Rekonstrukce zvířecího jídelníčku pomáhá biologům. "Jste to, co jíte" totiž platí i u zvířat

Biologové Yaleovy univerzity se pustili do řešení nelehkého rébusu: pokouší se rozluštit záhadu dávné i současné skladby potravy nejrůznějších živočichů. Zdánlivě banální výzkum v sobě totiž skrývá odpovědi na zásadní ekologické otázky. A jak výzkumníci zmiňují: „Nestačí se jen ptát, co zvířata jedla, ale také kdy to jedla.“ Jinak byste mohli dojít k závěru, že medvěd grizzly je veverka.

Vzájemný kontext odpovědí „kdy a co“ totiž dává dohromady komplexní obraz nabízeného potravního spektra a mnohdy může proměnit naše současné vnímání biologie již vyhynulých druhů. Příkladem může být již vyhynulý pralesní slon, který se vyskytoval v některých regionech Afriky. Dnes ho „známe“ jen z kosterních pozůstatků a víme tedy o jeho životě velmi málo. Dosud se mělo za to, že si tento fosilní tlustokožec pochutnával na listech a mladých větvích stromů, stejně jako jeho současníci. Výzkum ale prokázal, že hlavní potravou pralesních slonů byla ve skutečnosti tráva. Pralesy, které pralesní sloni obývali, tak podle yaleské potravní analýzy byly spíš savany. Následné překreslení historické mapy dávných afrických regionů ovlivní navázaný výzkum celé řady druhů.

„Skladba potravy je jednou z nejdůležitějších charakteristik zvířecí biologie,“ říká Matt Davis z YU, který se spolu s kolegyní Silvií Pineda-Munozovou pustil do revize jídelníčků nejrůznějších živočichů. „Výzkum se dosud většinou točil kolem hledání odpovědí na otázku ´co jedí´, ale bez informace ´kdy to jedí´ můžeme o jednom jediném živočichovi slyšet opravdu rozdílné příběhy.“ Davis nabízí praktický příklad: medvěd grizzly si na jaře doplňuje energetické zásoby vydatnou masitou potravou a složení jeho jídelníčku se výrazně neliší třeba od vlčího. Na podzim ale preferuje dozrávající bobule a kořínky. „Pokud bychom medvědy grizzly chtěli zařadit do nějaké skupiny na základě jejich podzimní stravy, nejspíš bychom připadli na veverky,“ dodává s nadsázkou Davis.

Využitelnost výstupů výzkumů Davise a Pineda-Munozové, zaměřeného na rekonstrukci jídelníčků, je skutečně velmi široká. Počínaje nastavením optimální správy habitatů ohrožených živočichů přes porozumění evolučním změnám po rekonstrukci a popis historických areálů výskytu živočichů a vývoje klimatu. K lákavým odpovědím ale vede dlouhá a nezáživná cesta, spojená s analýzou chemických stop ve vzorcích krve či srsti, rozborem kostí, zubů nebo pozůstatků obsahu žaludku. „Je to trochu detektivní práce,“ říká Davis. „Protože každá potravní stopa se uchová v různých vzorcích po jinak dlouhou dobu.“ Například ze vzorků srsti se můžeme dozvědět, čím se dané zvíře převážně živilo v průběhu celých let, zatímco rozbor žaludku přesně odpoví na otázku, co živočich pozřel před týdnem.

Omyly přitom mohou působit zásadní biologická nedorozumění. Oba výzkumníci zmiňují studii zaměřenou na potravní řetězec ve východo-afrických jezerech, kde chyba vzniklá nezapočítáním rychlosti trávení prohodila pořadí mezi kořistí a predátorem u dvou zástupců zooplanktonu. Jak říká Davis: „Pro hledání správných odpovědí ale jednoduše nemůžete nahlédnout zvířeti do žaludku a to co tam naleznete extrapolovat na milion let nazpět.“

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---