V České republice se objevila iniciativa požadující změnu legislativy týkající se domácích koček. Její autoři upozorňují na závažné ekologické důsledky jejich nekontrolovaného pohybu, především na predaci volně žijících živočichů. S touto částí argumentace lze bezvýhradně souhlasit. Kočka domácí je nepůvodní predátor, který představuje významnou hrozbu pro biodiverzitu. Potíž nastává ve chvíli, kdy se podíváme na konkrétní opatření, která iniciativa navrhuje.

V posledním příspěvku zde na Ekolistu jeden z nás (MK) navrhl využít nově přijatý (evropský) Zákon o obnově přírody k velkorysé obnově původně dominantního (bereme-li za referenční rámec Eemský interglaciál) středoevropského biomu, tedy temperátní savany. Když mezi cílové lokality uvedl „opuštěné těžebny, výsypky, brownfields“, myslel i na ty největší, které v ČR máme – včetně Mosteckého hnědouhelného revíru. Momentálně tam aktivně pracujeme (v rámci projektu „Přírodě blízká renaturace post-těžebních krajin Ústeckého kraje“), což volá o rozvinutí savanových argumentů v postindustriálním kontextu.

Nedávno vstoupilo v platnost evropské Nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), vyžadující po členských státech uvést do roku 2030 nejméně 20 % plochy států pod různá ozdravná opatření. Cílem je dosažení „příznivého stavu“ stanovišť chráněných Směrnicí o stanovištích (s progresivní tendencí: 30 % do 2030, 60 % do 2040 a 90 % do 2050); zlepšení populací motýlů, zásob půdního organického uhlíku a podíl pozemků s vysokou rozmanitostí krajinných prvků v zemědělské krajině; a zvýšení zásob mrtvého dřeva, a porostů blízkých přírodnímu složení, v lesích. Návodem k dosažení má být tzv. Národní plán obnovy přírody, jehož veřejná oponentura skončila před několika týdny (načež byl plán odmítnut současným ministrem).

Agent Orange patří k nejtemnějším symbolům války ve Vietnamu. Příběh o milionech obětí, zničené krajině a dodnes trvajících následcích je ale složitější, než jak bývá často vyprávěn. A mezi daty, odbornými studiemi a morální odpovědností zeje propast, kterou nelze snadno překlenout.

Jak by na světě bylo krásně, kdyby tu nežili lidé? Pokud vám tahle misantropní hláška někdy vytane na mysl, vězte, že bez lidí by tu zase tak krásně nejspíš nebylo. Na názorném příkladu Černé smrti, morové epidemii, jež ve 14. století zdecimovala obyvatelstvo Evropy, to dokládá aktuální paleoekologická studie.

Evropská komise nikoho nenutí jíst hmyz. Přesto se z katalogu tzv. Novel Food, Nových potravin, stal nástroj politického boje. Téma totiž osedlaly evropské pravicové strany, učinily z něj jeden z bodů svých programů. Ze sarančat se stal symbol údajného diktátu Bruselu.

Na zahradách, ve školních areálech, v parcích i před firemními budovami se v posledních letech rychle rozšířil jeden nápadný symbol péče o přírodu: hmyzí hotel. Někde jde o promyšlený a funkční prvek, jinde spíš o viditelnou dekoraci, která má ukázat, že se pro hmyz něco dělá. Ve skutečnosti ale pomáhají jen části druhů a jejich efekt silně závisí na okolním prostředí. Bez květů, vody a vhodné struktury stanoviště zůstávají spíš viditelným gestem než funkčním opatřením.

Naše pohřbení, naše poslední ekologická stopa. Zdánlivě černé téma, které bych tímto článkem rád obarvil na zeleno. Naše poslední stopa totiž nemusí být zatěžující vůči životnímu prostředí - může mu být regenerující. Podobně léčivé účinky nabízí i pozůstalým, ze kterých dokáže smysluplně vykonaný pohřeb sejmout velkou tíhu a dovolí jim pokračovat v souladu a lehkosti. Pohřbívání naší kultuře stále skrývá tolik důležité prožitky sounáležitosti s komunitou i celou planetou.