Uhlíkově negativní zemědělství: Jak ho můžeme dosáhnout v českých podmínkách?

Strniště v zimě

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Larry Mundy / Shutterstock

Jednou z klíčových technologií, která se v této oblasti nabízí, je využití biocharu – stabilního uhlíkatého materiálu vznikajícího pyrolýzou biomasy za omezeného přístupu kyslíku. Biochar dokáže po aplikaci do půdy fungovat jako houba, která zadržuje vodu, živiny i organickou hmotu. Studie potvrzují, že při správném použití může biochar zůstat v půdě stovky až tisíce let a přispět tak k trvalému snižování atmosférického CO₂. Český zemědělec má přitom výhodu: biomasa, která je potřebná k výrobě biocharu, je u nás dostupná ve formě zemědělských zbytků, dřevní štěpky nebo i rychle rostoucích energetických plodin.

Vedle biocharu však existuje řada dalších klíčových principů regenerativního hospodaření, které společně směřují k dosažení uhlíkové negativity. Minimální narušování půdy, přímé setí bez orby (no-till), rozmanité osevní postupy, neustálé pokrytí půdy rostlinným krytem a integrace živočišné produkce na pastvinách jsou základními kameny této strategie. Každý z těchto prvků pomáhá budovat půdní organickou hmotu, která je nejen zásobárnou živin, ale také dlouhodobým skladištěm uhlíku.

Pro české podmínky je klíčové kombinovat tyto přístupy s obnovou vodního režimu v krajině. Degradace půdy totiž úzce souvisí s hydrologickou nestabilitou: půdy s nízkým obsahem organické hmoty nedokážou efektivně zadržovat vodu, což zvyšuje riziko sucha i přívalových povodní. Obnova mokřadů, výstavba tůní, revitalizace malých vodních toků a obnova nivních luk by měly být nedílnou součástí transformace české krajiny směrem k vyšší odolnosti.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Významnou roli v této proměně hraje agrolesnictví — spojení pěstování stromů se zemědělskou produkcí na jedné ploše. Stromy nejenže sekvestrují uhlík do své biomasy a kořenového systému, ale také chrání půdu před erozí, zlepšují mikroklima, podporují biodiverzitu a stabilizují vodní režim. V české krajině by se mohly prosadit zejména systémy pásového agrolesnictví na orné půdě, integrované pastviny se stromy, nebo obnova tradičních struktur, jako jsou aleje a remízky.

Přestože potenciál uhlíkově negativního zemědělství je značný, existují i reálné bariéry jeho zavádění. První z nich je ekonomická nejistota. Přechod na regenerativní systémy vyžaduje investice a změnu zaběhnutých postupů, přičemž návratnost může být patrná až po několika letech. Mnoho farmářů se obává rizika snížení výnosů v přechodném období. Další bariérou je nízká informovanost a nedostatečné poradenství – chybí praktické příklady, školení a podpůrné struktury, které by zemědělcům pomohly se v nových metodách zorientovat.

Významnou roli v překonávání těchto překážek by měly hrát veřejné politiky a ekonomické nástroje. Platby za ekosystémové služby, uhlíkové kredity, dotační podpora biocharu, agrolesnictví a regenerativních technik, stejně jako zvýhodnění uhlíkově pozitivních produktů na trhu, by mohly přinést zásadní impulz. Evropská unie již naznačila směr novou podobou Společné zemědělské politiky, nicméně v České republice je zavádění těchto inovací zatím pomalé a roztříštěné.

Zvláštní zmínku si zaslouží propojení problematiky uhlíku a vody. Každý kilogram organické hmoty v půdě je schopen zadržet čtyřnásobek své váhy ve vodě. Obnova uhlíku v půdě tak není jen otázkou klimatu, ale přímo ovlivňuje vodní stabilitu a zemědělskou produktivitu. Zlepšení schopnosti půdy zadržovat vodu pomáhá zmírnit dopady sucha i přívalových dešťů, stabilizuje výnosy a snižuje erozi.

Při pohledu do budoucnosti lze načrtnout dva možné scénáře pro českou krajinu. Pokud budeme pokračovat ve stávajícím trendu intenzivní orby, degradace půdy a fragmentace krajiny, čeká nás další ztráta organické hmoty, pokles úrodnosti, zvyšování rizik extrémního počasí a narůstající závislost na dovozech potravin. Pokud však využijeme příležitosti a zahájíme systematický přechod k regenerativnímu, uhlíkově negativnímu hospodaření, máme šanci obnovit zdraví půdy, zvýšit biodiverzitu, stabilizovat vodní režim a udělat z české krajiny aktivního spojence v boji proti změně klimatu.

Změna však nebude snadná. Vyžaduje odvahu, vizi a trpělivost. Vyžaduje přehodnocení dosavadních ekonomických modelů a hlubší pochopení propojení mezi půdou, uhlíkem, vodou a životem samotným. Vyžaduje investice do vzdělávání, výzkumu a podpory inovací. Především ale vyžaduje uznání, že půda není pouhým nástrojem produkce, ale základní podmínkou našeho přežití.

Čím dříve tuto změnu zahájíme, tím větší šanci budeme mít na úspěch. Uhlíkově negativní zemědělství je nejen dosažitelné, ale i nezbytné. A právě Česká republika, se svou tradicí pečlivé práce s krajinou, má potenciál stát se v této oblasti evropským lídrem.