Chvála kamenů, hvězd a pozornosti

Předchozí náročné období mělo celou řadu důsledků, někdy těžkých až fatálních, jindy šlo jen o posuny v detailech. Jedním z vedlejších efektů bylo pak mnohem větší množství lidí v přírodě, ať již to byla příroda městského parku, nebo hor a lesů. Mnozí lidé si snad při tom uvědomili i více než jen to, že lesík či kopec jsou přijatelnou, i když vynucenou kulisou sportovních aktivit a začali si všímat více i toho různorodého života kolem nás. Který jakkoliv můžeme upravovat podle našich představ, stejně běží sám od sebe, jeho rytmy jsou jiné a vlastně mimo náš dosah.

Možná nás předchozí období z našich nucených home officů a „domácích vězení“, z vynucené absence širšího lidského společenství vedlo k určité koncentraci a pozornosti k přírodě, kterou jsme navštěvovali pravidelněji, s nadějí na odpočinek od obrazovek počítačů a čtyř stěn, se kterými a ve kterých jsme byli uzavřeni, zejména pak lidé ve městech. I pravidelnější procházka do městského parku či do nejbližšího příměstského lesíka byla častější a my jsme tak mohli sledovat blíže jejich pozoruhodné proměny.

Příroda toho nabízí k vidění hodně a určitě má smysl kontakt s ní rozvíjet – nejen proto, že je to zdravé, nebo módní, nebo jednoduše potřebné pro venčení psa. To, co je ne-lidské, nám může totiž hodně dát ve smyslu radosti i poučení a stále je zde co objevovat. A jakkoli se zdá, že všichni vidíme totéž a nic není samozřejmějšího než jít do lesa či parku a tam se „prostě“ dívat, je to bohužel omyl. Toto „dívání se“ (a možná i procházení, chození či putování) přírodou se učíme. A má smysl se učit od těch, co to umí. Samozřejmě, i mezi „mistry“ jsou velmi různé disciplíny a velmi různé úhly pohledu. Kolik věcí nám v lese může ukázat lesník, co všechno jiného uvidíme na louce s botanikem či entomologem a při výletu s ornitologem či geologem! Nebo s tím, kdo v daném místě žije celý život. To jsou často věci založené na nějakých znalostech, ale tím se vše nevyčerpává. Jednou z profesí, která pomáhala tradičně lidem vidět, vnímat a stejně tak mít potěšení byli umělci – turistika, jak ji známe by nebyla bez malířů-krajinářů, kteří začali malovat krajinky, a bez básníků, kteří o ní začali psát básně. Ne že by lidé necestovali, ale jejich kroky mířily většinou do měst nebo na poutní místa. Ještě na počátku 18. století bylo třeba v Krkonoších sice spousta lidí i dobytka, ale jen jedna bouda, co nabízela ubytování pro turisty. To především umělci ukázali ostatním, kolik je zde vlastně různých barev a všemožných tvarů, které stojí za vidění. Popřípadě jak zajímavé pocity, stavy i potěšení zde můžete zažít.

Proto má smysl i pro ty, kteří jsou raději v lese než ve městě a muzeu, aby občas udělali výjimku a zamířili do galerie, otevřeli knížku či si pustili některou hudbu a získali inspirace pro to, co a jak se dá v přírodě vidět. Jedním z těch, od kterých je jistě možné se učit, je bezpochyby malíř Adam Kašpar. Ten po vynucené pauze (kterou utrpěli nejen restaurace a sportoviště, ale i galerie a umělci) vystavuje své obrazy v Nové galerii v Praze. Kašparovy obrazy, zdánlivě anachronicky realistické v kontextu současného umění sázejícího spíše na ideje a multimediální techniky, nabízí do určité míry propojení malířského i přírodovědného přístupu a ukazuje nám, co všechno můžeme na skálách a kamenech, neboť jim je věnována většina výstavy, vidět. Pozornost je díky vědě zaměřována na určité útvary jak v celku, tak v detailu na základě geologických znalostí, sem tam dokonce prosvitne i geologická mapa, ale vedoucí je pak především záznam vnímání. Popřípadě je to astronomie, co směřuje Kašpara k malování podle hvězdné oblohy viděné astronomickým dalekohledem, protože Kašpar zde prakticky poprvé vystavuje ve větší míře i malby hvězdné oblohy.

Kašpar v horském terénu tráví spoustu času, ostatně je usazený pod Jeseníky, na jeho obrazech je pak vidět i trpělivé pozorování, určité usebrání nad různými geologickými objekty. Ty v jeho podání nejsou ani tak neživou, mrtvou hmotou, jako spíše dočasně zastaveným prouděním hmoty, hornin. Nebo možná ani ne tak zastaveným, jako stále proudícím, ale zobrazeným z naší velmi omezené časové perspektivy. Přitom ony stále pulsují, žijí, přesunují se, to jen pro nás je jejich měřítko (nebo i forma života?) zcela vzdálené. Kašpar má nepochybně dar něco z toho zachytit, ať již maluje skálu v takovém detailu, že vypadá jako abstraktní malba, nebo jako nějaké zákoutí, kde spolu koexistuje skála s bystřinou a mechem, nebo jak je vnímá člověk z odstupu, jako krajinu.

Kašpar ukazuje, kde je síla realistické malby, která je dnes považována za minulost, jakkoli hodnotnou, ale tzv. překonanou. Není v nějaké prosté nápodobě vnějších tvarů, to dnes dokáže každý fotoaparát, ale v opravdu soustředěném pozorování a pobývání s věcmi či bytostmi kolem nás. To není jen nehybným, statickým hleděním, ale svým způsobem cítí pohyb i ve zdánlivě mrtvé skále. Je to forma koncentračního cvičení, jehož materiální zbytky si lze pověsit i na stěnu, ale ono samo je v podstatě cílem. A pokud se pozorně budeme dívat na jeho obrazy, možná bude zajímavější se učit nevnímat ani tak oblé či ostré hrany balvanů či hřbetů nebo různorodé tóny noční oblohy, jako ten stav soustředění či usebrání, které si přírodní „věci“ či celá krajina zaslouží.

Na videu: Gabro Žleb, kombinovaná technika 2020

Otázkou je, jak do tohoto rušivě vstupuje lidská činnost. Kašpar maluje téměř výhradně objekty či výhledy přírody bez vlivu člověka. Je v tom nicméně paradox, protože samozřejmě na jeho výstavě se nedíváme na přírodní objekty, ale na umělé, respektive umělecké předměty. Případně prolnuté v některých případech s přírodovědnými úhly pohledu. Už ve chvíli, kdy se stává kámen předmětem malby, je včleněn do lidské kultury, aniž by ji musel „navštívit“ třeba v podobě patníku či byl rozdrcen na štěrkopísek. Uvidí ho malířovo oko, malíř sám pak kolem něj poskakuje, posedává, rozdělá si barvy nebo alespoň udělá skici, fotografuje ho, poměří, kamenu samotnému je pak vytvořen jakýsi stínový dvojník, model díky malířské technice, toho, co vnímají jeho smysly a co teprve s nimi udělá jeho mozek, pak je vlečen tento model do galerie atp… V každém případě přírodu v galerii neuvidíte. Přesto možná, až budete v ní nebo s ní (jak vidíte, autor recenze příliš nevěří na teorie považující pojem přírody za překonaný a zbytečný, když už člověk stejně ovlivňuje vše), uvidíte v ní i v sobě něco víc. Koneckonců, vy také nejste něco zcela jiného než kámen nebo obloha…

Výstava Adama Kašpara Observer's guide. 6. 5. - 30. 6. 2021, Nová galerie, Balbínova 26, Praha 2. Kurátorka Barbora Kundračíková

---

reklama

---