Freie Mitte: Nová nová divočina ve Vídni

Jak naložit ve městě s vegetací, která si během let vyrostla nekontrolovaně na různých opuštěných plochách, brownfieldech, „vágních“ terénech a vůbec v mezerách lidské činnosti? Většinou je vnímána jako něco nechtěného, nepatřičného, jakýsi nepořádek, který je jen dočasný a bude dříve či později proměněn v domy a ulice nebo alespoň kultivovaný park. Do města nic takového vlastně nepatří – to má být výsledkem zcela zamýšlené činnosti člověka. Takové plochy přece přitahují odpadky, nepořádek a problematické existence všeho druhu a druhů – najdete tu různé invazní druhy, stahují se sem také bezdomovci, vše si zde žije jaksi neorganizovaně. Přesto v posledních letech ba dekádách roste zájem právě o taková místa jak ze strany obyvatel města, tak ze strany urbanistů či (zahradních) architektů. V návaznosti na vyšší ocenění „volné přírody“, „divočiny“ (ať už si pod tím představíte cokoliv) se množí pokusy nějak tyto nově objevované terény využít, začlenit do organismu města a aktivit jeho obyvatel.

Kromě jmenovaných nepříjemností se totiž podobná místa, která v češtině můžeme nazývat „novou divočinou“ (což kupodivu v angličtině ani v němčině zaužívané spojení není, v němčině spíše Stadtwildnis) postupně stávají i oceňovanými pro svoji zvláštní půvab, kde se prolíná nepříliš uspořádaná vegetace se zbytky lidské činnosti, často industriální povahy – ať již ho objevují cíleně vyznavači urbexu, anebo jen náhodně obyvatelé sídliště venčící psy.

Paradoxně kromě invazních druhů zde můžeme najít i poměrně vyšší biodiverzitu rostlin, ale třeba i ptáků. Někde tak vznikají místa, která využila „zdivočelých“ částí města, zarostlých brownfieldů k vytvoření nových prostorů, které můžeme už dnes zařadit pod název „parky“. Asi nejznámější ve střední Evropě je berlínský Natur-Park Südgelände, který vznikl již roku 1999 na bývalém kolejišti opuštěného nádraží (zahrál si také ve finálních scénách akčního filmu Hanna, který najdete na Netflixu).

Obdobný park s názvem Freie Mitte (Svobodný, volný střed) byl víceméně finalizován letos i ve Vídni, byť většinově dokončen již loni, opět na místech bývalé železniční stanice. Na místě zarostlých kolejí, ale i různých nakupených hald zeminy můžete nyní relaxovat obklopeni relativně neregulovanou „přírodou“, většinou zde převažují otevřené plochy. Namísto úhledných záhonů květin rostou zdejší roztroušeně, kde se jim zamane a stejně tak keře a stromy, to vše uprostřed nezastřižené vysoké trávy. Uprostřed zástavby starší i zcela moderní vznikla tak určitá oáza, která je protiváhou přesně vyměřených a vyasfaltovaných městských ulic. Park byl plánován i po diskusích s místními občany na místě bývalého Severního nádraží (Nordbahnhof), které bylo zprovozněno už v roce 1838, ale od 90. let přeměněno na nákladní nádraží a jeho části začaly postupně zarůstat. Hledalo se nové využití a roku 2012 zvítězil v konkurzu návrh kanceláří AgenceTer, StudioVlayStreeruwitz a Land in Sicht, který se snažil zachovat volné místo v zástavbě tak, aby využil dosavadní spontánně rostoucí vegetace. V posledních pár letech se pak realizovaly postupně části návrhu s tím, že poslední malá část ze skoro 10 hektarů plochy parku byla otevřená letos. Nicméně stále ještě najdete na vstupu provizorní ploty a u některých částí není vlastně úplně jasné, zda tam ještě patří nebo je odděluje plot od již nezačleněného „vágního terénu“ nebo na ně naopak navazují zcela nově vystavěné domy.

Realizace nabízí možnost nahlédnout, jak by se mohlo s některými plochami zeleně (použiji pro některé architekty toho již nežádoucího slova) v našich městech naložit. Něco, co začalo třeba zcela nenápadně, už po pár letech nabízí často zajímavé kombinace dřevin i bylin a hlavně slouží i pro vycházky obyvatel – třeba v Praze patří mezi nejznámější Rohanský ostrov, v Brně třeba Planýrka, ale taková místa najdete pochopitelně všude. Jde o to využít a zachovat volně existující organismy, které prorostly zbytky a ruinami lidské činnosti a současně je nějak zpřístupnit pro širší počet obyvatel.

Současně vídeňský příklad nabízí i určité paradoxy začleňování takových „nových divočin“ do městského organismu v podobě parku. Pohybujeme se zde po cestičkách, případně vyvýšených dřevěných elegantních chodnících, téměř u každé křižovatky je pak cedule upozorňující na to, že v případě nepřízně počasí je vstup na cesty zakázán, protože hrozí nebezpečí pádu, na okraji jsou uměle dosazené stromy. Kromě laviček zde najdeme i odpadkové koše. Jak hlásá velký billboard, úpravy přišly na 3 milióny eur a jakkoliv by jistě „standardní“ park stál více, nemůžeme se ubránit určitému údivu nad tím, jak je vlastně i prosté ponechání prostoru „přírodě“ drahé. Chceme se těšit ze spontaneity živých organismů a jejich „divokosti“, ale jaksi to nedokážeme, aniž bychom si tu postavili cesty, lavičky a sedačky, abychom se přeci jen raději od těch kytek a trávy nebo louží alespoň trochu izolovali. Na jedné straně obdivujeme spontánnost a divokost, na druhou stranu jsme kultura čím dál víc posedlá bezpečím, takže v případě náledí či deště raději zakážeme vstupovat i na ty drahé dřevěné chodníčky. Pak jistě začne hrozit upadnutí větve nějakého stromu, tak ho odřízneme, vedle nového hřiště, kam jsme dosadili vhodné stromy k zastínění, si udělají hnízdo sršně, tak je necháme odborně zlikvidovat, najednou se zde rozšíří nějaká rostlina, kterou jsme sem sice zavlekli, ale vlastně k nám nepatří, tak jí také raději vytrhneme, atd., atd.

Ale i přes tyto – nebo možná i díky nim – paradoxy jistě stojí za to rozšířit návštěvu Vídně i o tento prostor. Asi jako se návštěvník „klasických“ architektonických památek zajede podívat na Hundertwasserův dům, jehož tvůrce tvrdil, že „rovná linie je bezbožná“, tak se může návštěvník francouzských formálních zahrad Schönbrunnu odskočit podívat na Freie Mitte. Mimochodem, samozřejmě že jsem si na tu lavičku sednul, kdo by si chtěl sedat také do bodláků, že?

---

reklama

---