Celkem 1 043 mláďat 190 druhů plazů, ptáků a savců se v Zoo Praha narodilo či vylíhlo během roku 2024. Nejde přitom ani tak o jejich celkový počet, nýbrž spíše o výjimečnost mnohých z nich. Třemi mláďaty lidoopů v jednom roce se může pochlubit jenom nemnoho zoologických zahrad, a odchovem již druhého luskouna dokonce žádná jiná v Evropě. Rok 2024 byl však mimořádný i vzhledem k zahájení reintrodukce koní Převalského do středního Kazachstánu, v níž Zoo Praha sehrává naprosto zásadní roli. S koněm Převalského ostatně souvisí i otevření nové expozice Gobi. Roční návštěvnost činila 1 387 433 lidí.

Milí čtenáři,
rok 2024 byl pro Ekolist rokem plným výzev, ale také důkazem vaší neuvěřitelné podpory. Na naši zoufalou výzvu, že do konce roku potřebujeme 200 tisíc korun, zareagovalo více než dvě stě čtenářů. Díky vašim darům se nám podařilo tuto částku vybrat a zajistit tak fungování Ekolistu až do konce roku. Jste skvělí a my vám z celého srdce děkujeme!

Spolu s Vánocemi skončilo i další kolo soutěže Živá zahrada, kterou Český svaz ochránců přírody organizuje už 21 let. Předběžné výsledky pozorování ptáků na zahradách jsou zajímavé. Nejvíce byla viděna sýkora koňadra (98 % zahrad), sýkora modřinka (92 %) a překvapivě bylo málo kosů (86 %)! Podobný pokles výskytu kosů, jinak nejčastěji pozorovaných ptáků zahrad, byl v minulosti zaznamenán v roce 2018, kdy v Česku řádil virus USUTU. Bohužel, ptáky, kteří by teď potřebovali především klid, čeká těžká zkouška – ohňostroje.

Vzpomínám si, jak jsem jako dítě byla úplně posedlá přírodou a přitom zoufale sledovala, jak ji ničíme. Přemýšlela jsem, co s tím dělat, ale možnosti ve škole byly omezené – tam bylo potřeba hlavně poslouchat, sedět a nevyrušovat. Už tehdy jsem byla spíš takový malý živel než tichá, poslušná holčička. Některým učitelům jsem asi lezla pořádně na nervy, protože jsem prostě nechtěla jen tiše přijímat všechno, co nám říkali. Když mi bylo šestnáct, rozhodla jsem se, že s tím zkusím něco udělat.

Krátce před letošními Vánocemi uhynul Karlo, velemlok čínský, který byl po řadu let uznáván za největšího žijícího obojživelníka světa. Dokonce se díky tomu v roce 2016 dostal do Guinnesovy knihy rekordů. Tam je u něj uvedena délka 1,58 metru. Na sklonku svého života měřil dokonce ještě o tři centimetry víc.

Český svaz ochránců přírody byl založen před 45 lety. Právě v Praze začaly vznikat první jeho místní organizace; několik dokonce ještě před oficiální ustavující konferencí (11. září 1979). Dvě z těch nejstarších – 2. základní organizace Taraxacum a 4. základní organizace Praha 10, později pokřtěná na Botič-Rokytka – fungují dodnes.

V září 1979 jsme se rozhodli založit Tým Bořena. Zpočátku jako neformální skupinu studentů. Protože nebylo možné v okresech Teplice a Most zakládat nové základní organizace Českého svazu ochránců přírody, museli jsme ji v roce 1986 založit v Praze, kde to tehdy šlo. Ale hlavní těžiště našich aktivit zůstalo v Českém středohoří.

Říká se, že zdravý vzduch, zdravý duch. Jaký ale vlastně je stav životního prostředí České republiky? Dnešní doba zkratkovitého zpravodajství, kdy o úspěchu článku rozhoduje jeho schopnost zaujmout čtenáře ve zlomku vteřiny, nedává dostatečný prostor komplexním tématům. Debata o životním prostředí se tak bohužel často smrskává na potenciální zákaz automobilů se spalovacími motory či na klady a zápory zálohování PET lahví. Například zmíněná osobní doprava se však na emisích skleníkových plynů ČR podílí pouhými necelými deseti procenty. Udělejme tedy krok zpět a podívejme se na stav životního prostředí ČR jako celku. Jeho kvalita má totiž přímý dopad na zdraví nás všech, kteří v něm žijeme.

Ptáci, podobně jako lidé, mají různé povahy a s tím související chování a životní i lovecké strategie. Sledovat a zkoumat jejich životní projevy lze nejsnadněji poblíž krmítka, nebo třeba u hnízda, zejména pak, je-li dobře chráněno před predací. Taková příležitost se nabízí u synantropních budkových populací, kdy člověk má možnost si připravit scénu tak, aby mohl ptáky nejen dobře pozorovat, ale i vše zdokumentovat, což v nepřehledném lesním prostředí jde mnohem hůře.

Při vzpomínkách na to, co mne přimělo spolu s dalšími ženami napsat dopis podepsaný „Pražské matky“ a poté dále usilovat o lepší životní prostředí v Praze, se mi nevybavuje žádný bod obratu či moment.