Nemáme to v rukou: Antropocennosti. Průvodce světem antropocénu

Současná diskuse kolem konceptu antropocénu je mimořádně zajímavá pro snahu nově uchopit, nebo alespoň nahlédnout nově místo nás samotných ve světě s ohledem na současné environmentální problémy. Málo co oživilo již poměrně dávné diskuse na téma vztahu člověka a přírody tolik jako tento pojem, použitý prvně v souvislosti s geologií, ale postupně vtahující další a další disciplíny nejen z přírodních, ale i humanitních a sociálních věd. Pěkným a originálním příspěvkem je malá, ale myšlenkově nabitá knížka Antropocennosti. Průvodce světem antropocénu, kterou připravily editorky Eliška Fulínová a Anna Kvíčalová pro nakladatelství Academia. Vznikla jako výsledek dlouhých debat vědců a vědkyň v Centru teoretických studií UK a AV ČR a jejich dalších kolegů, kolegyň a hostů. Z těch vlastně vznikla již před časem objemná a důkladná odbornější práce Antropocén (ed. P. Pokorný, D. Storch), jakési opus magnum kolektivu CTS. Výborná a úctyhodná, ale přeci jen pro mnohé asi i příliš objemná kolektivní práce, vždyť má přes 600 stran většího formátu. Nyní se k stejnému tématu přístupnějším a stejně tak zdařilém dovětku podobný autorský kolektiv vrací znovu. A to tentokrát značně jinak, jednotlivé kapitoly nejsou totiž teoretickými a systematickými pojednáními o různých aspektech antropocénu, vycházející z různých disciplinárních úhlů.

V nové knížce je východiskem vždy nějaký objekt, jev či fenomén, od kterého se autoři „odráží“. Jejich výběr je na první pohled vlastně poměrně bizarní a nesourodý co do úrovně konkrétnosti, ale i postavení v rámci vztahů přírody a kultury – najdeme zde dýku, sextant stejně jako tetínský vodopád, jámu u Berounky nedaleko Hýskova, lék proti úzkosti xanax, letáčky CHKO i láhev od coca-coly, vorvaně, nebinární madonu, naslouchátko ale i v kanalizacích se plazící děsivý tukovec.

Zdálo by se, že pro takovou skrumáž se těžko najde společný jmenovatel, stejně jako se jim bude těžko tvořit nějaká jednotná kniha. Výsledek je ale překvapivě jednotný, i když se mi vlastně těžko hledá zdůvodnění, proč mám takový pocit – texty se vlastně rozcházejí nejen ve značně odlišných objektech a obecnosti jejich uchopení, ale i ve stylu zpracování. Někteří se drží důsledně tématu (a objektu), jiní mají tendenci odbíhat, někdo píše více odborným, jiný spíše esejistickým a literárním jazykem, někteří se drží, zjednodušeně řečeno, spíše „materiální“ vrstvy, jiní míří spíše ke konceptům a idejím.

Určitě knihu propojuje ba provazuje výborná grafická úprava Jakuba Trojáka kombinující nejen texty a fotografie, ale také řadu uvolněných kreseb spolu s výpisky z textů od Barbory Müllerové. Celek tak tvoří opravdu na pohled půvabnou a přívětivou knihu téměř čtvercového formátu – i když tematicky o žádné oddechové čtení nejde.

A vlastně toto propojení vizuální odkazuje i na to, co je přítomné ve všech jednotlivých textech – na snahu ukázat na provázanost, propojenost a vlastně neoddělitelnost jevů a předmětů ze světa lidí a světa přírody, a to v takové míře, že tyto dichotomie vlastně ztrácí své (domněle) jasné obrysy a hranice. I když si sám myslím, že stále má toto oddělování i pojmy smysl (asi vlastně i kacířsky oproti tomu, co se kniha snaží ukázat), je dobré si uvědomit právě onu neurčitost na rozhraních, propletenost a různé paradoxní a nezamýšlené důsledky pro naše praktické nakládání se světem okolo, včetně všech různých živých i (možná zdánlivě) neživých entit a jevů. Jistá neurčitost je ovšem někdy výsledkem i poměrně menšího rozsahu a koncentrovanosti některých příspěvků, které díky, řekněme, ohňostroji volných asociací, své teze úplně nedotáhly.

Čtenář by neměl tedy očekávat na základě podtitulku „průvodce světem antropocénu“ systematického průvodce vybírajícího z hlediska závažnosti témata či fenomény definující antropocén z úhlu pohledu jednotlivých disciplín, ale spíše průvodce, který zdařile zprostředkovává onu propojenost, neostrost hranic přírodních a kulturních fenoménů. Jsou to spíše cestičky idejí i předmětů, které se neustále větví, místy nečekaně spojují a vedou k neznámým důsledkům.

Recenze by byla příliš dlouhá, kdybychom měli rozebírat jednotlivé příspěvky, kterých je celkem 23. Pro čtenáře ekolistu.cz nebude jistě zajímavé jen téma antropocénu obecně, ale i celá řada jednotlivých kapitol, které se často více či méně dotýkají různých environmentálních témat. Můžeme tu tak jmenovat kapitoly mířící spíše na náš vztah ke krajině, přírodnímu prostředí a přírodním objektům, jako např. úvodní kapitolku o Starých stromech v mladém lese a zanikání starých krajin od biologa a zaměstnance CHKO Jindřicha Pracha, nebo text o nových pokusech chápat ochranu přírody v termínech překračující dichotomii kultura-příroda na zcela konkrétním příkladu hostivařského Jezírka Triangl od antropoložky a archeoložky Karolíny Pauknerové.

V jiné rovině se můžeme setkat s problémy zachování krajinného rázu a stavění v CHKO v příspěvku Letáčky od sociologa Zdeňka Konopáska a teoretika města a architektury Cyrila Říhy, ale třeba i uvědomění si velmi dávných stop člověka v příspěvku Mohyla od archeologa a egyptologa Jana Turka. Můžou to být ale i další mimo-lidské bytosti, nejen prostředí, jako třeba zamyšlení nad proměnou našeho vztahu k jiným druhům v kapitolce o vorvaňovi od evolučního ekologa Davida Storcha.

Pozornosti je hoden ale i vztah k domestikovaným užitkovým zvířatům, na které jsou najednou uplatňována úplně jiná měřítka, než na ta domácí chovaná pro potěšení nebo ta divoká – viz příspěvek Kuřátka evolučního biologa Petra Turečka a historika vědy a ornitologa Romana Figury. Jejich text připomíná ty těžko představitelné miliardy kuřat, která s námi sdílejí dočasně svět a která jsou v současnosti nejpočetnějším suchozemským obratlovcem, končícím svoji nedlouhou životní pouť nejen v našich žaludcích, ale i různých našich miláčků.

Ostatně jídlo, zdá se, opakovaně generuje spoustu zajímavých otázek i témat – viz kapitola o Paleomüsli archeobotaničky Adély Pokorné o jednom z moderních potravních trendů (zdánlivě) se vracejícím k životu sběračů-lovců nebo Jídelní hůlky od literáta a filosofa Michala Ajvaze. S jídlem můžou být ale i spojeny fenomény různě odvozené, jak ukazuje text sociálního antropologa Radana Haluzíka Dům z jablek, zkoumající bizarní „turbovenkovy“ vznikající v různých regionech na základě výdělků z jablečných plantáží (ale nejen jich), podivný produkt globalizovaného obchodu i pokleslé stavební kultury. S produkováním zásadních potravin souvisí i něco tak starobylého, jako Polní brázda, text bohužel již zesnulého archeologa Petra Meduny.

Obal od pití, Láhev od Coca-Coly nalezená v Grónsku vede paleoekologa a environmentálního archeologa Petra Pokorného k úvaze nad propojenosti technologií, moderního vojenství, kultury, vědy i environmentalismu v tomto nám tak poměrně vzdáleném prostoru. Ostatně, především z odpadů po přípravě našich jídel vzniká Tukovec, ucpávající někdy jako obrovký slizký amorfní živočich kanalizace velkých měst, jak barvitě popisuje (ba se do něj vciťuje) filosofka Eliška Fulínová.

Můžou to být ale i úvahy nad lidskými nástroji, které mají kořeny již pradávno a které ovlivnily různými cestami vývoj lidské kultury za různých složitých interakcí uvnitř společnosti napříč velkými časovými i prostorovými úseky, jako je Dýka Jana Turka, či Tužka ekonoma Marka Hudíka, ale vlastně i sextant ekologa Arnošta Šizlinga. Takovým specifickým nástrojem, který je výrazně modifikuje vztah k prostředí, ale i prožívání vlastního těla, může být i Naslouchátko od jedné z editorek, religionistky a historičky vědy Anny Kvíčalové. Proměňovat nás ovšem může i užití léku Xanax na úzkost, který si ve svém příspěvku vybral v souvislosti s environmentálním žalem historik vědy a filosof Ivan Loginov. Úroveň více nehmotnou, spirituální a její nové podoby pak dobře otevírá Nebinární madona religionistky Zuzany Marie Kostićové.

Všechny tyto texty – a i jejich neúplný výčet vypadá poměrně divoce, že? – míří z různých stran k pokusu nějak uchopit, nově definovat, nejen za pomoci nových pojmů, definic a autoritativních analýz, ale i imaginace, náčrtů, volnějších úvah naší současnou problematickou situaci.

Jak v úvodu píší editorky: „Definičním znakem antropocénu je krize a přehodnocení postavení člověka, nikoli potvrzení jeho absolutní kontroly nad světovým děním. Antropocén není konec příběhu, je to nepříjemné prozření k jistotě, že člověk dávno nemá důsledky svého jednání pod kontrolou a že mnohé prostředky, kterými se snaží si ji vzít zpět, mají nepříjemnou tendenci žít si vlastním životem a vymykat se původnímu účelu a vizi jejich tvůrců – to je ostatně tendence typická nejen obecně pro vývoj technologií, ale také různorodých společenských regulací… V antropocénu si uvědomujeme, že jistota ohledně zvládání rizik, kontroly přírody nebo eliminace utrpení, kterou přinášela modernita, byla falešná.“

Inu, ještě se máme na co těšit… a to jak na četbu této knihy, tak na samotný antropocén…

Text vznikl v rámci projektu Odolnost společnosti v dobách krizí II (MUNI/A/1510/2023).

---

reklama

---