Jak předcházet povodním? Musíme rozorat lesní cesty, říká slovenský expert

Jestli chceme účinně bránit povodním, tak musíme v kopcovitých oblastech rozorat nepotřebné lesní cesty. Je o tom přesvědčen slovenský stavař Štefan Vaľo, který lesní cesty několik desítek let budoval. Teď došel k závěru, že právě jejich zpevněný nebo zhutněný povrch výrazně přispívá k přívalovým povodním. Měření Slovenské akademie věd už potvrdilo, že rozorání lesních cest je vysoce účinný způsob, jak v lese víc vody zadržet.

I v českých lesích je to celkem častý jev. Jdete v kopcovité nebo hornaté krajině a za deště na cestě přímo vidíte stékat vodu do údolí. Může to být malý pramínek, pří větším dešti i potůček. Pokud cesta není zpevněná, často bývá její část od vody úplně vymletá. Štefan Vaľo se v lese pohybuje desítky let. Nejdříve budoval lesní cesty, posledních šest let se živí těžbou kulatiny.

"Když jsem přemýšlel nad tím, proč se v poslední době tolik objevují náhlé povodně, vzpomněl jsem si na roky, kdy jsem v lesích pracoval na cestách pro těžbu dřeva," říká Štefan Vaľo. Vybavilo se mu, jaké proudy vody po nich stékaly. Někdy prý byly tak silné, že s sebou braly větve, kameny, dokonce celé stromy. S vodou odnášející půdu, která se valila po lesních cestách, kontrastovaly nenarušené svahy okolo - po nich žádná voda nestékala, ale vsakovala se do země.

Podle Štefana Vaľa tak povodně začínají na lesních cestách v horách a kopcích. Problémem jsou přitom nejen hlavní lesní cesty, ale i svážnice nebo stopy po těžké technice. Pro zadržování více vody v lese je tedy nutné je rozorat. "Přesně bych to definoval takto: Narušit zhutněnou lesní půdu příčně proti svahu a proudu vody," řekl Ekolistu Štefan Vaľo. "Narušováním zhutněné půdy postupně odshora dolů dosáhneme toho, že každá kapka deště zůstane tam, kam dopadla, a postupně pronikne do půdy ke kořenům rostlin a bude napájet prameny potoků a studní."

Svůj přístup Štefan Vaľo vyzkoušel v lesích nad východoslovenskou obcí Ťahanovce, jejíž část často vyplavoval místní potok přivádějící vodu z okolních lesů. Nepoužívané lesní cesty nad obcí byly pomocí rypadla po celé délce zorány a pod lesem bylo vytvořeno několik menších nádrží pro případnou vodu, kterou by se v lese nepodařilo zadržet. Jak se ukázalo, dešťová voda zůstávala v jámách a nerovnostech vytvořených rypadlem. Část se jí odpařila, zbytek se vsáknul. Na lesní cestě naopak nemá šanci se vsáknout a i na mírném svahu nabírá značnou rychlost - s větším množstvím pak i dost velkou ničivou sílu.

Vaľo: Běžte se podívat přímo do hor

Do Ťahanovců přijel loni v létě dokonce tým z Ústavu hydrologie Slovenské akademie věd, aby změřil jak zatím nezvyklé protipovodňové opatření funguje. Pustil umělý déšť na zhutnělou lesní cestu, vedle toho i na cestu přehrazenou dřevěnými hrázkami a rovněž na cestu rekultivovanou, tedy rozoranou podle doporučení Štefana Vaľa. Experiment ukázal, že daleko nejvíc vody zadržela rozoraná cesta - prakticky všechnu.

Svůj přístup se Štefan Vaľo snaží prosadit už několik let. Navštěvuje místa na Slovensku, která byla zasažena povodněmi nebo sesuvy půdy. Zkušenosti má i z Ukrajiny a Polska, po povodních v roce 2010 se byl podívat rovněž v Jizerských horách. "Ano, i tam stékala voda po lesních cestách," potvrzuje svou zkušenost.

V listopadu 2011 ho český europoslanec Pavel Poc (ČSSD) pozval na seminář do Evropského parlamentu. Štefana Vaľa doprovázel Tomáš Orfánus, jenž za Slovenskou akademii věd vedl pokus v Ťahanovcích. "Po záplavách v obci Píla jsme mimo zmíněného experimentu provedli ještě studii, ve které jsme změřili, že nepoužívané lesní přibližovací cesty se zhutnělou půdou mohly mít na svědomí 52% podíl celkového povodňového odtoku. Můžeme jen doufat, že v praxi je to méně," uvedl na semináři Tomáš Orfánus. Zatím naposledy se o potřebnosti rozorávání lesních cest snažil Štefan Vaľo přesvědčit účastníky 6. Světového fóra o vodě, které se v polovině března konalo ve francouzském Marseille.

"Na těchto setkáních o zhutněných lesních plochách nikdo nemluví," popisuje Štefan Vaľo. "Já ale 40 let pracuju venku v lese a posledních šest let detailně sleduju, co se v lesích děje, když prší. A voda odtéká jen po lesních cestách, nebo lépe řečeno po zhutněných plochách. Nikudy jinudy neodtéká," zdůrazňuje Štefan Vaľo.

Politiky se proto snaží přesvědčit, aby přijali zákony, které stanoví povinnost odstranit zhutněné povrchy, když se přestanou používat. A pokud už existuje legislativa, která nařizuje odstranění přibližovacích lesních cest po jejich použití, tak aby byla důsledně vymáhána.

Na svých stránkách Štefan Vaľo popisuje i konkrétní úkony, které by se pro udržení vody v lesích měly učinit. Přibližovací cesty i každý metr čtvereční zhutněné lesní půdy by podle něho měly být zcela odstraněny narušením zeminy rypadlem. Potřebné lesní cesty by pak měly být projektovány tak, aby z lesa odvaděly co nejméně vody. Vyřešit by se mělo i rozptylování vody na svahu pod cestou se zpevněným povrchem. Dešťová voda by se měla všude, kde je to možné, zadržovat v místě dopadu nebo být rozptylována v blízkých porostech, namísto budování velkých hrází a poldrů pod horami.

Vedle těchto technických opatření však v seznamu figuruje i jedno jiné, nabádající lidi k tomu, aby se šli za dešťů podívat přímo do hor. "Já jsem totiž zjistil, že nemá cenu s lidmi debatovat, když oni vůbec nevědí, o čem mluvím," vysvětlil Ekolistu Štefan Vaľo. "Proto lidé musejí přímo v horách vidět, jak se dešťová voda chová. Jděte do jakéhokoli lesa ve vašem okolí a uvidíte, že to, co říkám, je pravda. Všude uvidíte zerodovanou zem. A ptejte se: Proč je ta zem zerodovaná? Proč je zerodovaná právě teď? Odpověď je úplně jasná: Protože používáme víc mechanizace. Povodně jsou kvůli tomu, že zhutňujeme lesní půdu, a tím odvodňujeme les. Tam, kde není půda zhutněná, z lesa žádná voda neodtéká," uzavírá Štefan Vaľo.

---

reklama

---