Budoucnost české krajiny: Kdo ji bude obhospodařovat za dvacet let?

Česká krajina je po staletí výsledkem soužití člověka a přírody. Její charakter dnes formuje hluboce zakořeněná zemědělská tradice – od rozptýlených lánů na Vysočině po vinohrady na jižní Moravě a rybniční soustavy v jižních Čechách. Jenže právě tato krajina dnes stojí na rozcestí. Nejen kvůli změně klimatu a zhoršujícím se ekologickým podmínkám, ale i kvůli změnám společenským a demografickým. Zcela konkrétní otázka zní: kdo bude za dvacet let tuto krajinu obhospodařovat? Na první pohled se může zdát, že je vše pod kontrolou – zemědělství produkuje dostatek potravin, výnosy rostou, stroje jsou výkonnější než kdy dřív. Pod tímto povrchem se však rýsuje problém, který se nedá ignorovat. Podle údajů Ministerstva zemědělství překročil průměrný věk českých zemědělců hranici 55 let a podíl mladých farmářů do 40 let se pohybuje pod 10 %. Ještě vážnější je však skutečnost, že chybí nástupnická generace, která by ochotně a udržitelně převzala hospodářství svých rodičů. Odliv mladé generace z venkova je realitou, která má své kořeny nejen v ekonomice, ale i ve společenském klimatu a kulturních vzorcích.

Zemědělství, ačkoliv je základem civilizace, dnes často nemá mezi mladými lidmi prestiž. Mnozí jej vnímají jako náročnou a málo uznávanou práci s nejistou budoucností. Pokud se tento trend nezmění, hrozí, že obrovské plochy zemědělské půdy skončí v rukou velkých agroholdingů nebo investičních skupin, pro něž není primárním cílem péče o krajinu, ale maximalizace krátkodobého výnosu. Zánik rodinného zemědělství by přitom neznamenal jen změnu vlastnické struktury, ale i ztrátu místních znalostí, tradic a vztahu ke krajině jako kulturnímu dědictví.

Přesto se i v českém prostředí objevují nové impulzy. Mladí lidé zakládají komunitní farmy, přecházejí na ekologické a regenerativní způsoby hospodaření, propojili se do sítí sdílejících zkušenosti a inovace. Vznikají městské zahrady, sdílené pozemky, podpůrné programy pro malé farmáře a ekologické iniciativy. Tento nový přístup není jen alternativou – je jednou z mála životaschopných cest, jak krajinu udržet živou.

Krize stárnoucích zemědělců není specifická jen pro Česko. Podobným výzvám čelí většina evropských zemí. Nicméně v Česku je tento trend výraznější kvůli dědictví kolektivizace a transformace po roce 1989. Struktura vlastnictví půdy je rozdrobená a neprůhledná – značná část pozemků patří lidem, kteří na nich nehospodaří. To komplikuje přístup mladým, kteří by rádi hospodařit, ale nemají kapitál na nákup pozemků, ani k nim často nemají vazbu. V důsledku toho vzniká tzv. "nájemní zemědělství", kdy se o obrovské výměry starají najatí správci a mechanizátoři, bez vztahu k místu a dlouhodobé motivace.

Tento model však naráží na své limity. Krajina degradovaná intenzivním zemědělstvím ztrácí schopnost zadržovat vodu, je náchylná k erozi, ubývá v ní biodiverzita a stává se méně odolnou vůči extrémům počasí. Zároveň klesá kvalita půdy a zvyšují se náklady na vstupy – umělá hnojiva, pesticidy a energie. V takovém prostředí je stále obtížnější dosahovat výnosů, na které byli zemědělci zvyklí. Přichází čas zamyslet se, zda současný model je udržitelný – ekonomicky, ekologicky i sociálně.

Z této krize však mohou vzejít i nové příležitosti. Jednou z nich je regenerativní zemědělství. Tento přístup, který vychází z pochopení přírodních procesů, klade důraz na obnovu půdního života, zvyšování organické hmoty, posílení biodiverzity a budování odolného ekosystému. Oproti průmyslovému zemědělství minimalizuje orbu, pracuje s krycími plodinami, využívá rotaci pastvy a klade důraz na sekvestraci uhlíku v půdě. Cílem není jen vyprodukovat co nejvíce komodit, ale pěstovat potraviny tak, aby se krajina uzdravovala a dlouhodobě sloužila lidem i přírodě.

S regenerativními principy se přirozeně pojí i komunitní zemědělství. Tento model buduje přímý vztah mezi farmářem a skupinou odběratelů. Místní lidé si předplácí podíl úrody, často se zapojují do práce na farmě a sdílí riziko i úspěch sezóny. Výsledkem je nejen stabilní příjem pro farmáře, ale také vyšší kvalita potravin a silnější vztah mezi lidmi a krajinou. V České republice se v posledních letech objevují desítky takových projektů: Komunitní farma Kamenná brána u Kutné Hory, Farma Křižánky v Žďárských vrších nebo iniciativy KomPot v Brně.

Jedním z klíčových problémů rozvoje nových forem hospodaření je však přístup k půdě. Zemědělská půda se stala investičním artiklem. Její cena od roku 2010 dramaticky vzrostla a pro mnoho začínajících zemědělců je prakticky nedostupná. Velká část půdy je navíc v rukou institucí a fondů, které ji pronajímají velkým hráčům bez zájmu o dlouhodobou kvalitu krajiny.

Možná řešení existují. Například půdní banky – tedy instituce, které shromažďují pozemky k pronájmu pro mladé farmáře. V západní Evropě se osvědčila také družstva, která kolektivně vlastní půdu a umožňují jejím členům na ní hospodařit. Francouzská organizace Terre de Liens například dokázala pomocí darů a investic od veřejnosti získat stovky hektarů, na nichž dnes hospodaří desítky rodin podle ekologických zásad. Obdobné iniciativy by mohly vzniknout i v Česku – a některé už vznikají.

Dalším klíčovým prvkem je vzdělávání. Mladí lidé často nemají praktické zkušenosti s hospodařením. Školy jim sice nabízejí teoretické základy, ale chybí propojení s praxí, mentoring a možnost učit se přímo na farmě. Regenerativní akademie v Německu nebo projekt La Ferme d’Avenir ve Francii ukazují, že vzdělávání může být zároveň inspirací, zázemím i inkubátorem pro nové projekty. V Česku se pomalu rozvíjejí podobné iniciativy – kurzy pro začínající zemědělce, komunitní semináře, sdílené farmářské technologie. Je však třeba jejich rozvoj cíleně podporovat.

To vše ale nebude možné bez politické vůle. Zemědělská dotační politika v ČR dlouhodobě zvýhodňuje velké subjekty. Malé a střední farmy, často ekologické nebo komunitní, čelí složité administrativě a nemají dostatečný přístup k financím. Pokud chceme, aby se regenerativní a komunitní modely rozvíjely, je nutné je podpořit nejen morálně, ale i finančně: zvýhodněním v dotacích, usnadněním přístupu k půdě, podporou družstevních projektů i rozvojem místních potravinových sítí.

Změna v krajině se totiž netýká jen venkova. Zdravá, pestrá a odolná krajina přináší benefity celé společnosti: zadržuje vodu, ochlazuje města, zmírňuje dopady sucha, zvyšuje kvalitu ovzduší i atraktivitu území. Pustá a degradovaná krajina naopak přináší problémy – eroze, přehřívání, ztrátu druhové rozmanitosti i kulturní hodnoty.

Jaké jsou tedy scénáře pro českou krajinu za dvacet let?

• V prvním scénáři, pokud nic nezměníme, bude pokračovat koncentrace půdy do rukou několika velkých subjektů. Krajina bude dál podléhat erozi, vysychání a ztrátě života. Potraviny sice možná budou levné, ale kvalita prostředí, ve kterém žijeme, se zhorší.

• Druhý scénář, optimističtější, počítá s renesancí venkova. Mladí lidé, kteří hledají smysluplnou práci a chtějí být součástí pozitivní změny, se vracejí do krajiny. Zakládají komunitní farmy, pečují o půdu, produkují kvalitní potraviny a budují místní ekonomiku. Obce je podporují, města nakupují lokální potraviny, veřejné politiky se zaměřují na udržitelnost.

• Třetí scénář je realistickým kompromisem – vedle sebe existují velké agropodniky a malé ostrůvky inovativního zemědělství. Tento model může fungovat, pokud se vytvoří prostor pro spolupráci, sdílení zkušeností a vyváženou politiku.

Ať už se však budoucnost vyvine jakkoli, jedna věc je jistá: krajina potřebuje nové správce. Ne ty, kteří z ní jen čerpají, ale ty, kteří ji chtějí chránit, rozvíjet a předat dál. Pokud dnes podpoříme mladé lidi, kteří chtějí žít v souladu s krajinou, může se Česká republika stát příkladem toho, jak spojit tradici, inovaci a odpovědnost.

Krajina není jen soubor polí, lesů a luk. Je to naše společné dědictví. A právě teď se rozhoduje, kdo o něj bude v příštích desetiletích pečovat.

---

reklama

---