Před dvaceti lety zahynul Josef Vavroušek. Přetrvalo něco z jeho odkazu do dnešních dnů?
Redakce Ekolistu oslovila dva Vavrouškovy dlouholeté spolupracovníky, Pavla Šremera a Jiřího Dlouhého, s žádostí o zhodnocení toho, zda a co z odkazu Josefa Vavrouška je i dnes živé. Ekolist.cz přináší i pohled sociálního a kulturního ekologa Ondřeje Hudečka, který se pro své mládí osobně s Vavrouškem nepotkal a zná jej tedy jen zprostředkovaně.
„V základech Vavrouškova rozumění světu stálo přesvědčení, že poprvé v historii je ohrožena lidská civilizace jako celek,“ hodnotí dnes Vavrouška Ondřej Hudeček. „S touto situací se ale odmítal smířit a začal hledat faktory, které k tomuto negativnímu vývoji lidstvo dovedly.“
Měla to být jen další z řady výprav do hor, které tolik miloval. Na jejím konci však proběhla jedna z největších pátracích akcí v Západních Tatrách. V sobotu 25. března roku 1995 bylo v dolině Parichvost nalezeno tělo bývalého federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. Jak vyšlo později najevo, zemřel pod lavinou již o týden dříve, tedy 18. března. Tělo jeho dcery Petry, která byla tehdy s ním, nalezli záchranáři až po dalším měsíci pátrání.
Josef Vavroušek vystudoval strojní fakultu ČVUT v Praze a v letech 1975 až 1990 působil jako systémový analytik Výzkumného ústavu pro vědecký rozvoj v Praze. V roce 1968 se zúčastnil expedice do proslulé gabonské polní nemocnice, kterou v Lambaréné založil Albert Schweitzer. Dva roky vykonával funkci ministra životního prostředí ČSFR a poté až do své tragické smrti vyučoval na univerzitě a pracoval v nevládním sektoru.
Josef Vavroušek získal za svůj přínos řadu ocenění. Od prezidenta Václava Havla získal Medaily za zásluhy, v roce 1996 získal Cenu Františka Kriegla.
Na Vavrouškovu památku se od roku 1996 uděluje Cena Josefa Vavrouška za „aktivní prosazování trvale udržitelného způsobu života, za činnost usilující o pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních, ekonomických i dalších problémů nebo za výjimečný čin nebo činnost v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje“.
Podle Hudečka byl Vavroušek přesvědčen o tom, že svět se změní, až si obyvatelé Západu osvojí hodnoty zajišťující udržitelný život na naší planetě. Trval však na tom, že takové hodnoty nelze nikomu vnucovat. Přečtěte si celý komentář Ondřeje Hudečka k osobnosti Josefa Vavrouška.
Pavel Šremer, který u Vavrouška působil jako náměstek ministra, vzpomíná na Vavrouškův systémový přístup k ochraně životního prostředí. „Zásadní důležitost měla jeho snaha začít environmentální legislativu jakýmsi zákoníkem životního prostředí. To se tehdy nepodařilo prosadit, vznikl jen základní zákon o životním prostředí,“ píše Pavel Šremer.
Podle Šremera viděl Vavroušek už v roce 1994 cestu z občanské rezignace v rozvoji participativní demokracie, která spojuje přednosti reprezentativní demokracie se samosprávou. „A to je to velké poselství, které bude potřebné postupně naplňovat. Snažil se o vyvarování se slepého zaměření na konzum a spoléhání se na to, že trh vyřeší vše. Oproti tomu viděl jako alternativu důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných – tedy přiblížení se k ideálu trvale udržitelného způsobu života,“ píše Pavel Šremer. Přečtěte si celý komentář Pavla Šremera.
„Nám, jeho spolupracovníkům, pak dnes chybí především jeho neformální postupy, kterými se mu dařilo vést všechny aktivity, jimž šéfoval,“ zamýšlí se Jiří Dlouhý ze Společnosti pro trvale udržitelný život, který se v roce 1991 podílel na přípravě Dobříšské konference. „Počínaje ministerstvem, kde neexistovala ochranka lustrující každého u vchodu a kde se běžně mohlo dojít s jakýmkoli problémem až k němu do kanceláře a on, pokud měl maličko času, vás také skutečně přijal a problém s vámi řešil.“
Podle Jiřího Dlouhého nám nezůstala Vavrouškova snaha prosazovat na nejvyšší úrovni také etické hodnoty a dobrovolnou skromnost. A vzpomíná na v úvodu zmíněnou Dobříškou konferenci, kde se potkali ministři životního prostředí s významnými filozofy a zástupci neziskového sektoru. „To už se nikdy na takovéto úrovni neopakovalo, realizmus a pragmatický přístup postupně plně převážily nad idealismem jak na oficiální úrovni, tak ale i mezi nevládními organizacemi,“ píše Jiří Dlouhý. Přečtěte si celý komentář Jiřího Dlouhého.
Přečtěte si text Josefa Vavrouška Závod s časem: Hledání lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života.
Rozhovor s Evou Vavrouškovou o jejím muži - politikovi:
Jan Kára o Josefu Vavrouškovi a světové konferenci OSN v Rio de Janeiru 1992
reklama
