Krajinomalba kupodivu žije

Pokud jste při návštěvě centra Prahy unaveni davy turistů, které zde již najdete i mimo sezónu a chtěli byste i v zimním období vidět alespoň trochu z přírody, je dobrý nápad schovat se hned kousek od Můstku v podzemí České spořitelny a zanořit se tu alespoň na chvíli v iluzi přírody.

V poměrně nenápadné výstavní síni totiž nyní vystavují mladí umělci své krajiny a přírodní motivy. Přitom co si budeme namlouvat, krajinomalba přestala zajímat umělce už na počátku 20. století a kdo se jí věnoval, jaksi automaticky stál z hlediska hlavního proudu opodál. Pokud chtěl pracovat s přírodou, musel na to umělec z úplně jiné strany. Jistě i prostřednictvím land artu, happeningu, ale třeba i bio artu byly pro evropskou kulturu objeveny nové dimenze přírody.

Klasická krajinomalba sice může přilákat davy obecenstva do galerie, ale z hlediska umění se zdá tato linie beznadějně zastaralá, však také ateliéry krajinomalby na akademiích byly většinou uzavřeny. Zdá se ale, že to vůbec nevadí mladé generaci, která se zde sešla a ukazuje přírodní zákoutí i výhledy do krajiny, jakoby se posledních sto let vlastně až tak moc v umění nestalo.

Svým způsobem je to ale úlevné – konečně zase po nějaké době výstava, kde nezní podivné zvuky z videí, výstavu neprovázejí dlouhé komentáře umělců či kurátorů, které diváky zaplavují vysvětleními, proč je mizerná fotografie z mobilu pořízená v jedoucím vlaku hodná dlouhé filosofické úvahy, nemusí se tu řešit složité otázky multikulturní společnosti, ani se divák nemusí nudit u stopadesáté haldy štěrku složené v galerii. Divák se setkává s obrazy, za kterými stojí evidentně pečlivé pozorování a prožívání přírody, propojené se zvládnutím řemesla.

Zdaleka to ale neznamená, že by zdejší umělci malovali pouze nějak „postaru“, jako by vypadli z oka malířům 19. století, to vůbec ne. Naopak zde najdeme velmi širokou škálu od pečlivých realistických studií (Adam Kašpar), práce v plenéru přes fantaskní krajiny prolínající se s technologiemi (Michal Nagypál) až po tušovým uměním Dálného Východu ovlivněné práce (Eva Vápenková).

Potkáte tu v podstatě velmi klasické krajiny, opravdové „výhledy“, ale i lesní interiéry či vůbec přírodní detaily, třeba obyčejných větví jehličnanů. Je vůbec zajímavé, jak řada z vystavujících pracuje s obrovským smyslem pro detail – ať jsou to již „geologické“ studie Adama Kašpara, který prokázal sílu tohoto přístupu při nedávné výstavě v Nové galerii (podívat se můžete zde), vodní plochy Ivany Mrázkové nebo tušové detaily Lenky Falušiové. Současně tu najdete i svižnější a silné práce Tomáše Honze a Ondřeje Mináře a samozřejmě i dalších vystavujících.

Pro většinu vystavených prací je příznačné, že téměř nezahrnují lidskou technologii a vlastně ani lidskou složku. Jen sem tam najdeme nějaký domeček, postavu, cestu, ale naprostou dominanci zde má příroda – zdá se, že současní umělci si nedělají nic ze současného módního antropocénu. A nedělají si ani nic z toho, že třeba environmentální estetikové již v sedmdesátých letech prohlásili pohled na přírodu jako na krajinu za chybný či minimálně omezující, protože příliš odvozený z lidského umění a kultury a snažili se prosadit pojem (a zážitek) environmentu. Krajina pro ně (a nejen pro ně) byla způsob pohledu, který spojuje úseky přírody do nehybného celku a nahlíží je z distance, i když náš estetický zážitek s přírodou je jiný – jsme vlastně vždy uvnitř přírody a ta se neustále proměňuje. Umění posledních dekád ostatně pohled do krajiny okázale ignorovalo.

A tady je to – vlastně zaplať pánbůh – zcela bez uzardění znovu. To ale neznamená, že by výstava zahrnovala pouze krajinky, dokonce i sama instalace, která využívá nejen rozvěšení pláten po stěnách, ale i zavěšení velkých průsvitných fólií Aleny Kožené, tvoří jakýsi environment, kde se nedíváte jen z distance, ale jste i uvnitř v nějakém prostředí, které již není jednoduchým kvádrem místnosti. Sympatické také je, že se zde pracuje především s českou, respektive středoevropskou krajinou (např. Tatrami) s výjimečnými výlety do krajin mírného pásma. Žádná exotika, žádné dech beroucí scenérie. Přesto výstava ukazuje, jak dovede být příroda silná i ve svých zcela nenápadných projevech, jako je pařez někde v lese, křoví, větev či zdánlivě neatraktivní potok někde v předjaří.

I když pro někoho možná budou zdejší vystavující beznadějně zastaralí, ukazují, v čem je síla i takovéhoto „tradičního“ přístupu – učí nás se dívat a sebe ostatně také. Možná zdejší vystavující nezískají Chalupeckého či Turnerovu cenu, ale v každém případě nám nabízí osvěžující soubor děl i chuť vyrazit do krajiny (nebo snad řekněme přírodního prostředí?).

---

reklama

---