Jak obývat krajinu
 |
|
| Přebal knihy Ladislava Žáka Byt a krajina. | |
| Repro: Magdalena Hledíková |
Český architekt a krajinář Ladislav Žák byl dlouhou dobu opomíjen i přesto, že jeho myšleny a návrhy často předbíhají nejen svou dobu, ale v mnoha ohledech i tu naši. Přes své levicové smýšlení patřil k tvůrcům, kteří byli po nástupu komunistické éry odsunuti do pozadí, protože se nepodřídili „správným“ názorům. Od vydání jeho Obytné krajiny v roce 1947 následovalo pouze několik komentářů a článků v roce 2000 v souvislosti se stoletým výročím Žákova narození, občas se jeho jméno objevilo v textech o české krajině. O významné připomenutí Žákova díla se teď zasloužila Dita Dvořáková, která vybrala soubor článků a dopisů, jež charakterizují jednotlivá období jeho myšlení. Titul pod názvem Byt a krajina vydalo nakladatelství Arbor Vitae jako další svazek edice Texty o architektuře. Kniha působí příjemně jednoduchou grafikou, zelený přebal knihy nám sice může připadat až příliš prvoplánový, ale jeho doplnění recyklovaným papírem potěší.
Byt a krajina je však nejen chronologicky uspořádaným výborem textů, ale i systematicky zpracovanou publikací. Obsáhlá úvodní stať zasazuje jednotlivé texty do kontextu celé Žákovy práce a doby, v závěru jsou texty doplněny nejen životopisným přehledem, ale i soupisem všech Žákových textů a prací, soupisem jeho výtvarných, architektonických a krajinářských prací a taky výběrem literatury o Ladislavu Žákovi. Celou knihu provází množství obrazové dokumentace – tyto fotografie a kresby nejsou jen doplněním, ale slouží přímo k vysvětlení Žákovy tvorby a způsobu práce.
Žákovy texty jsou i po mnoha letech překvapivé jak svým obsahem, tak vývojem, kterým tento architekt za svůj život prošel. Původně vystudoval malířství a obdivoval především impresionistické krajináře jako Slavíčka či Chittussiho. Poté vystudoval architekturu a od počátku třicátých letech minulého století se stal jedním z předních tvůrců funkcionalismu. Podílel se na vzniku jedinečného souboru funkcionalistických vil Baba v Praze, sám vytvořil architektonické návrhy několika z nich. Česká architektura díky funkcionalistickým tvůrcům patřila mezi špičku tehdejší evropské architektury.
Žákovo funkcionalistické období zaslouží jistě pozornost, ale teprve předznamenává radikálnost jeho dalších postojů, které už místy můžeme vytušit, například když konstatoval, že „prázdný prostor je taky architektura“. Pod vlivem levicových názorů, které mezi avantgardou panovaly, změnil své zaměření a místo na tvorbu prestižních vil se soustředil na návrh tzv. „lidového bytu“. Snahu o dokonalost, inspirovanou vírou v technický pokrok, která panovala od počátku 20. století, nahradil hledáním levných a účelných forem vybavení, které by bylo dostupné co nejširšímu množství uživatelů.
 |
||
| (nahoře) Starobylé venkovské město, porušené novodobým rozvojem: na náměstí přečnívající nástavby, na okraji města vysoké nájemné domy i veřejné budovy, továrny a skladiště, nové obytné čtvrti vil a domků, také volně rozptýlených v polích a podél silnic. Zregulovaná říčka, zpustlé polnaté okolí, lesy daleko, ač se město nalézá na půvobné lesnaté vysočině. Volně použitý příklad: Pelhřimov.
(dole) Nová úprava očišťuje město i jeho okolí odstraněním všech zbytečných a špatných staveb a vnitřní přestavbou domů na penzionové obývání. Mezi nádražím a městem tři nové budovy penzionů s divadlem-kinem a lázněmi na břehu obnoveného a zvětšeného rybníka. Ostatní říční tok je renaturalizován. Nové lesní a pastevní plochy s volnými smíšenými porosty pronikají dovnitř města a spojují je přímo se vzdálenými lesy. Vzniká staronové obytné sídliště budoucnosti, vhodné pro svobodnou duševní práci. Skici pocházejí z knihy Obytná krajina, strana 133 obrazové části knihy. |
||
| Repro: Magdalena Hledíková |
Od konce třicátých let rozpracovával myšlenky tzv. obytné krajiny: „Krajina se musí stát skutečným obytným prostorem člověka, a to všech lidí všech společenských tříd.“ Sám se pravidelně vydával do krajiny, aby fotograficky dokumentoval a především promýšlel, jak má taková krajina vypadat, z čeho má vycházet. Sestavil cykly fotografií, které dokumentovaly různé prvky, z nichž je krajina komponována. Fotky doplňoval řadou vlastních skic a snažil se je systematizovat. Inspirací mu byla především krajina Železných hor, kde na příjemnou kulturní krajinu navazovala sídla s tradiční lidovou zástavbou, kterou oceňoval.
Při pozorování krajiny byl přísným kritikem tzv. technicismu, který vede k „napadení stavebním ruchem, jenž bezohledně maří s oblibou právě nejcennější místa“ a způsobuje, že „za posledních sto nebo sto padesát let (byla) tvář povrchu zemského víc změněna než za celá předchozí tisíciletí“. Žák s velkou jistotou dokázal rozeznat skutečné problémy – nejen rozrůstání stavební činnosti do volné krajiny a zábor volné půdy, ale i nárůst dopravy, znečištění, množství odpadů nebo problémy průmyslových areálů, rozsáhlé těžby nerostů a technizovaného zemědělství. Krajina má podle něj podobně jako byt vytvářet prostředí pro život člověka, nabízet k němu vhodné podmínky. Nejedná se jen o rekreaci člověka, ale i o zachování přírodního prostředí zbytečně neporušeného lidskými zásahy. Výsledky těchto úvah byly publikovány až po válce v knize Obytná krajina.
Kniha vznikala od konce 30. let z podnětu Karla Teigeho, který k ní rovněž napsal předmluvu. Žák se přátelil s Karlem Honzíkem a Bohuslavem Broukem, a tak se jejich teoretické myšlenky publikované v přibližně stejné době vzájemně ovlivňovaly. S Broukovou kritikou zbytečného hromadění věcí a „haraburdí“, rozvedenou v knize Lidé a věci, koresponduje Žákova snaha o celkové omezení stavění. S Honzíkovou Tvorbou životního slohu pak snaha o vytvoření míst, která co nejširšímu množství lidí poskytnou kvalitní prostředí s vysokou obytnou hodnotou. Ladislav Žák však měl podle svých současníků podivínskou povahu, a tak byl poněkud osamocenou osobností, což můžeme tušit i z dopisů adresovaných Honzíkovi.
Se svými návrhy na vytvoření obytné krajiny se dostával do názorových střetů. Například šlo o poměr listnatých stromů a jehličnanů, které mají po¬dle něj vyšší obytnou hodnotu, protože jsou po celý rok zelené. V dopise Jaromíru Klikovi, předsedovi Svazu spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, proto psal: „Naprosto se nemohu spokojit pasivně s přírodovědeckým stanoviskem, které říká, že takové prvky tam a tam „nepatří“ … Dostali bychom se, my krajinářští architekti, pokrokově orientovaní, do paradoxní situace, že bychom museli chtě nechtě usilovat o ochranu krajiny proti ochranářům, vedeným přírodovědci.“ Přesto s Klikou spolupracoval až do padesátých let, kdy vytvořil krajinné dílo připomínající tragédii v Ležákách. Přes prosazování jehličnanů byl však regionalistou, který citlivě hledal místní formy: „Trávník se požaduje stále dokonale brčálově zelený, jemný, hustý, anglický. Měli bychom však usilovat o trávník český, trávník našich podhorských pastvin, mezí a polabských luk.“
Dalším sporným bodem jeho úvah je snaha o rozvolnění zástavby, kdy „zeleň pronikne do nových otevřených obcí, dezurbánních sídel budoucnosti“. Ta je zřejmá především z autorových skic, kdy střed náměstí obklopeného domy zaujímá plocha rybníka s břehy porostlými hojnou vegetací. Města by podle Žáka místo nové výstavby roztroušené na okrajích měl obklopit les. V nové zeleni by pak měly být skryty pásové bloky rekreačních objektů, které se vyznačují jednoduchou formou.
Svými postoji, především kladením otázky ne jak, ale zda vůbec něco stavět, Ladislav Žák patřil mezi první environmentálně vnímavé autory. Tyto myšlenky ještě zdůraznil v představě tzv. renaturace krajin, kdy by krajina měla být zbavena přebytečné zástavby, očištěna: „Soustavná renaturace krajin opět k nepoznání změní, zhojí a zkrásní tvář světa, zjizvenou a zdrásanou náhlým výbuchem bezohledného novodobého technicismu, který je obrovskou přírodní katastrofou způsobenou živočichem člověkem.“
Tento článek vyšel v tištěném EkoListu č. 6/2007.
reklama
Autorka vystudovala fakultu architektury v Brně, v současnosti studuje doktorské studium Humanitní environmentalistiky na fakultě sociální studií Masarykovy univerzity.
