K TOKU ČASU A SMYSLU DĚJIN

A. Realita:

Posedlost idejí kvantitativního růstu, která je založena na přesvědčení, že právě růst ekonomických a fyzikálních veličin, charakterizujících zvyšování objemu výroby a (nebo) spotřeby, je měřítkem pokroku. V „reálném socialismu“ bývala tato ideje dokonce zakotvena plánem, který měl povahu zákona. Avšak prosazuje se i v zemích s tržní ekonomikou, kde je stagnace nebo pokles tempa růstu hrubého národního produktu považován za národní katastrofu. Taková orientace je ve světě s limitovanými zdroji neperspektivní a v zemích s vysokou životní úrovní samoúčelná. Žádný růst založený na rostoucí spotřebě hmotných statků nemůže pokračovat po libovolně dlouhou dobu.

B. Alternativa:

Důraz na kvalitativní rozvoj lidské společnosti, zaměřený především na zlepšování kvality života a lidských vztahů, na rozvoj vědy, kultury, duchovních a intelektuálních hodnot, to vše na základě přesvědčení, že jediným prakticky neomezeným zdrojem je lidská tvořivost

4. VZTAH KE SMYSLU VLASTNÍHO ŽIVOTA

A. Realita:

Hedonistická orientace a konzumní způsob života, kdy je hlavním smyslem života dosahování stále většího a většího pohodlí (často za cenu stresu) a uspokojování ničím neomezovaných materiálních potřeb lidí, bez přirozených limitů. Právě na vytváření a stimulování stále nových potřeb je v situaci, kdy jsou všechny „základní“ potřeby lidí v západních demokraciích již dávno uspokojeny, zaměřen celý mechanismus tržní ekonomiky včetně agresivní reklamy. Množství peněz a výše luxusní spotřeby se staly univerzálním měřítkem úspěchu člověka.

B. Alternativa:

Důraz na kvalitu života, vědomou skromnost a odříkání se věcí zbytných. Právě tyto hodnoty stály u kolébky židovské a křesťanské civilizace a návrat k nim má pro přiblížení se k ideálu trvale udržitelného způsobu života zásadní význam. I zde je součástí kvality života altruismus, solidarita a orientace na duchovní a intelektuální rozvoj člověka.

5. VZTAH KE SVOBODĚ A K ODPOVĚDNOSTI

A. Realita:

Jednostranný důraz na lidská práva a svobody, eroze vědomí spoluzodpovědnosti za běh věcí. Zdůraznění hodnoty lidských práv a svobod osvícenci mělo pro rozvoj evropské (a americké) demokracie velký význam, zejména v kontrastu s předchozím nevolnickým postavením většiny obyvatelstva, nebylo však doprovázeno odpovídajícím vědomím odpovědnosti za věci veřejné, a v „reálném socialismu“ ani za vlastní život. Svoboda jednotlivce je navíc ve skutečnosti často redukována na svobodu vydělávat peníze a spotřebovávat materiální statky (Elia Kazan).

B. Alternativa:

Rozvoj lidských práv a svobod při respektování symetrie s odpovědností, která je s nimi spojena, a to jak ve vztahu k jiným lidským bytostem, tak i ve vztahu k přírodě.

6. VZTAH K ÚROVNI NAŠEHO POZNÁNÍ

A. Realita:

„Pýcha rozumu“, spočívající v jednostranném důrazu na racionalitu a prosté kauzální myšlení a v přeceňování rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí člověka (počítače) i jeho schopnosti předvídat a usměrňovat budoucí vývoj.

B. Alternativa:

Opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti, vyvarování se činností, jejichž důsledky nemůžeme uspokojivě předvídat, doplnění racionality intuicí a citem, sblížení vědeckého a uměleckého pohledu na svět.

7. VZTAH K VLASTNÍMU ŽIVOTU

A. Realita:

Odcizení člověka jeho vlastnímu životu, oslabení pudu sebezáchovy; člověk vědomě a dlouhodobě vykonává a propaguje činnosti, o kterých určitě ví, že poškozují jeho zdraví a vedou k destrukci životního prostředí, a tím i k ohrožení jeho vlastního života i života jeho bližních.

B. Alternativa:

Systematická reflexe a „propagace“ negativních důsledků činnosti člověka pro vlastní zdraví i pro životní prostředí.

8. VZTAH K BUDOUCÍM GENERACÍM

A. Realita:

Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými podle zásady „carpe diem“, život na úkor budoucích generací v důsledku nadměrného čerpání neobnovitelných zdrojů, ničení nebo nedostatečné péče o obnovitelné zdroje a v důsledku jiných nebezpečných (a často nevratných) zásahů do přírody. Tržní mechanismy neumějí pracovat v delší časové perspektivě, stejně jako centralizované ekonomiky.

B. Alternativa:Respektování dlouhodobých důsledků lidských činností na základě odpovědnosti za budoucí generace, regulování trhu v rámci právních norem, vycházejících z dlouhodobých koncepcí.

9. VZTAH K ODLIŠNÝM NÁZORŮM A JINÝM CIVILIZACÍM

A. Realita:

Netolerance k názorům jiných, ideologická, náboženská, rasová či jiná nesnášenlivost, snaha o řešení problémů silou, která se projevila nejen v obou světových válkách, ale také v období „reálného socialismu“, podceňování nebo ignorování jiných civilizací, založené na neopodstatněném pocitu nadřazenosti, někdy agresivní chování vůči těmto civilizacím (v minulosti vojenské, dnes ekonomické a kulturní).

B. Alternativa:

Vzájemná tolerance při zachování ideálů, lepší poznání a pochopení jiných civilizací a snaha poučit se z jejich kultury a zkušeností.

10. VZTAH K VĚCEM SPOLEČNÝM

A. Realita:

Rezignace na spolurozhodování o věcech společných a pasivita, zejména v bývalých zemích „reálného socialismu“, ale zčásti také v západních demokraciích, omezení velkého počtu lidí při rozhodování na pouhé vhození volebního lístku do urny jednou za čtyři roky, infantilizace společnosti .

B. Alternativa:

Rozvoj participativní demokracie spojující přednost reprezentativní demokracie se samosprávou tak, aby každý občan měl skutečnou možnost podílet se na rozhodování.

Uvedená pracovní hypotéza, kterou je ovšem nezbytné důkladně prověřit, je abstrakcí, zobecněním významných hodnotových postojů euro-americké civilizace posledních staletí. Zároveň navazuje na ty řecko-římsko-židovsko-křesťanské kořeny naší civilizace, které by nás mohly vést na cestě směřující k ideálům trvale udržitelného způsobu života (hodnoty B). Budoucnost zřejmě do značné míry závisí na tom, jak vysoko na žebříčku svých hodnot umístíme hodnoty typu B, a jak v sobě potlačíme hodnoty typu A. Je to závod s časem.

Musíme se stále vracet k základní otázce po smyslu života a hledat odpovědi přiměřené nebezpečné a navíc rychle se měnící situaci. V úvahu zřejmě přicházejí pouze dvě základní alternativy budoucího vývoje. První z nich je pokračování dosavadních nežádoucích trendů, které by s velkou pravděpodobností vedlo k chaosu a sérii katastrof různého druhu. Hrozí reálné nebezpečí, že období destrukce životního prostředí a rozpadu sociálních struktur a pravidel vztahů mezi lidmi by mohlo být velmi dlouhé, v extrémním případě by mohlo vést k decimování nebo dokonce zániku lidstva. Druhou alternativou je co nejrychlejší promyšlená evoluce zaměřená na věcné řešení existujících problémů a prevenci vzniku problémů nových. Základem takové alternativy by snad mohla být společná péče o životní prostředí na naší planetě; existující zásadní politické, ekonomické, národnostní a náboženské rozpory ve světě nám mnoho jiných šancí neposkytují.

Jsem přesvědčen o tom, že hledání a prosazování hodnot, které by nás přivedly k humanismu a harmonii vztahů mezi člověkem a přírodou, je společným údělem lidí nábožensky věřících i těch, kteří věří v člověka, jeho schopnost rozlišovat dobro a zlo. Měli bychom podporovat to, co nás spojuje, nikoli to, kde se naše názory liší.

Další informace |
Text vyšel poprvé v Literárních novinách, roč. IV., č. 49, 9. 12. 1993, s. 1-3
Dále byl uveřejněn ve sborníku: Závod s časem. Texty z morální ekologie. Ministerstvo životního prostředí, Praha 1996, s. 209-216
Josef Vavroušek
Autor je bývalý federální ministr životního prostředí
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist