Budoucnost české krajiny: Kdo ji bude obhospodařovat za dvacet let?

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Cristian Zamfir / Shutterstock.com

Zemědělství, ačkoliv je základem civilizace, dnes často nemá mezi mladými lidmi prestiž. Mnozí jej vnímají jako náročnou a málo uznávanou práci s nejistou budoucností. Pokud se tento trend nezmění, hrozí, že obrovské plochy zemědělské půdy skončí v rukou velkých agroholdingů nebo investičních skupin, pro něž není primárním cílem péče o krajinu, ale maximalizace krátkodobého výnosu. Zánik rodinného zemědělství by přitom neznamenal jen změnu vlastnické struktury, ale i ztrátu místních znalostí, tradic a vztahu ke krajině jako kulturnímu dědictví.

Přesto se i v českém prostředí objevují nové impulzy. Mladí lidé zakládají komunitní farmy, přecházejí na ekologické a regenerativní způsoby hospodaření, propojili se do sítí sdílejících zkušenosti a inovace. Vznikají městské zahrady, sdílené pozemky, podpůrné programy pro malé farmáře a ekologické iniciativy. Tento nový přístup není jen alternativou – je jednou z mála životaschopných cest, jak krajinu udržet živou.

Krize stárnoucích zemědělců není specifická jen pro Česko. Podobným výzvám čelí většina evropských zemí. Nicméně v Česku je tento trend výraznější kvůli dědictví kolektivizace a transformace po roce 1989. Struktura vlastnictví půdy je rozdrobená a neprůhledná – značná část pozemků patří lidem, kteří na nich nehospodaří. To komplikuje přístup mladým, kteří by rádi hospodařit, ale nemají kapitál na nákup pozemků, ani k nim často nemají vazbu. V důsledku toho vzniká tzv. "nájemní zemědělství", kdy se o obrovské výměry starají najatí správci a mechanizátoři, bez vztahu k místu a dlouhodobé motivace.

Tento model však naráží na své limity. Krajina degradovaná intenzivním zemědělstvím ztrácí schopnost zadržovat vodu, je náchylná k erozi, ubývá v ní biodiverzita a stává se méně odolnou vůči extrémům počasí. Zároveň klesá kvalita půdy a zvyšují se náklady na vstupy – umělá hnojiva, pesticidy a energie. V takovém prostředí je stále obtížnější dosahovat výnosů, na které byli zemědělci zvyklí. Přichází čas zamyslet se, zda současný model je udržitelný – ekonomicky, ekologicky i sociálně.

Z této krize však mohou vzejít i nové příležitosti. Jednou z nich je regenerativní zemědělství. Tento přístup, který vychází z pochopení přírodních procesů, klade důraz na obnovu půdního života, zvyšování organické hmoty, posílení biodiverzity a budování odolného ekosystému. Oproti průmyslovému zemědělství minimalizuje orbu, pracuje s krycími plodinami, využívá rotaci pastvy a klade důraz na sekvestraci uhlíku v půdě. Cílem není jen vyprodukovat co nejvíce komodit, ale pěstovat potraviny tak, aby se krajina uzdravovala a dlouhodobě sloužila lidem i přírodě.

S regenerativními principy se přirozeně pojí i komunitní zemědělství. Tento model buduje přímý vztah mezi farmářem a skupinou odběratelů. Místní lidé si předplácí podíl úrody, často se zapojují do práce na farmě a sdílí riziko i úspěch sezóny. Výsledkem je nejen stabilní příjem pro farmáře, ale také vyšší kvalita potravin a silnější vztah mezi lidmi a krajinou. V České republice se v posledních letech objevují desítky takových projektů: Komunitní farma Kamenná brána u Kutné Hory, Farma Křižánky v Žďárských vrších nebo iniciativy KomPot v Brně.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Jedním z klíčových problémů rozvoje nových forem hospodaření je však přístup k půdě. Zemědělská půda se stala investičním artiklem. Její cena od roku 2010 dramaticky vzrostla a pro mnoho začínajících zemědělců je prakticky nedostupná. Velká část půdy je navíc v rukou institucí a fondů, které ji pronajímají velkým hráčům bez zájmu o dlouhodobou kvalitu krajiny.

Možná řešení existují. Například půdní banky – tedy instituce, které shromažďují pozemky k pronájmu pro mladé farmáře. V západní Evropě se osvědčila také družstva, která kolektivně vlastní půdu a umožňují jejím členům na ní hospodařit. Francouzská organizace Terre de Liens například dokázala pomocí darů a investic od veřejnosti získat stovky hektarů, na nichž dnes hospodaří desítky rodin podle ekologických zásad. Obdobné iniciativy by mohly vzniknout i v Česku – a některé už vznikají.

Dalším klíčovým prvkem je vzdělávání. Mladí lidé často nemají praktické zkušenosti s hospodařením. Školy jim sice nabízejí teoretické základy, ale chybí propojení s praxí, mentoring a možnost učit se přímo na farmě. Regenerativní akademie v Německu nebo projekt La Ferme d’Avenir ve Francii ukazují, že vzdělávání může být zároveň inspirací, zázemím i inkubátorem pro nové projekty. V Česku se pomalu rozvíjejí podobné iniciativy – kurzy pro začínající zemědělce, komunitní semináře, sdílené farmářské technologie. Je však třeba jejich rozvoj cíleně podporovat.

To vše ale nebude možné bez politické vůle. Zemědělská dotační politika v ČR dlouhodobě zvýhodňuje velké subjekty. Malé a střední farmy, často ekologické nebo komunitní, čelí složité administrativě a nemají dostatečný přístup k financím. Pokud chceme, aby se regenerativní a komunitní modely rozvíjely, je nutné je podpořit nejen morálně, ale i finančně: zvýhodněním v dotacích, usnadněním přístupu k půdě, podporou družstevních projektů i rozvojem místních potravinových sítí.

Změna v krajině se totiž netýká jen venkova. Zdravá, pestrá a odolná krajina přináší benefity celé společnosti: zadržuje vodu, ochlazuje města, zmírňuje dopady sucha, zvyšuje kvalitu ovzduší i atraktivitu území. Pustá a degradovaná krajina naopak přináší problémy – eroze, přehřívání, ztrátu druhové rozmanitosti i kulturní hodnoty.

Jaké jsou tedy scénáře pro českou krajinu za dvacet let?

• V prvním scénáři, pokud nic nezměníme, bude pokračovat koncentrace půdy do rukou několika velkých subjektů. Krajina bude dál podléhat erozi, vysychání a ztrátě života. Potraviny sice možná budou levné, ale kvalita prostředí, ve kterém žijeme, se zhorší.

• Druhý scénář, optimističtější, počítá s renesancí venkova. Mladí lidé, kteří hledají smysluplnou práci a chtějí být součástí pozitivní změny, se vracejí do krajiny. Zakládají komunitní farmy, pečují o půdu, produkují kvalitní potraviny a budují místní ekonomiku. Obce je podporují, města nakupují lokální potraviny, veřejné politiky se zaměřují na udržitelnost.

• Třetí scénář je realistickým kompromisem – vedle sebe existují velké agropodniky a malé ostrůvky inovativního zemědělství. Tento model může fungovat, pokud se vytvoří prostor pro spolupráci, sdílení zkušeností a vyváženou politiku.

Ať už se však budoucnost vyvine jakkoli, jedna věc je jistá: krajina potřebuje nové správce. Ne ty, kteří z ní jen čerpají, ale ty, kteří ji chtějí chránit, rozvíjet a předat dál. Pokud dnes podpoříme mladé lidi, kteří chtějí žít v souladu s krajinou, může se Česká republika stát příkladem toho, jak spojit tradici, inovaci a odpovědnost.

Krajina není jen soubor polí, lesů a luk. Je to naše společné dědictví. A právě teď se rozhoduje, kdo o něj bude v příštích desetiletích pečovat.