Jak by na světě bylo krásně, kdyby tu nežili lidé? Pokud vám tahle misantropní hláška někdy vytane na mysl, vězte, že bez lidí by tu zase tak krásně nejspíš nebylo. Na názorném příkladu Černé smrti, morové epidemii, jež ve 14. století zdecimovala obyvatelstvo Evropy, to dokládá aktuální paleoekologická studie.

Evropská komise nikoho nenutí jíst hmyz. Přesto se z katalogu tzv. Novel Food, Nových potravin, stal nástroj politického boje. Téma totiž osedlaly evropské pravicové strany, učinily z něj jeden z bodů svých programů. Ze sarančat se stal symbol údajného diktátu Bruselu.

Na zahradách, ve školních areálech, v parcích i před firemními budovami se v posledních letech rychle rozšířil jeden nápadný symbol péče o přírodu: hmyzí hotel. Někde jde o promyšlený a funkční prvek, jinde spíš o viditelnou dekoraci, která má ukázat, že se pro hmyz něco dělá. Ve skutečnosti ale pomáhají jen části druhů a jejich efekt silně závisí na okolním prostředí. Bez květů, vody a vhodné struktury stanoviště zůstávají spíš viditelným gestem než funkčním opatřením.

Naše pohřbení, naše poslední ekologická stopa. Zdánlivě černé téma, které bych tímto článkem rád obarvil na zeleno. Naše poslední stopa totiž nemusí být zatěžující vůči životnímu prostředí - může mu být regenerující. Podobně léčivé účinky nabízí i pozůstalým, ze kterých dokáže smysluplně vykonaný pohřeb sejmout velkou tíhu a dovolí jim pokračovat v souladu a lehkosti. Pohřbívání naší kultuře stále skrývá tolik důležité prožitky sounáležitosti s komunitou i celou planetou.

Město většinou vnímáme jako živý organismus, v němž se kříží různé trasy, funkce a cíle. Poslední dobou je však stále častěji kladen důraz na jiné pojetí, známé už z období romantismu – poznávat a zažívat město blouděním. Abychom si město (nebo třeba krajinu) opravdu užili, musíme zpomalit a jen tak se procházet, bez plánu. Právě tak jsem se před mnoha lety dostal do městské divočiny. Tam se začal formovat můj vztah k městu, ke krajině i k péči o ni.

Nový Zéland a Česko, dvě země, které se navenek jeví naprosto odlišné. Ostrov proti vnitrozemí; severní a jižní polokoule; Pán prstenů vs. Anděl Páně. Ovšem v oblasti ochrany přírody mají oba až nebezpečně podobnou trajektorii. Vzmáhající se tendenci k tomu, aby si příroda na svou ochranu vydělávala sama. Proč to není dobře?

O tom, že ohňostroje škodí životnímu prostředí, pochyb není. Ale kdyby kromě těch nepopiratelných škod nevytvářely ještě něco navíc, třeba krásu a radost, půl miliardy korun by za ně Češi asi vyhodit nechtěli. Dá se tu najít nějaká střední cesta, pěšinka územím nikoho vedoucí mezi dvěma znesvářenými tábory?

Od Stockholmské konference po přelomovou Pařížskou dohodu a uznání práva na zdravé životní prostředí Valným shromážděním OSN se celosvětová odpověď na výzvy životního prostředí rozvinula z morálních apelů v systém mezinárodního práva životního prostředí.