Milníky v globální ochraně životního prostředí a klimatu

Od Stockholmské konference po přelomovou Pařížskou dohodu a uznání práva na zdravé životní prostředí Valným shromážděním OSN se celosvětová odpověď na výzvy životního prostředí rozvinula z morálních apelů v systém mezinárodního práva životního prostředí. S prohlubujícími se krizemi celosvětového rozsahu – znečištění, úbytek biodiverzity a klimatická krize – roste i porozumění, že je nemůže vyřešit žádný stát nebo aktér sám. Mezinárodní dohody, vědecký konsenzus a občanská společnost společně vytyčují křehký, ale zřetelný směr ke společnému řízení environmentálních rizik světa. Podívejme se na některé z milníků na této cestě.

Stockholm 1972: Zrození environmentálního multilateralismu

Na začátku byl – jak už to u multilaterálních organizací bývá – report. Podkladová zpráva, která předkládá odborné argumenty proč a jakým způsobem se vyrovnávat s konkrétními problémy. „Při zachování trendu může dojít k ohrožení života na Zemi,“ píše v předmluvě zprávy „Aktivity OSN a programů, které se týkají lidského prostředí“ v roce 1968 tehdejší šéf Spojených národů U Thant. Zpráva obsahovala i výzvu k uspořádání první Konference OSN o životním prostředí člověka.

S posvěcením Valného shromáždění se delegáti ze 113 států sjeli v červnu 1972 na 11 dní do Stockholmu a na závěr přijali deklaraci obsahující 26 principů pro „společné úsilí o zachování a zlepšení životního prostředí člověka.“ Deklarace je považována za první krok k vytvoření mezinárodního práva životního prostředí a uznání významu životního prostředí pro zdraví lidí.

Konference vedla k založení Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) jako globálního environmentálního koordinátora, neutrální platformy spojující členské státy, občanský a soukromý sektor a agentury OSN pro řešení hlavních environmentálních problémů světa. Do roku 2013 řídila činnost UNEP Řídící rada, kterou tvořilo 58 volených států na funkční období čtyř let. Rezolucí Valného shromáždění bylo ale rozhodnuto, že členství v UNEP bude univerzální a na jeho rozhodování se dál bude podílet všech 193 členských států OSN. První zasedání Světového shromáždění OSN pro životní prostředí (UNEA), se konalo v roce 2014. Dosud se ale nepodařilo najít shodu mezi státy, aby byl UNEP povýšen na specializovanou agenturu OSN podobně jako Světová zdravotnická organizace (WHO) nebo Organizace pro zemědělství a výživu (FAO) a další.

Meze růstu

Ve stejném roce (1972) vydal Římský klub svou první zprávu „Meze růstu,“ která je s 30 miliony prodaných výtisků ve více než 30 jazycích dodnes jednou z nejprodávanějších publikací o životním prostředí na světě (překlad do češtiny byl v tehdejším Československu šířen samizdatově). Vedle obecného přijetí varování, že žijeme na vyčerpatelné planetě a že nekonečný růst výroby a spotřeby tudíž není možný, vedlo zpochybnění hodnoty ekonomického růstu i k velmi odmítavým reakcím některých kruhů a v důsledku k posílení prorůstových přístupů v rámci zemí OECD. Některé nedávné studie (např. Turner, 2008 nebo Herrington, 2020) ale ukazují, že reálná data z let 1972 až 2010 se do značné míry shodují se scénářem zprávy Meze růstu „business as usual“. Autoři svou zprávu dále aktualizovali v letech 1992, 2004 a 2012 a podpořili svá původní tvrzení novými daty a zlepšenými modely.

Metody zprávy Meze růstu předznamenaly pozdější integrované hodnotící modely, které využívá např. klimatická věda (zprávy IPCC). Zpráva ovlivnila pozdější paradigmata v ekologické ekonomii, jako je nerůst, ekonomika koblihy nebo planetární meze. A v neposlední řadě posílila koncept předběžné opatrnosti, že včasná environmentální opatření jsou účinnější a ekonomicky výhodnější než ad hoc reakce.

Meze růstu se staly katalyzátorem mezinárodního povědomí o udržitelnosti a položily ideový základ Zprávy „Naše společná budoucnost“ (tzv. Zpráva Brundtlandové o udržitelném rozvoji, 1987), Summitu Země (Rio de Janeiro, 1992) a v důsledku i Agendy 2030 a Cílů udržitelného rozvoje (SDGs, přijaté v OSN v roce 2015).

80. a 90. léta 20. století: Od regionálních ke globálním úmluvám

Přes geopolitické rozdělení studenou válkou začala ve světě po Stockholmské konferenci růst poptávka po tematických mnohostranných dohodách o životním prostředí. Věda a tlak veřejnosti podněcovaly progres v oblastech, které měly zjevné zdravotní nebo ekologické dopady.

Mezi nejdůležitější patřila Vídeňská úmluva o ochraně ozonové vrstvy (1985) a následný Montrealský protokol (1987), který nařídil snížení objemu látek poškozujících ozonovou vrstvu. Celosvětová shoda, rychlá implementace a adaptabilní rámec vedly k viditelné nápravě. Do roku 2010 byly freony téměř úplně vyřazeny z používání. Montrealský protokol je často uváděn jako nejúspěšnější environmentální smlouva v dějinách. Dalšími klíčovými úmluvami v tomto dvacetiletí byly např. Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (1989) nebo Úmluva o biologické rozmanitosti z roku 1992.

UNEP a Světová meteorologická organizace společně v roce 1988 založily Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), jehož cílem je na základě souhrnu vědeckého poznání předkládat vládám států vědecké informace, které jim umožní vytvářet klimatické politiky. K závěrečné syntéze 6. hodnotící zprávy IPCC (2023) uvedl generální tajemník OSN António Guterres: „lidstvo se pohybuje na tenkém ledě. Ten led velmi rychle taje. Jak uvádí nenovější zpráva IPCC, člověk je zodpovědný za prakticky veškeré globální oteplování za posledních 200 let. Tempo růstu teploty v posledním půlstoletí je nejvyšší za poslední dva tisíce let. A koncentrace oxidu uhličitého je nejvyšší za nejméně dva miliony let. Klimatická časovaná bomba tiká.“

Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu, známá jako Summit Země, byla historickým zlomem. Životní prostředí bylo poprvé výslovně propojeno s ekonomickým rozvojem, rovností a spravedlností. Na summitu byly přijaty Deklarace z Ria: 27 zásad zdůrazňujících společnou, ale diferencovanou odpovědnost; Agenda 21: akční plán pro udržitelný rozvoj na místní úrovni; a tři právně závazné úmluvy: Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD) a Úmluva OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD).

Po skončení konference zřídila OSN Komisi pro udržitelný rozvoj, vytvořila Globální fond životního prostředí (GEF) a začala vydávat pravidelné zprávy o stavu životního prostředí (GEO, 7. v řadě vyjde letos v prosinci). Summit zpopularizoval udržitelný rozvoj jako politický cíl zdůrazňující rovnováhu mezi ekonomickým růstem, ochranou životního prostředí a sociální spravedlností.

Začátek 21. století: Odpady, chemické látky a obchod

Na začátku 21. století rozšířila globální environmentální architektura záběr na některá specifická rizika, která nebyla plně pokryta úmluvami z Ria. Vzniklo několik významných multilaterálních úmluv:

Stockholmská úmluva o perzistentních organických polutantech (2001, zaměřuje se na dlouhodobě působící toxické látky, jako jsou PCB nebo DDT); Rotterdamská úmluva (vstoupila v platnost 2004, upravuje pravidla mezinárodního obchodu s nebezpečnými chemickými látkami); Minamatská úmluva o rtuti (2013, pojmenovaná po japonském městě Minamata, které se muselo vyrovnat se zničující otravou obyvatelstva rtutí z odpadních vod, která se dostávala do moře, kontaminovala ryby a další živočichy a jejich konzumací docházelo k otravě lidí). Basilejská úmluva z roku 1989 získala v druhé dekádě tisíciletí novou pozornost, když si svět konečně uvědomil rozsah znečištění plastem. Od roku 2022 probíhají pod záštitou OSN vyjednávání o globální úmluvě o plastovém odpadu. Přijatá měla být na konci roku 2024 v Jižní Koreji, podruhé letos v Ženevě, ale bez výsledku. Shody se zatím nepodařilo dosáhnout. V nedávné analýze uvádí server Carbon Brief, jak významná je tato úmluva např. z hlediska klimatické změny: 1. Emise z výroby plastů jsou třikrát větší než z letecké dopravy; 2. Po roce 2026 začne klesat poptávka po ropě ve většině odvětví (včetně dopravy), ale u plastů poroste; 3. Plasty mohou do roku 2050 spotřebovat polovinu zbývajícího uhlíkového "rozpočtu" pro limit globálního oteplení o 1,5 °C.

Roztříštěnost a nerovnoměrnost

Více mezinárodních norem sice přináší více opatření, ale systém mezinárodní ochrany životního prostředí se stává více roztříštěným a nerovnoměrným. Má to několik důvodů:

• Různé smlouvy mají rozdílné systémy pro kontrolu a dodržování;
• Finančních prostředků pro naplňování norem se nedostává, hlavně v rozvojových státech;
• Obchodní a environmentální cíle se někdy dostávají do rozporu. Jako příklad poslouží spory ve WTO ohledně eko značení, zejména rozvojové státy nebo malé firmy systém považují za znevýhodňující pro jejich export, protože zvýhodňuje domácí výrobce.

Do procesu naplňování mezinárodních norem ale stále více vstupuje občanská společnost a uplatňuje se vědecký monitoring (např. IPCC nebo IPBES - Mezivládní vědecko-politická platforma pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby). To pomáhá zvýšit odpovědnost států a firem, hlavně v odvětvích, jako jsou fosilní paliva, rybolov nebo zemědělství.

Posilování klimatické diplomacie

Novým mezníkem v mnohostranné environmentální diplomacii se stala Pařížská dohoda, přijatá v prosinci 2015 na 21. konferenci stran (COP21) Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu ve Francii. Poprvé došlo ke shodě 196 smluvních stran na společném rámci pro udržení růstu průměrné globální teploty pod 2 °C a co nejblíže k hranici 1,5 °C ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Co bylo klíčem k úspěchu mezinárodní diplomacie v Paříži?

• Emisní limity nejsou nařizovány shora, ale vychází z dobrovolných závazků států (tzv. národně stanovené příspěvky, NDC);
• Závazky přijaly rozvinuté i rozvojové státy;
• Dosažení nulových čistých emisí do poloviny století se stalo společným normativním cílem;
• Zapojení nestátních subjektů: města, soukromé společnosti, původní obyvatelé, mládež, vědci;
• Pařížská dohoda je sice zčásti právně závazná (např. podávání národních zpráv), spoléhá ale spíše na transparentnost (podávání zpráv o emisích) a vzájemné ovlivňování států než na vynucování. Je postavena na diplomatickém kompromisu a zároveň na pragmatickém stanovení cílů.

Letošní COP30 se koná v listopadu v Brazílii. Pozornost se bude soustředit na opatření k udržení globálního oteplení co nejblíže k 1,5 °C, na představení nových národních klimatických cílů (NDCs) a plnění finančních závazků z loňského COPu v ázerbájdžánském Baku.

Právo na zdravé životní prostředí

Na návrh Kostariky, Malediv, Maroka, Slovinska a Švýcarska přijalo v říjnu 2021 Valné shromáždění OSN rezoluci, která uznává právo na zdravé životní prostředí jako lidské právo. Ve stejný den přijalo i rezoluci o lidskoprávních dopadech změny klimatu a o vytvoření pozice zvláštní/ho zpravodaje/ky OSN pro tuto problematiku. Ačkoli jsou rezoluce Valného shromáždění právně nezávazné, lze očekávat, že budou mít vliv na národní legislativy, rozhodování soudů a vyjednávání o nových úmluvách. Ochrana životního prostředí bude díky tomu také pevněji ukotvena v mezinárodním právu v oblasti lidských práv.

Kam směřuje environmentální multilateralismus?

Mezi současné trendy patří větší inkluzivita, např. z pohledu dříve přehlížených skupin obyvatelstva. Dále dochází k posilování tvorby průřezových politik propojujících klima, biodiverzitu, zdraví a spravedlnost, sílí tendence k vytváření závazných mechanismů se silnějšími nástroji pro dodržování norem a financování a v neposlední řadě k většímu důrazu na propojení vědy a politiky prostřednictvím nástrojů jako je IPCC, IPBES, zprávy GEO nebo občanská věda. Navzdory geopolitickým rozporům a mezerám v implementaci sílí globální shoda: budoucnost lidských práv, rozvoje a bezpečnosti nelze oddělit od ochrany životního prostředí.

Zdroje: OSN, UNEP, UNFCCC, OECD, Carbon Brief, Biermann, F., et al. (2009), The Fragmentation of Global Governance Architectures, WTO, IPBES, Gupta, A. (2010), Transparency in Global Environmental Governance.

---

reklama

---