Když mě před několika týdny redakce Ekolistu požádala o zamyšlení nad zákonem o ochraně přírody a krajiny[1], který před 30 lety, dne 1. 6. 1992, nabyl účinnosti, vzpomněl jsem si na osud českého knížete Jaromíra. Těžko byste v českých dějinách hledali smutnější příběh panovníka. Uprostřed svárů o knížecí trůn na přelomu prvního a druhého tisíciletí ho jeho soupeři nejprve oslepili, poté vykleštili, a nakonec ho najatý vrah schovaný pod stolicí suchého záchodu probodl zespodu kopím.

Představme si. Je středa 29. června. Nad lucemburským Kirchbergem, kde sídlí četné evropské instituce, právě svítá. Z budovy Rady Evropské unie se trousí delegace ministrů životního prostředí, na nichž je patrné vyčerpání, ale hlavně spokojenost. Přes obtížná vyjednávání se podařilo nalézt dohodu sedmadvacítky nad klíčovým souborem nástrojů, díky kterým Evropa může snížit své emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent a zachovat tak naději pro dosažení cílů Pařížské dohody, zabránit drastickým dopadům změny klimatu na své spoluobčany.

Takřka tříhektarovou louku plnou vzácných teplomilných druhů rostlin na Kroměřížsku rozryla koncem letošního jara divoká prasata.

Budováním tůní, rybníčků a jiných zasakovacích prvků chce městská část Praha 12 zabraňovat erozi a degradaci zemědělské půdy. Pronajala proto některé pozemky pachtýřům pro ekologické hospodaření.

Ve středečním mimořádném projevu předseda vlády Petr Fiala vyzval k zásadnímu navýšení výroby bioplynu. Apel zazněl v souvislosti s potřebou odstřihnout se od závislosti na fosilních zdrojích z Ruska v reakci na stále probíhající válku na Ukrajině. Zvýšení bezpečnosti dodávek energií, stabilizace cen, výrazný rozvoj obnovitelných zdrojů jsou témata, která dnes stále silněji rezonují. Bioenergetika dostává slovo. Bioplyn, biometan a syngas mohou nahradit 40 % zemního plynu.

Jakákoliv novela legislativy v oblasti ochrany přírody má potenciálně dalekosáhlé důsledky pro naši přírodu v následujících desetiletích. Proto by měla být pečlivě připravena a předem diskutována se zainteresovanou odbornou veřejností, stejně jako s právníky a dalšími aktéry podílejícími se na znění zákonů.

Zhodnocení Zprávy o pokroku v oblasti plnění vnitrostátních cílů energetické účinnosti v České republice.

Městský soud v Praze vyhlásil ve středu 15. června 2022 průlomový rozsudek. V senátu složeném ze soudců Jana Kratochvíla, Štěpána Výborného a předsedkyně Karly Cháberové vyhověl našemu spolku a několika dalším žalobcům a rozhodl o nezákonnosti zásahu do našich práv nečinností státu v otázce mitigace klimatické změny. Navázal tak na obdobná recentní rozhodnutí v Německu (Neubauer et al. proti Vládě Německa), Nizozemsku (Urgenda Foundation proti Vládě Nizozemska) nebo Irsku (Friends of the Irish Environment proti Vládě Irska a ostatním). Část žaloby soud zamítl a část odmítl. Cílem tohoto blog postu je krátce seznámit zdejší právnickou komunitu s tímto pro některé překvapivým rozhodnutím v rozsahu, který odpovídá krátkém časovému rámci, v jakém byl blog post napsán. Nutno předeslat, že budu vycházet z ústně vyhlášeného výroku a jeho stručného odůvodnění (účastníci řízení požádali o ústní jednání ve věci). Písemné vyhotovení rozsudku k dispozici dosud není a jeho podrobnou analýzu ponechám jiným.

Dne 15. června 2022 rozhodl Městský soud v Praze o první české klimatické žalobě, a to tak, že jí z větší části vyhověl. V tomto komentáři chceme zrekapitulovat dosavadní příběh české klimažaloby (který ještě nemusí být u konce) a poukázat na to, jak soud naložil s návrhy žalobců, které části z nich vyhověl a jakým způsobem. Podotýkáme, že zde vycházíme z ústního vyhlášení rozhodnutí soudu, jehož písemné vyhotovení s podrobným odůvodněním bude k dispozici pravděpodobně až za několik týdnů. V základních informacích ohledně rozhodnutí můžeme rovněž odkázat na tiskovou zprávu spolku Klimatická žaloba, podrobně se mu pak věnuje Martin Abel na Jiném právu.