K roztavení reaktoru může dojít co deset až dvacet let, tvrdí němečtí vědci

Katastrofické scénáře podobné tomu, co se odehrálo v Černobylu nebo japonské Fukušimě, jsou daleko pravděpodobnější, než se dosud předpokládalo. Vědci z Institutu Maxe Plancka pro chemii na základě operačních hodin všech civilních reaktorů a počtu všech roztavených reaktorů vypočítali, že podobná událost se může přihodit každých deset až dvacet let. Je to dvě stě krát častěji, než se odhadovalo v minulosti.

„Po Fukušimě se musíme ptát, zda něco takového nehrozí znovu,“ říká Jos Lelieveld z Institutu. Podle výsledků studie se roztavení reaktoru může přihodit jednou za deset až dvacet let.

K určení pravděpodobnosti vážné poruchy reaktoru použili vědci jednoduchou kalkulaci. Nijak nerozlišovali věk nebo typ reaktoru, ani neposuzovali, zda je zařízení umístěno v regionu s vyšším rizikem například zemětřesení. Vzali počet provozních hodin všech civilních reaktorů, které kdy byly v provozu. Ten vydělili počtem roztavení reaktorů, ke kterým kdy došlo. Celkový počet provozních hodin spočetli na 14500 let, roztavené reaktory byly dosud čtyři (jeden v Černobylu, tři ve Fukušimě). Z výpočtu vychází, že katastrofická nehoda vychází na každý 3625 rok provozu. Aktuálně je v provozu 440 jaderných reaktorů a 60 jich je naplánováno. I při konzervativním zaokrouhlení na 5000 roků je pravděpodobnost fatální havárie 200 krát vyšší, než jak ji v roce 1990 odhadla americká Nuclear Regulatory Commision.

Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii je radiace cesia-137 přesahující 40 kilobecquerelů na metr čtvereční považována za kontaminaci. Podle studie vědců z Institutu Maxe Plancka je pravděpodobné, že západní Evropu potká taková či vyšší míra radiace jednou za padesát let. Vědci proto doporučují hloubkovou analýzu a přehodnocení rizik spojených s provozem jaderných elektráren.

Výzkumníci dále pomocí počítačových modelů zemské atmosféry zjišťovali, jak by se šířily radioaktivní plyny a částice. Model pracoval s meteorologickými podmínkami a prouděním a zohledňoval i chemické procesy v atmosféře. Vědci se zaměřili hlavně na izotopy cesia-137, který byl klíčovým prvkem při radioaktivní kontaminaci při havárii v Černobylu a Fukušimě.

Podle modelu v průměru jen osm procent částic cesia-137 zůstane na zemi do vzdálenosti padesáti kilometrů od jaderné elektrárny. Okolo padesáti procent částic cesia by se usadilo v okruhu větším než 1000 kilometrů a čtvrtina všech částic by se rozšířila dál než 2000 kilometrů.

Vědci dále zjistili, že v západní Evropě, kde je hustota reaktorů zvlášť vysoká, je pravděpodobné, že k zamoření vyššímu než 40 kilobecquerelů na metr čtvereční může dojít každých padesát let. Obyvatelé západní části Německa, jsou tak vystaveni nejvyššímu riziku, že budou žít v kontaminovaném prostředí. Velká hustota jaderných elektráren je totiž právě u západních hranic Německa s Francií a Belgií. V regionu zároveň převládají západní větry.

Pokud by došlo k nehodě v této oblasti, pak by radiaci vyšší než 40 kilobecquerelů na metr čtvereční bylo vystaveno okolo 28 milionů lidí. V jižní Asii je počet eventuálně ohrožených obyvatel kvůli vyšší zalidněnosti ještě vyšší. Nehoda by zasáhla 34 milionů lidí. „Odklon Německa od jaderné energie sníží riziko radioaktivní kontaminace. Riziko by se dále snížilo, kdyby od jaderné energie ustoupily i další země,“ říká Jos Leliveld.

---

reklama

---