Nejstarším druhům živočichů se daří dobře adaptovat na změny prostředí. Vědci teď objevili jejich „finty"

Vědci z univerzity ve švýcarském Lausanne se pokusili přijít na to, jaké konkrétní znaky ovlivňují přežití různých druhů. Tím položili základ nevšednímu výzkumu, který ukazuje na to, že některé z evolučního hlediska velmi staré druhy se s mnohem větší pravděpodobností vyrovnají a adaptují i na probíhající klimatické změny, než druhy relativně mladé. Výsledky byly publikovány v žurnálu BMC Evolutionary Biology.

Jak říká jeden z autorů studie, Sylvian Dubey: „Sestavili jsme velice komplexní obraz faktorů spoluutvářejících odolnost druhů. Organismy, které tu přežily delší dobu za různých podmínek, jsou pravděpodobně schopnější adaptovat se vůči dalším změnám. V kontrastu s tím nedávno vzniklé taxony, které dosud nezakusily takové zkoušky, tuto schopnost nemají.“ Nejstarší dosud žijící druhy obratlovců, jako například ropucha obrovská nebo lachtan kalifornský, kteří už za sebou mají nejednu drastickou proměnu svého životního prostředí, se s aktuálními klimatickými změnami budou vyrovnávat lépe, než druhy evolučně mladší. Jako třeba v Evropě rozšířený křeček polní.

Evoluční historie a doba existence jednoho konkrétního druhu, která může zahrnovat i přežité doby ledové a mezikontinentální migrace, je jen důsledkem nenáhodné sestavy „faktorů“. Ale jakých? Výzkumníci se soustředili na 600 živočichů různých skupin obratlovců napříč všemi kontinenty a snažili se odhalit jejich vzájemnou evoluční příbuznost. Následně testovali hypotézu, zda za jejich dlouhodobým přežitím může stát to, kde se z geografického hlediska vyskytují, kolik mají mláďat, jak silně jsou potomci závislí na rodičích, jaké velikosti dorůstají nebo zda se mezi jedinci stejného druhu projevují různé formy zabarvení.

A k nemalému překvapení švýcarských vědců z analýz vzešly tři výrazně odlišné skupiny nejlépe přežívajících obratlovců. Společná jim byla dlouhá evoluční historie a několik málo znaků. Řadilo se mezi ně proměnlivé zabarvení na úrovni druhu, schopnost rodit živá mláďata a výskyt v nižších nadmořských výškách. Tyto tři zmíněné faktory jsou tedy pravděpodobně předpokladem k úspěšnému přežití změn napříč statisícetisíce let dlouhými údobími.

Že to vypadá zvláštně? Při bližším pohledu začíná tato nesourodá „sestava“ dávat smysl. Druhy žijící ve vyšších nadmořských výškách jsou obecně „mladší“, protože dosahují vysoké mortality. Ty, které daly přednost nižším polohám, žijí v příhodnějších a hlavně stabilnějších podmínkách déle.

Podobně jsou na tom pak druhy vejcorodé, které se také vyskytují spíše ve vyšších nadmořských výškách. I ty se řadí mezi mladší. Vliv nadmořské výšky ale stírá faktor živorodosti. Ta se u druhů vyvinula právě jako „finta“ k přežití v chladných podmínkách.

Jedním z hlavních určujících faktorů je ale existence alespoň dvou různě barevných forem u jednoho druhu. Různobarevnost se totiž postupně vyvinula jako důsledek evolučních závodů ve zbrojení mezi dravcem a kořistí. Vícebarevné druhy jsou schopny úspěšně osídlovat různé typy stanovišť, a díky svému zbarvení unikat pozornosti predátorů. Obecně jsou tyto druhy v průměru o 1,86 milionů starší, než druhy s jednou barevnou formou.

„Pohled na historii přežívání druhů nám může pomoci v odhadu toho, jak budou schopny vyrovnat se s klimatickými změnami,“ říká Dubey. „Díky tomu můžeme lépe stanovit status pravděpodobného ohrožení jednotlivých druhů.“

---

reklama

---