Moře dokážu zbavit plastů za deset let, tvrdí mladý Holanďan Boyan Slat

V červenci roku 2016 bude na moře spuštěn „nejdelší plovoucí objekt v lidské historii“. Iniciativa The Ocean Cleanup, kterou založil mladý Holanďan Boyan Slat, připravuje instalaci dvoukilometrové kotvené norné stěny, jež bude geniálně prostým způsobem čistit oceány od plastových odpadků. Ty pak budou recyklovány. Slatův projekt je před spuštěním terčem kritiky. Tak velká konstrukce neodolá silám moře, problém bude se zpracování různorodé plastové směsky a projekt může být i riziko pro mořský život kvůli záměrů použít na konstrukci biocidní materiály, zabraňující usazování rostlin.

Proč nemáme čisté oceány? Protože ročně spláchneme do moře osm milionů tun plastů. Pětina jich pochází z lodní dopravy a zbytek z pobřeží. PETláhve, plastové tašky, obaly, těsnění či hračky jsou unášeny mořskými proudy, rozmělňovány a drceny, než skončí v jedné z pěti oceánských zón. Tady se na hladině akumulují a vytváří velké plovoucí plastové krusty. Největší a nejznámější mořskou hladinovou odpadkovou krustou je „Great Pacific Garbage Patch“, situovaná mezi 135. a 155. stupněm západní délky a 35. až 42. stupněm severní šířky. V závislosti na ročním období, převládajícím směru větrů a mořském proudění zabírá plochu od 700 000 po patnáct milionů kilometrů čtverečních. Podobné odpadkové krusty v Indickém oceánu nebo Atlantiku nejsou o mnoho menší. Odpadkové víry, plastové tišiny a krusty představují zásadní ekonomický, zdravotní a environmentální problém, a to navíc problém, jež dosud neměl řešení.

Zvolání: „Tak to prostě ukliďme!“ je sice správný proaktivní přístup, jenže s čištěním oceánů to není tak snadné. Zmíněný Velký pacifický odpadkový pás je charakterizován svou proměnlivostí, která se odráží i v nestejné koncentraci plastových částic. V průměru se jich tu nachází 5,1 kilogramu na kilometr čtvereční a k lokálnímu zahuštění této řídké plastové polévky dochází jen někdy. Ne všechny odpadky navíc plavou přímo na hladině, určitá část je jich zanořena či splývá kousek pod hladinou. Výzkumníci odhadují, že pacifická krusta je tvořena 5,25 bilionů částeček (tj. 1012), z nichž některé dosahují velikosti milimetrů, jiné decimetrů. Je to prostě nejednolitá, prostorově i vlastnostmi proměnlivá masa odpadků. Jak tedy na ně? Neporadila by si s odpadky obyčejná loď s tažnou sítí? Odborníci na danou problematiku přirovnávají tento úkon k pohádkovému úkolu prince, který cedníkem přeléval moře.

S využitím jedné vlečné lodě by to trvalo přibližně 79 000 let a stálo to desítky miliard dolarů, tvrdí Boyan Slat. A to pochopitelně za lichého předpokladu, že by odpadky průběžně nepřibývaly. Provoz lodě by také spotřeboval velké množství paliva a znamenal by ve svém důsledku velké zvýšení emisí CO2. Nepříjemným dopadem na mořskou faunu by bylo také zásadní zvýšení nechtěných odchytů ryb, mořských savců a ptáků, protože tažná síť si nevybírá. Takový očišťovací počin by prostě nebyl moc ekologický. Máme se tedy smířit s tím, že oceány jsou a budou znečištěné? Jednadvacetiletý Boyan Slat z Holandska se s tím rozhodně smířit nehodlá. Poslední čtyři roky svého života zasvětil odvážné a inovativní myšlence, která by mohla problém odpadkových krust s geniální jednoduchostí vyřešit. „Odstranit Velký pacifický odpadkový pás dokážeme za deset let, 33x levněji a 7900 rychleji, než by bylo možné konvenčním přístupem.“

„Na ten nápad jsem přišel v šestnácti letech, při potápění na dovolené v Řecku,“ prozrazuje Slat. „Pod hladinou byla neuvěřitelná spousta odpadků a mě se nechtělo jenom čekat, až to někdo uklidí.“ Všiml si, že odpadky pod hladinou nejsou nehybné, naopak, že si s nimi mořský proud pohrává a pohybuje s nimi. Není zapotřebí plout mořem a sbírat je kousek po kousku, ale přijít si pro ně tam, kam je vlny zanesou. Slat, který založil a vede iniciativu The Ocean Cleanup, dokázal o pravdivosti své myšlenky přesvědčit stovky špičkových vědců, oceánografů, mořských biologů i odborníků technického zaměření a sehnat formou veřejných darů 2,2 milionu dolarů na realizaci svého smělého plánu. Tím je vytvoření kotvené norné stěny, povrchové hladinové bariéry, která bude sloužit k automatickému sběru unášených plastových odpadků.

Ke dnu ukotvený polštář norné stěny, jehož testovací verze má nyní délku dvou kilometrů, se nehne ani o píď. Hýbat se ale budou mořským proudem unášené odpadky, které se o bariéru zaseknou. A protože má tvar rozevřených nůžek, budou se plasty z krajů postupně koncentrovat uprostřed. Pak už stačí jen dorazit na místo a plasty sebrat. Zapotřebí přitom není žádných zvláštních energetických výdajů – odpadky unáší vítr, vlny či proud – a při styku s bariérou se jejich pohyb zastaví. Norná stěna nepředstavuje překážku pro vodní živočichy, ti ji jednoduše podplavou. Geniálně prosté a ve své podstatě dokonalé. I proto se vkrádá otázka: Ale skutečně to funguje?

Dosavadní testy a provozní studie dávají Slatovi za pravdu. Testy s menší verzí norné stěny, jež probíhaly mezi Japonskem a Jižní Koreou, dopadly na výbornou. „Pak už je to jen otázka měřítka,“ říká Slat. „Norná stěna Ocean Cleanup je koncipována jako prostředek k řešení globálního problému. Stokilometrová norná stěna udělá tu samou práci pochopitelně mnohem rychleji, než dvoukilometrová.“ Zmíněná dvoukilometrová stěna má být instalována v létě roku 2016 u japonského ostrova Tsushima. A co se sebíranými plasty? „Je to jako zabít dvě mouchy jednou ranou,“ popisuje Slat. „Počítáme s jejich recyklací či energetickým zhodnocením.“

Nedopadne to dobře, bojí se kritici

Slatův projekt má i své kritiky, kteří mu vyčítají řadu věcí, na kterých může podnik ztroskotat. A to i doslova. Moře není stále jen klidné a silné bouře by mohly plovoucí konstrukci rozbít. Moře je zároveň velmi agresivní prostředí a materiály zde rychle podléhají korozi či rozkladu.

Slabinou může být i záměr sebrané plasty recyklovat. Zpracovatelé plastů k recyklaci mají zájem o homogenní a neznečištěný materiál. Nesourodou směs plastů půjde v pravém smyslu slova recyklovat jen těžko. Využít by se dala však jako palivo.

Slatovo zařízení také sbírá jen plasty jen z hladiny a malé hloubky. Podle kritiků je velké množství plastů rozptýleno v moři i ve velkých hloubkách. Projekt tak neřeší problém s plastovými odpady celkově, ale jen jeho část.

Kritiku si vysloužil i záměr použít na povrch plovoucího objektu nanomateriály, které mají mít biocidní účinek a mají zabránit tomu, aby se na konstrukci nezačaly usazovat mořské rostliny. Podle kritiků hrozí, že se biocidní látky budou dostávat do prostředí a tam dál plnit svou funkci biocidu. Podrobně sepsanou kritiku projektu můžete číst například v článku 6 Reasons That Floating Ocean Plastic Cleanup Gizmo is a Horrible Idea.

Líbil se Vám článek?

Přispějte na vznik dalšího

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---