Jiří Dlouhý: Vavrouškova myšlenka reformy OSN kvůli globálním problémům znovu ožívá

18. března uplyne neuvěřitelných 20 let od té doby, co nás naposled opustili Josef Vavroušek a jeho dcera Petra. Byl jsem požádán o zamyšlení nad tím, co ve společnosti zůstává z jeho odkazu – z toho, co žil a prosazoval Josef. Což je zajisté úkol nelehký.

Možná zkusím začít opačně – co nám tady nezůstalo – toho je docela dost a mnoho z toho nemohlo zůstat, ani kdyby tu Pepa žil dodnes. Věci, které nezůstaly, jsou všechny vázány na Josefovu nezaměnitelnou osobnost – patří mezi ně hlavně jeho myšlenky a inspirace, jejichž šíření těsně souviselo s jeho obětavou vůlí lidem pomáhat, a dále umění lidi spojovat, dodávat jim odvahu i sebedůvěru – vlastnosti, kterých byl těsně po konci komunistického režimu mezi lidmi opravdový nedostatek.

Nám, jeho spolupracovníkům, pak dnes chybí především jeho neformální postupy, kterými se mu dařilo vést všechny aktivity, jimž šéfoval. Počínaje ministerstvem, kde neexistovala ochranka lustrující každého u vchodu a kde se běžně mohlo dojít s jakýmkoli problémem až k němu do kanceláře a on, pokud měl maličko času, vás také skutečně přijal a problém s vámi řešil. Podobně neformálně probíhala organizace první celoevropské konference „Environment for Europe“ v Dobříši v roce 1991 – tehdy měl jak on (jakožto ministr), tak i my (jako spoluorganizátoři) obrovskou výhodu v tom, že naši západní hosté a partneři přecházeli s chápajícím úsměvem postupy zcela mimo jakékoliv diplomatické protokoly, rušící všechny zaběhané zvyky. Ale právě díky tomu se Josefovi povedlo připravit během půl roku konferenci na nejvyšší úrovni, kde byly zastoupeny politické a intelektuální elity tehdejší doby. Ta pak založila tradici, jež bude mít příští rok již osmé pokračování v gruzínském Batumi. O tom, jak příprava konference probíhala, si můžete přečíst ve vzpomínkách Jana Káry.

Příliš toho, bohužel, nezůstalo ani po Vavrouškově snaze prosazovat na nejvyšší úrovni také etické hodnoty a dobrovolnou skromnost. K jejich uvedení do společenské debaty mělo přispět setkání ministrů životního prostředí s významnými filosofy, a jejich společné zasedání se zástupci nevládních organizací k etickým hodnotám, které proběhlo během Dobříšské konference. To už se nikdy na takovéto úrovni neopakovalo, realizmus a pragmatický přístup postupně plně převážily nad idealismem jak na oficiální úrovni, tak ale i mezi nevládními organizacemi. Na druhou stranu ale zůstala zachována rovnoprávná účast nevládních organizací na těchto konferencích a také v celém přípravném procesu a to je určitě velmi důležité.

A když už jsem u toho, co tu nezůstalo, tak pro mne je stále nejbolestivější to, že tu nezůstala Petra, kterou jsem měl příležitost poznat jako účastníka letních zájezdů pro mládež, jež dodnes organizuji. Ten živel, sluníčko, který zvládl přenést svou stále veselou náladu na celý kolektiv a rozhýbat ho z letargie.

Ale teď už opravdu k tomu, co naopak přetrvává, co zůstává. Určitě je to Společnost pro trvale udržitelný život, která si i po odchodu Josefa uchovala své místo mezi nevládními organizacemi a i když určitě nenaplňuje vše, co si Vavroušek představoval, že dělat bude, přes generační problémy patří mezi „stálice“. Berou ji vážně představitelé na různých úrovních a daří se jí, i když malými krůčky, na různých úrovních povzbuzovat směřování společnosti k udržitelnému rozvoji. To se ukazuje jako podstatné také v současnosti, kdy se povedlo opět oživit Radu vlády pro udržitelný rozvoj, a STUŽ je ve vlastní radě i jejích komisích nejvíce zastoupenou nevládní organizací.

Co také určitě přetrvává, je myšlenka sociální ekologie, jejíž výuku Josef Vavroušek rozhýbával na Karlově univerzitě – i když z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze přesídlila na Fakultu humanitních studií, funguje pod vedením Ivana Ryndy do dnešních dnů a s některými z absolventů těchto studií velmi rád spolupracujeme na různých úrovních.

O tom, že pokračuje proces evropských konferencí ministrů životního prostředí, jsem již psal, ale ještě bych rád zmínil jednu Josefovu aktivitu, a tou byly jeho návrhy na reformu OSN. V polovině devadesátých let se jednalo o myšlenku, kterou nikdo nebral vážně, dnes však, zvláště v souvislosti s globálními problémy, s oteplováním a dalšími průvodními jevy, tato myšlenka znovu ožívá. Ukazuje se, že i zde Josef Vavroušek předvídal potřeby, které teprve měly v plné míře nastat, a tak se třeba nakonec dožijeme i toho, že myšlenka čtyř rovnocenných pilířů OSN dostane konkrétnější podobu a životní prostředí bude na stejné úrovni důležitosti, jako ekonomické problémy.

---

reklama

---