Běžný člověk by z novinových titulků mohl nabýt dojmu, že jediným ekologickým problém lidstva jsou klimatické změny. O některých aspektech ekologické krize se prostě píše a mluví více, o některých méně. Pokus o ucelený pohled nabízí koncept planetárních mezí. Sám však má své meze.

V rámci svého výzkumu pro diplomovou práci jsem se snažila odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku. Když člověk jako dítě často pobýval v přírodě, znamená to, že ji teď, když je dospělý, bude více chránit? Při hledání odpovědi se postupně vynořovala řada dalších faktorů, které tuto vazbu činí méně zřetelnou, více problematickou a tím pádem i více zajímavou.

„Fotografování určitého prostoru je čas jeho převedení v obraz mého citu a mého rozumu. Je to přetváření jedné reality v jinou, a to pouze moji, a je krásné, přijme-li ji i divák,“ říká o své tvorbě jeden z předních představitelů české výtvarné fotografie Karel Kuklík. 7. března 2012 slaví tento autor podmanivých a esteticky působivých snímků pětasedmdesáté narozeniny. Podívejme se tedy podrobněji na vývoj a proměny, jimiž jeho dílo prošlo během více než půl století.

Estetická hodnota přírody i krajiny je důležitá pro mnohé z nás, motivovala často první pokusy přírodu chránit a dnes ji zmiňuje i zákon jako jeden z důvodů ochrany krajinného rázu nebo chráněných území, zejména přírodních památek. Angličané přímo označují chráněná území názvem, jenž odkazuje na jejich estetické hodnoty – Area of Outstanding Natural Beauty. A nemusíme jistě dlouho diskutovat o tom, že do přírody chodíme mj. proto, že nám připadá krásná a těšíme se z ní. Paradoxem je, že estetika jako odvětví filosofie víc než století krásu přírody přehlížela. Buď ji považovala ve srovnání s krásou umění za něco nižšího a nehodného zájmu, nebo odmítala samu její existenci. To se začalo měnit až na sklonku šedesátých let minulého století a dnes představuje jeden z proudů novodobé estetiky přírody, tzv. environmentální estetika, jeden z důležitých směrů současné estetiky vůbec. Potvrzuje to i minulý měsíc vydaná, obsáhlá a reprezentativní kniha Estetika na přelomu milénia, sestavená olomouckým estetikem a filosofem Pavlem Zahrádkou.

Ochrana přírody a krajiny a ochrana kulturních památek má v České republice nejen dlouhou, ale i společnou tradici. V posledních dvaceti letech však, zjevně i v důsledku institucionálního rozdělení státní památkové péče a státní ochrany přírody, dochází k nedostatečné vzájemné informovanosti a v některých lokalitách i k názorovým střetům. Ve snaze těmto problémům předcházet a spolupracovat při zachování a rozvoji našeho přírodního a kulturního dědictví uzavřely Národní památkový ústav a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR v  roce 2011 smlouvu o vzájemné spolupráci.

V současné diskusi nad Šumavou zaznívá celá řada argumentů, z nichž kromě těch přírodovědeckých zaznívá i řada emotivních, a v neposlední řadě pak estetických. Dalo by se dokonce říci, že především ze strany odpůrců „přírodovědecko-aktivistického“ snažení zaznívá výrazná nespokojenost s estetickým výsledkem dosavadní praxe jako jeden ze základních argumentů proti dosavadnímu managementu v národním parku.

Nedělá civilizace vlastně dobře, že nechává lidi pomalu vymizet, že je „nechává nenarodit se“? Nad zásadní otázkou současnosti se ve své eseji zamýšlí biolog Stanislav Komárek.

V současnosti můžeme pozorovat celospolečenskou změnu v chápání toho, kdo je odpovědný za ničení životního prostředí, za změny klimatu, za lidskou bídu a globální nespravedlnost. Oproti dříve převládajícímu názoru, že tuto odpovědnost nesou politici, případně mocní hráči na poli světového kapitalismu, začíná nabírat na síle názor, že tuto odpovědnost neseme vlastně my všichni.