MF Dnes: Útroby temelínské
18.4.2007 | TEMELÍN (okres České Budějovice) | MF Dnes | Jan Gazdík |
Kolem Jaderné elektrárny Temelín je dusno. A letos na jaře dusněji než kdy jindy. Rakouští aktivisté na svou vládu v posledních týdnech tlačí, aby kvůli „temelínské hrozbě“ podala na Česko žalobu. Jejím smyslem je zastavit jadernou elektrárnu v blízkosti rakouských hranic. Zatím je však rakouskočeská hranice pouze stále častěji blokována.
Šéfky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové se v diskusi o Temelíně tak trochu provokativně ptám: „Je bezpečný? A proč vůbec věřit, že je?“
Udiveně na mě zprvu zírá (později přiznává, že jsem jí vyrazil dech), a obratem oplácí stejnou mincí. „Víte co? Běžte se tam podívat. Jiná odpověď neexistuje.“
A tak jsem jel, a stejnou možnost má prý každý, i když se třeba nedostane až do reaktorové haly, což je „srdce temelínské hrozby“.
Bez snímku ruky ani krok
V žertu se ptám, jak bych asi v Temelíně uspěl jako terorista? Mluvčí elektrárny Milan Nebesář, který mě doprovází, ihned varuje: „Tak to tady nezkoušejte ani náznakem!“
Když se pak dozvídám, že přímo v Temelíně sídlí elitní protiteroristické komando policie a že každý kout elektrárny sledují kamery, raději už neprovokuji. A jakékoliv myšlenky na bezpečnostní testy mě definitivně opouštějí ve chvíli, kdy do skeneru strkám pravou dlaň, aby mi sňal její otisk, a do levé mi posléze tisknou kartičku s čidlem. U každého vchodu pak poslušně ke snímači přikládám dlaň nebo čidlo, abych byl vpuštěn dál. Mimochodem: málokdo ví, že špičkovým bezpečnostním systémem vybavili Temelín Rakušané.
Alkohol proti radioaktivitě?
Doplňování reaktoru jaderným palivem a hlavně bezpečnost těchto prací mě láká. Milan Nebesář však rozumí přání vidět nejdříve odvzdušňovací ventil, z nějž 28. února vyteklo při tlakových zkouškách 2000 litrů radioaktivní vody.
„Aspoň si uděláte představu, co se stalo a nakolik vážné selhání to bylo. Nejdříve si ale zajdeme na oběd, bude to dlouhá túra,“ vysvětluje Nebesář. V jídelně se v žertu ihned pídím po červeném víně. Kamarád, jenž sloužil na jaderné ponorce, mi totiž řekl, že před každou plavbou putovaly na ponorku hektolitry červeného - prý kvůli krvetvorbě. „Alkohol tu neprodáváme,“ říká Nebesář. A že zrovna červené víno podporuje krvetvorbu? Dost o tom pochybuji.“
Něco na slovech mého přítele z jaderné ponorky je. Ředitelka Mikrobiologického ústavu Blanka Říhová totiž tvrdí, že právě červené víno je bohaté na takzvané flavonoidy, které neutralizují některé kyslíkové radikály, jež mohou spolupůsobit při tvorbě nádorů. Střídmého pití vína se zastává i Dana Drábová, podle níž existuje několik seriózních studií, které označují alkohol jako účinné radioprotektivum. Mně se nicméně v temelínské jídelně žádného vína nedostalo, a tak si vybírám jen kompot s jogurtem. Do elektrárenského bludiště s desítkami pancéřových dveří a hermeticky uzavřených místností se tedy vydávám bez „vinného radioprotektiva“. Škoda.
Striptýz do žlutého Cesta do útrob Temelína se podobá očistci: v šatně odkládáte všechny svršky a sundat musíte i šperky. A vyplivnout dokonce i žvýkačku. Pak vás kompletně obléknou do žlutého - ponožky a slipy nevyjímaje - a na hruď připnou dozimetr. Tento striptýz se týká všech: jadernými specialisty počínaje a uklízečkami konče.
Mám štěstí - jeden z reaktorů je v odstávce, takže přihlížím hodinářské práci techniků při výměně jaderného paliva.
A kam putuje to vyhořelé? Hned vedle jaderného reaktoru je bazén s kyselinou boritou, kde palivové články postupně vychládají. Trošku provokativně se snažím dotknout přes zábradlí olověných desek, jež přikrývají bazén. Po očku se dívám na svůj dozimetr a zatím ani „ťuk“. Přesněji, radioaktivita je jen o něco málo větší než na Václaváku. V bazénu o rozměrech 20 na 10 metrů s hloubkou kolem dvaceti metrů se skladuje jaderné palivo od počátku spuštění elektrárny v roce 2000. Kapacita tohoto „skladiště“ stačí na 11 let provozu reaktoru.
Malé srovnání: kilogram jaderného paliva vydá stejné množství tepelné energie jako 176 tun uhlí. Roční provoz jaderné elektrárny o výkonu 2 x 1000MW(což je i případ Temelína) odpovídá tedy asi 12 milionům tun spáleného uhlí. Bezděčně si představuji, jak velké k tomu musí být asi vyhloubeny jámy v povrchových uhelných dolech.
Ventil a vztahy
Pracovníci elektrárny se ke mně chovají i v detailech profesionálně - a zdrženlivě. Jen tu a tam si všímám uštěpačných pohledů. Převládá tu názor, že novináři patří k lidem, kteří škodí pověsti elektrárny. Namítám, že většinou jen popisují větší či menší maléry v provozu Temelína. Milan Nebesář to uznává, ale současně odporuje: „Ten nešťastný únik vody jsme nahlásili přesně podle česko-rakouských dohod z Melku. Jiné elektrárny ovšem podobné závady ani nehlásí, třebaže jich mají více než my.“ Dejme tomu. Jenomže problém Temelína je i v tom, že jeho pracovníci se nechali až příliš unést nadšením kvůli spuštění reaktorů, a tak trochu zapomínali na maličkosti, které s chodem elektrárny souvisí. Třeba i na detailní kontrolu uzavření odvzdušňovacích ventilů.
Když pak v době, kdy v Praze jedná český premiér s rakouským protějškem, vyteče z neuzavřeného ventilu 2000 litrů radioaktivní vody, musí to lidé v Rakousku cítit jako výsměšný políček jejich obavám. A ujištění Temelínských, že mírně radioaktivní voda odtekla tam, kam měla, a že měli situaci pod kontrolou (což je pravda), je v tu chvíli k ničemu.
Zapomnětlivý technik se k chybě přihlásil a na šetření události ochotně spolupracoval. I proto se jeho exemplární potrestání nekoná. „U nás lidé nemohou pracovat pod stresem, který vede k dalším chybám. Důležité je, aby spolupracovali na vyladění chodu elektrárny,“ vysvětluje šéf Temelína Vladimír Hlavinka.
Zrušit „mikroskop“ z Melku?
Jihočeská elektrárna se stala „fenoménem“ i proto, že je zatím poslední jadernou elektrárnou ve střední Evropě. Stavěla se navíc poměrně dlouho (15 let) a je na ní oproti původnímu projektu až 6000 změn. Žádná jiná jaderná elektrárna na světě není tak sledovaná jako tato.
Není příliš známo, že například Jaderná elektrárna Dukovany, která je „na dosah“ Vídni, měla v prvních letech provozu nespočet závad. Nikomu se však nehlásily. Postupně se Dukovany vyladily na optimální chod. K tomuto cíli Temelín teprve spěje.
A příklad z Německa? Vedení velmi dobře mezinárodně hodnocené elektrárny Neckarwestheim nedávno přiznalo dvojnásobně větší počet závad (neohrozily bezpečnost lidí ani chod elektrárny), než vykazuje Temelín. Jaké je tedy východisko při hodnocení jaderných elektráren? Odborníci navrhují logické řešení: buď zrušit přísné dohody z Melku vůči Temelínu, nebo je vztáhnout na všechny jaderné elektrárny. Pak by se prý ukázalo, jak na tom Temelín se spolehlivostí doopravdy je.
Robot: čelem vzad!
Avšak ani odchod z temelínského „srdce“ není jednoduchý. Kromě daktyloskopických snímků pravé ruky jsem skenován robotem, který mi dává povely, jak se mám postavit a jak nastavit ruce jen proto, aby změřil mé ozáření. A výsledek? Nula. Můj dozimetr pak robotův verdikt jistí. Žluté temelínské ošacení putuje do speciálních kontejnerů a já si po celodenním putování elektrárenským bludištěm oblékám své šaty. Teprve pak mohu brány přísně sledovaného objektu opustit.
Temelín budí v návštěvníkovi respekt. A nejenom mimořádnými rozměry. Ať již jde o reaktory, pracoviště, kde lze věrohodně nacvičovat řešení nejsložitějších situací, nebo obrovské turbíny. Kraje největších lopatek dosahují při plném výkonu až dvojnásobné rychlosti zvuku. Obdobné kolosy jsou ve světě zkonstruovány na patnáct set otáček za minutu. Temelínské dosahují běžně tří tisíc.
reklama
Udiveně na mě zprvu zírá (později přiznává, že jsem jí vyrazil dech), a obratem oplácí stejnou mincí. „Víte co? Běžte se tam podívat. Jiná odpověď neexistuje.“
A tak jsem jel, a stejnou možnost má prý každý, i když se třeba nedostane až do reaktorové haly, což je „srdce temelínské hrozby“.
Bez snímku ruky ani krok
V žertu se ptám, jak bych asi v Temelíně uspěl jako terorista? Mluvčí elektrárny Milan Nebesář, který mě doprovází, ihned varuje: „Tak to tady nezkoušejte ani náznakem!“
Když se pak dozvídám, že přímo v Temelíně sídlí elitní protiteroristické komando policie a že každý kout elektrárny sledují kamery, raději už neprovokuji. A jakékoliv myšlenky na bezpečnostní testy mě definitivně opouštějí ve chvíli, kdy do skeneru strkám pravou dlaň, aby mi sňal její otisk, a do levé mi posléze tisknou kartičku s čidlem. U každého vchodu pak poslušně ke snímači přikládám dlaň nebo čidlo, abych byl vpuštěn dál. Mimochodem: málokdo ví, že špičkovým bezpečnostním systémem vybavili Temelín Rakušané.
Alkohol proti radioaktivitě?
Doplňování reaktoru jaderným palivem a hlavně bezpečnost těchto prací mě láká. Milan Nebesář však rozumí přání vidět nejdříve odvzdušňovací ventil, z nějž 28. února vyteklo při tlakových zkouškách 2000 litrů radioaktivní vody.
„Aspoň si uděláte představu, co se stalo a nakolik vážné selhání to bylo. Nejdříve si ale zajdeme na oběd, bude to dlouhá túra,“ vysvětluje Nebesář. V jídelně se v žertu ihned pídím po červeném víně. Kamarád, jenž sloužil na jaderné ponorce, mi totiž řekl, že před každou plavbou putovaly na ponorku hektolitry červeného - prý kvůli krvetvorbě. „Alkohol tu neprodáváme,“ říká Nebesář. A že zrovna červené víno podporuje krvetvorbu? Dost o tom pochybuji.“
Něco na slovech mého přítele z jaderné ponorky je. Ředitelka Mikrobiologického ústavu Blanka Říhová totiž tvrdí, že právě červené víno je bohaté na takzvané flavonoidy, které neutralizují některé kyslíkové radikály, jež mohou spolupůsobit při tvorbě nádorů. Střídmého pití vína se zastává i Dana Drábová, podle níž existuje několik seriózních studií, které označují alkohol jako účinné radioprotektivum. Mně se nicméně v temelínské jídelně žádného vína nedostalo, a tak si vybírám jen kompot s jogurtem. Do elektrárenského bludiště s desítkami pancéřových dveří a hermeticky uzavřených místností se tedy vydávám bez „vinného radioprotektiva“. Škoda.
Striptýz do žlutého Cesta do útrob Temelína se podobá očistci: v šatně odkládáte všechny svršky a sundat musíte i šperky. A vyplivnout dokonce i žvýkačku. Pak vás kompletně obléknou do žlutého - ponožky a slipy nevyjímaje - a na hruď připnou dozimetr. Tento striptýz se týká všech: jadernými specialisty počínaje a uklízečkami konče.
Mám štěstí - jeden z reaktorů je v odstávce, takže přihlížím hodinářské práci techniků při výměně jaderného paliva.
A kam putuje to vyhořelé? Hned vedle jaderného reaktoru je bazén s kyselinou boritou, kde palivové články postupně vychládají. Trošku provokativně se snažím dotknout přes zábradlí olověných desek, jež přikrývají bazén. Po očku se dívám na svůj dozimetr a zatím ani „ťuk“. Přesněji, radioaktivita je jen o něco málo větší než na Václaváku. V bazénu o rozměrech 20 na 10 metrů s hloubkou kolem dvaceti metrů se skladuje jaderné palivo od počátku spuštění elektrárny v roce 2000. Kapacita tohoto „skladiště“ stačí na 11 let provozu reaktoru.
Malé srovnání: kilogram jaderného paliva vydá stejné množství tepelné energie jako 176 tun uhlí. Roční provoz jaderné elektrárny o výkonu 2 x 1000MW(což je i případ Temelína) odpovídá tedy asi 12 milionům tun spáleného uhlí. Bezděčně si představuji, jak velké k tomu musí být asi vyhloubeny jámy v povrchových uhelných dolech.
Ventil a vztahy
Pracovníci elektrárny se ke mně chovají i v detailech profesionálně - a zdrženlivě. Jen tu a tam si všímám uštěpačných pohledů. Převládá tu názor, že novináři patří k lidem, kteří škodí pověsti elektrárny. Namítám, že většinou jen popisují větší či menší maléry v provozu Temelína. Milan Nebesář to uznává, ale současně odporuje: „Ten nešťastný únik vody jsme nahlásili přesně podle česko-rakouských dohod z Melku. Jiné elektrárny ovšem podobné závady ani nehlásí, třebaže jich mají více než my.“ Dejme tomu. Jenomže problém Temelína je i v tom, že jeho pracovníci se nechali až příliš unést nadšením kvůli spuštění reaktorů, a tak trochu zapomínali na maličkosti, které s chodem elektrárny souvisí. Třeba i na detailní kontrolu uzavření odvzdušňovacích ventilů.
Když pak v době, kdy v Praze jedná český premiér s rakouským protějškem, vyteče z neuzavřeného ventilu 2000 litrů radioaktivní vody, musí to lidé v Rakousku cítit jako výsměšný políček jejich obavám. A ujištění Temelínských, že mírně radioaktivní voda odtekla tam, kam měla, a že měli situaci pod kontrolou (což je pravda), je v tu chvíli k ničemu.
Zapomnětlivý technik se k chybě přihlásil a na šetření události ochotně spolupracoval. I proto se jeho exemplární potrestání nekoná. „U nás lidé nemohou pracovat pod stresem, který vede k dalším chybám. Důležité je, aby spolupracovali na vyladění chodu elektrárny,“ vysvětluje šéf Temelína Vladimír Hlavinka.
Zrušit „mikroskop“ z Melku?
Jihočeská elektrárna se stala „fenoménem“ i proto, že je zatím poslední jadernou elektrárnou ve střední Evropě. Stavěla se navíc poměrně dlouho (15 let) a je na ní oproti původnímu projektu až 6000 změn. Žádná jiná jaderná elektrárna na světě není tak sledovaná jako tato.
Není příliš známo, že například Jaderná elektrárna Dukovany, která je „na dosah“ Vídni, měla v prvních letech provozu nespočet závad. Nikomu se však nehlásily. Postupně se Dukovany vyladily na optimální chod. K tomuto cíli Temelín teprve spěje.
A příklad z Německa? Vedení velmi dobře mezinárodně hodnocené elektrárny Neckarwestheim nedávno přiznalo dvojnásobně větší počet závad (neohrozily bezpečnost lidí ani chod elektrárny), než vykazuje Temelín. Jaké je tedy východisko při hodnocení jaderných elektráren? Odborníci navrhují logické řešení: buď zrušit přísné dohody z Melku vůči Temelínu, nebo je vztáhnout na všechny jaderné elektrárny. Pak by se prý ukázalo, jak na tom Temelín se spolehlivostí doopravdy je.
Robot: čelem vzad!
Avšak ani odchod z temelínského „srdce“ není jednoduchý. Kromě daktyloskopických snímků pravé ruky jsem skenován robotem, který mi dává povely, jak se mám postavit a jak nastavit ruce jen proto, aby změřil mé ozáření. A výsledek? Nula. Můj dozimetr pak robotův verdikt jistí. Žluté temelínské ošacení putuje do speciálních kontejnerů a já si po celodenním putování elektrárenským bludištěm oblékám své šaty. Teprve pak mohu brány přísně sledovaného objektu opustit.
Temelín budí v návštěvníkovi respekt. A nejenom mimořádnými rozměry. Ať již jde o reaktory, pracoviště, kde lze věrohodně nacvičovat řešení nejsložitějších situací, nebo obrovské turbíny. Kraje největších lopatek dosahují při plném výkonu až dvojnásobné rychlosti zvuku. Obdobné kolosy jsou ve světě zkonstruovány na patnáct set otáček za minutu. Temelínské dosahují běžně tří tisíc.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
